V sobotu 6. května budeme svědky události, kterou jsme nemohli vidět posledních 70 let: korunovace britského panovníka. Karel III. se sice de iure i de facto stal králem přesně v okamžiku smrti své matky, královny Alžběty II., veřejný obřad korunovace ve Westminsterském opatství je ale způsobem, jakým se tato skutečnost formálně a ceremoniálně stvrzuje před lidmi a – co je možná ještě důležitější – také před Bohem. Korunovace je totiž v první řadě náboženský úkon. Pojďme se tedy podívat zejména na tuto její náboženskou rovinu.
Tisíciletá tradice
Britská korunovační tradice má svůj původ v dobách před více než miléniem. Svatý Dunstan z Canterbury, jeden z velkých právních a liturgických reformátorů anglického státu a církve, navrhl ceremonii slavnostní korunovace pro krále Edgara, která se konala v roce 973. Tato prastará ceremonie, která byla vytvořena kombinací prvků franckých korunovací a některých prvků z ritu biskupského svěcení, je základem anglického korunovačního ritu dodnes. V pozdějších úpravách měla na průběh korunovačního ritu vliv celá řada dalších pramenů, zejména vzor korunovačních ritů císaře Svaté říše římské a spolu s ním i texty romano-germánského pontifikálu. Tyto vlivy kulminovaly do podoby rukopisu Liber Regalis z roku 1382, který zůstává předlohou pro korunovace až do dnešních dní. V průběhu dějin byl přeložen z latiny do angličtiny, jak to vyžadovala praxe anglické církve po reformaci, ale ve svém jádru a podstatě zůstává obřad ze 14. století zachován i pro korunovaci Karla III. ve století jednadvacátém. Přesto je zde řada drobných inovací, které dobře ukazují, jak se tradiční a moderní v dnešní Británii snoubí i v tak vysoce symbolickém aktu, jakým korunovace bezpochyby je.
Anglikánská liturgie
První věc, kterou je třeba o průběhu nadcházející korunovace říci, že její rámování a liturgický kontext bude daný anglikánskou eucharistickou bohoslužbou. Je to tedy bohoslužebné dění jednoznačně konfesně zakotvené – to není žádným zvláštním překvapením, král vůči Anglické církvi (tj. anglikánské církvi Anglie) plní tradiční roli „vrchního správce“ (Supreme Governor). I tato role je v rámci korunovace formálně stvrzována a naprostou většinu významných úloh v rámci korunovace sehrají anglikánští duchovní. To ale neznamená, že by v rámci korunovace nebylo místo pro jiné křesťanské konfese, nebo i jiná náboženství. Zde musíme ale rozlišovat tři různé roviny. První rovinou, velmi tradiční, je zapojení nejvyššího představitele Skotské církve, tedy největší protestantské denominace ve Skotsku, která je svým zřízením presbyteriánská. Patří k jedné z méně známých tradicí, že panovník je – pokud je ve Skotsku – považován za člena této církve. A to přesto, že i ve Skotsku existuje provincie Anglikánského společenství (Skotská episkopální církev). Proto také při pobytu ve skotské královské rezidenci Balmoral navštěvují členové královské rodiny presbyteriánský kostel Crathie Kirk. Významně se toto dvojí církevní členství projevilo v roce 1992, kdy princezna Anna uzavřela po rozvodu druhý sňatek s Timothy Laurencem právě ve Skotsku presbyteriánským obřadem, protože Anglická církev nedovolovala druhou svatbu až do roku 2002.
Ekumenická role
Právě pro tuto mimořádnou vazbu na panovníka má moderátor Generálního shromáždění Skotské církve, tj. její nejvyšší představitel, tradičně velmi specifickou roli během korunovačního obřadu – předkládá Bibli, na kterou nový král skládá svou přísahu. Tato bible je nově vytištěná a v kůži svázaná nakladatelstvím Oxford University Press a bude to opět velmi tradičně anglický překlad Bible krále Jakuba z roku 1611, tedy prakticky biblický „současník“ naší Bible kralické. Výtisk Bible zůstane po bohoslužbě arcibiskupovi z Canterbury, nakladatelství ale vyrobí ještě tři kopie – jednu pro krále na památku, jedna zůstane ve Westminsterském opatství a jednou se bude Oxford University Press chlubit ve svém sídle. Každopádně prominentní role zástupce presbyteriánské Skotské církve v liturgii je tedy dána zvláštní pozicí panovníka vůči této církvi. Co je v obřadu relativně nové, i když ne nečekané, je zapojení církví z ekumeny. Přestože korunovace v žádném případě není ekumenickou bohoslužbou, je a zůstává eucharistickým slavením anglikánské církve, je v rámci samotného korunovačního obřadu vymezeno místo, při kterém udělí korunovanému králi své požehnání představitelé různých křesťanských konfesí. Tato série požehnání je zahájena anglikánským arcibiskupem Yorku a ukončena arcibiskupem z Canterbury jako představiteli dvou provincií Anglické církve. Mezi nimi ale svá požehnání pronese i pravoslavný arcibiskup, moderátor skupiny evangelikálních a pentekostálních církví, generální sekretář anglické ekumenické rady církví a římskokatolický arcibiskup Westminsteru. To je tedy druhá rovina, která má přinést do obřadu vyjádření toho, že Karel III. je člověkem, kterému leží na srdci ekumenický dialog a spolupráce mezi křesťanskými církvemi. Třetí rovina pak bude zapojení představitelů nekřesťanských náboženství, kteří budou obřadu přítomni, ale kteří budou mít roli až mimo liturgii na samotném konci, o nich tedy až za chvíli.
Pokorný začátek
Nyní se podívejme na samotný průběh obřadu a jeho náboženskou charakteristiku. Zajímavý moment se odehraje hned na samotném úvodu obřadu. Po slavnostních průvodech bude král v chrámu uvítán, ale nikoli arcibiskupem nebo děkanem, ale malým chlapcem. Bude to jeden ze zpěváků dětského sboru, které při Westminsterském opatství zpívá. Chórista se na krále obrátí a uvítá ho „jménem dětí Božích ve jménu Krále králů“. Celý obřad tedy začíná ze strany panovníka vyjádřením pokory před Bohem, protože na tato slova dítěti odpovídá: „Po jeho [Kristově] vzoru přicházím, abych sloužil, ne si nechal sloužit.“ Po tomto úvodu a po zpěvu Kyrie, které zazní ve velštině, následuje obřad vyhlášení. Ten je v celé liturgii korunovace asi tím nejsvětštějším prvkem. Arcibiskup z Canterbury a představitelé nejvýznamnějších řádů vycházejí do čtyř světových stran a ceremoniálně oznamují, že Karel III. je nezpochybnitelným králem a táží se shromážděných, zda to uznávají. Tato ceremonie je pozůstatek lidové aklamace, která bývala součástí mnoha voleb, včetně volby biskupů, a kde souhlas lidu byl nezbytný k tomu, aby mohlo dojít k právoplatné korunovaci nebo svěcení. I zde čtyřikrát uslyšíme odpověď: „Bůh chraň krále Karla,“ čímž bude ceremoniálně stvrzeno jeho nástupnictví.
Kdo je tady protestant?
Poté následuje samotná slavnostní přísaha, kterou se král zavazuje k tomu, že bude vyznávat evangelium, ale zasazovat se za prostředí, v kterém mohou všechny víry žít v pokoji. Jedna z klauzulí přísahy, kterou zde král stvrdí, bude i to, že „podle svých sil bude ve Spojeném království zachovávat protestantské reformované náboženství jako založené právem.“ Těmto slovům ale nemůžeme rozumět ve smyslu dnešních konfesních termínů. Myšlena je Anglická církev a její hierarchie, což je v textu přísahy dále specifikováno. Již od 19. století, kdy tzv. oxfordské hnutí navrátilo celé anglikánské společenství v mnoha věcech zpět k jeho katolickým kořenům, patří k anglikánskému sebepochopení to, že jsou jakousi via media, tady střední cestou, která zachovává prvky katolické i reformační. Termín „protestantské reformované náboženství“ je tedy pouze historickým dědictvím. Ve stejném smyslu také musíme chápat to, když bude následně Karel III. vyznávat, že je „protestant“ a že zajistí „protestantské nástupnictví na trůnu“ – opět to zde musíme chápat jako historické dědictví anglikanismu, které není možné vnímat dnešním konfesním prismatem a dnešním významem tohoto konfesního označení.
Vzývání Ducha svatého
Tento celý obřad je liturgicky vsazen do úvodních ritů eucharistického slavení. Po složení slibů tedy následuje bohoslužba slova v obvyklé dynamice, tak, jak bychom ji znali z klasické západní liturgické tradice, kterou anglikánská církev sdílí i s církví římskokatolickou. Následuje tedy zpěv Gloria, vstupní modlitba, biblické čtení epištoly – to bude mimochodem číst předseda vlády jako zástupce vlády Jeho Veličenstva, a to navzdory tomu, že sám je hinduista a svou vlastní přísahu v parlamentu skládal na Bhagavadgítu. Po zpěvu Aleluja přečte evangelium londýnská biskupka Sarah Mullally. Bude tak jednou ze tří žen-biskupek, které budou mít v rámci korunovace výraznější úlohu. To je na jednu stranu také inovace, před 70 lety na poslední korunovaci žádné ženy v anglikánské duchovní službě nefigurovaly, nicméně zde to poukazuje spíše na změnu v samotné Anglické církvi, než na nějaký zásah do tradičního průběhu korunovace – ten totiž volá po tom, aby tyto funkce vykonávali příslušní seniorní anglikánští hierarchové, a je dané vnitřní dynamikou anglikánského společenství a i samotné Anglické církve, že během poslední dekády na mnoho z těchto vlivných a důležitých církevních postů usedly ženy, které se v Anglické církvi mohou stát presbyterkami od roku 1992 a biskupkami od roku 2014. Kázání pronese arcibiskup z Canterbury a následně zazní chorální zpěv Veni, Creator Spiritus – tedy vzývání Ducha svatého. Tím se dostáváme k církevně nejzásadnější části korunovace.
Koruna, lžička a svatý olej
Stejně jako u ritů svěcení duchovních, které byly pro korunovaci do určité míry inspirací, i zde hraje z církevního pohledu hlavní roli vzývání Ducha svatého, modlitba a pomazání olejem. Všechno ostatní – tedy i samotné kladení koruny na hlavu – jsou z církevního hlediska vlastně už jenom vysvětlující obřady. Ta samotná věc se „děje“ právě při pomazání, které nyní následuje. K tomu je tradičně zpíván Händelův hymnus Zadok The Priest, který odkazuje na starozákonní pomazání Šalamouna za krále. Tato souvislost, a vlastně jakési duchovní nástupnictví monarchy, který si za svůj vzor bere biblické krále Davida a Šalamouna, je velmi tradiční a byla přítomna už v dávných ritech korunovace franckých králů. Modlitba, kterou k tomu pronáší arcibiskup, pak celou věc klade i do novozákonního kontextu, kdy připomíná Krista, který byl Duchem pomazán na kněze, proroka a krále. Před pomazáním bude vztyčena vyšívaná zástěna, kterou vyrobili umělci z Royal School of Needlework. Pomazání bylo historicky považováno za intimní moment mezi panovníkem a Bohem, proto má tato zástěna alespoň symbolicky poskytovat panovníkovi jisté soukromí. A také možná ochranu před příliš zvědavými zraky, protože je podle tradice mazán na hlavě, na rukou, ale také na prsou. S pomazáním se pak pojí jedna mimořádně zajímavá součást korunovačních klenotů – korunovační lžička. Ta pochází zřejmě z 12. století a je nejstarší částí korunovačních klenotů. Je to skutečně lžička, podélně rozdělená na dvě části, na kterou se lije posvátný olej – křižmo. Do lžičky pak arcibiskup namáčí prsty, když krále pomazává.
Pozdrav ze Svaté země
I sám olej, kterým bude Karel III. pomazán, je mimořádný. Historicky se používá křižmo, tedy olivový olej smíchaný s balzámem, který je svěcen nejčastěji ve Svatém týdnu před velikonocemi biskupem a který se používá při biřmování, svěcení kněží a při dalších významných církevních úkonech. Olej, který bude použit při korunovaci Karla III. připutoval ze Svaté země – z Jeruzaléma. Co je opět mimořádná věc, novinka a zajímavý ekumenický precedent, na svěcení tohoto oleje se podíleli anglikánský biskup Jeruzaléma a pravoslavný patriarcha Jeruzaléma. Ekumenická ceremonie se konala v chrámu Božího hrobu a olivový olej, který tvoří základ křižma, byl vylisován ze stromů, které rostou na biblické Olivové hoře. Je to právě tento olej, který asi nejvíce symbolizuje hlubokou blízkost, kterou má Karel III. k pravoslaví a kterou podědil do značné míry po svém otci, který byl až do svého sňatku s Alžbětou pravoslavného vyznání.
Hold poddaných
Po tomto obřadu budou králi předány další symboly jeho úřadu, mezi nimiž je prominentní zejména meč. Jako poslední je mu na hlavu vložena koruna, čímž se tento obřad uzavírá. Následuje požehnání, hold a slib loajality. Ten původně skládali přítomní šlechtici a další hodnostáři. To bylo pro korunovaci Karla III. změněno a v tomto bodě jde možná o největší odchylku od zaběhlých pořádků a staleté tradice. Žádný zvláštní hold šlechticů se konat nebude. Zvláštní hold a slib věrnosti složí pouze arcibiskup z Canterbury jménem církve a princ z Walesu jménem královské rodiny. Následně arcibiskup vyzve všechny lidi, přítomné i nepřítomné, aby se připojili k holdu a přísaze věrnosti. Už nyní je zřejmé, že na mnoha místech v Anglii, ale i v dalších zemích Commonwealthu se budou konat shromáždění, často v anglikánských kostelech, při kterých bude tento slib věrnosti slavnostně provolán. Tato změna ukazuje velmi dobře na upadající roli aristokracie v britské společnosti – něco, co je už delší čas patrné a projevilo se například výrazným okleštěním starých privilegií pro Sněmovnu lordů v britském parlamentu. Karlu III. budou skládat šlechtici i lidé prostí hold jako rovný s rovným.
Zástupci jiných náboženství
Po vzdání holdu bude korunována a intronizována i královna, jejíž ritus je ale přirozeně o mnoho prostší. Bohoslužba pak pokračuje v zásadě „běžným“ eucharistickým slavením. Skutečnost, že jde o eucharistickou bohoslužbu, vrací naši pozornost ke konfesnímu charakteru celého slavení. Řada přítomných zástupců neanglikánských křesťanských vyznání se svatého přijímání nebude moci účastnit – většinou proto, že jim v tom brání pravidla a církevní právo jejich vlastní denominace, anglikánská církev má už relativně dlouhou historii eucharistické pohostinnosti a k přijímání zve obvykle i věřící jiné církevní příslušnosti. Po skončení svatého přijímaní zazní hymnus Te Deum – který velmi bytostně patří ke korunovacím králů nebo k inauguracím prezidentů, jak jsme konečně nedávno i u nás mohli zažít. Po státní hymně – kterou budou zpívat všichni kromě krále samotného – bude obřad u konce. Král se odebere směrem ke zlatému kočáru, v kterém ho budou moci pozdravit shromážděné zástupy. Ještě než se tak stane, dojde ale ještě k jedné mimořádné novince – pozdravu představitelů nekřesťanských náboženství. Zástupci židovské, muslimské, hinduistické, sikhské a budhistické komunity společně odrecitují pozdrav králi, v kterém ho zdraví jako „souseda ve víře“ a přejí mu vše dobré pro jeho službu.
Duchovní svátek
Je to možná trochu s podivem, ale už nyní je zřejmé, že korunovace britského panovníka bude velkou a sledovanou událostí i v České republice – která pod britskou korunu nespadá a nikdy nespadala. Proč tomu tak je? Je v tom možná trocha hluboko zakořeněného anglofilství a trocha té nostalgie po „starých dobrých časech“, ale domnívám se, že je zde i něco jiného – vědomí toho, že když je světská a duchovní rovina organicky a nenásilně propojena, může to dávat hluboký smysl. S velkou jistotou můžeme predikovat, že korunovace Karla III. bude v naší sekulární zemi tou nejsledovanější křesťanskou bohoslužbou za mnoho a mnoho let. Možná, že to je také trochu symptom naší spirituality – zbožnost nám nevadí, ba dokážeme ji i ocenit, ale musí zůstat dostatečně daleko.
Náhledová fotografie: Detail Zeleného muže na korunovační pozvánce krále Karla III.
Související příspěvky:
