Dnes, 5. května 2023, je tomu přesně 70 let od chvíle, kdy se v texaském Bonhamu narodil Dr. Stephen Edred Flowers (*1953), významná osobnost v prostředí současného západního esoterismu i moderního germánského pohanství. Za svou dosavadní kariéru se Flowers stihl podílet na vzniku i rozvoji několika důležitých organizací a napsat celou řadu vlivných textů, jež byly přeloženy do mnoha evropských jazyků včetně češtiny. Jeho 70. narozeniny tak lze pojmout jako příležitost, jak českým čtenářům skrze biografickou skicu i představení některých jeho klíčových konceptů stručně nastínit život a dílo této signifikantní postavy alternativní náboženské scény.
Jednou z charakteristik Flowersovy spirituální biografie je bezpochyby propojování duchovního studia se studiem akademickým. Ačkoli byl ještě coby teenager na počátku 70. let zapojen do Církve Satanovy (Church of Satan) Antona S. LaVeye (1930–1997), Flowers začal postupně být více fascinován tradičnějším esoterismem a před-křesťanskými religiozitami. To ho nakonec v průběhu 70. let vedlo k opuštění Církve Satanovy a studiu filologie u znalce germánského náboženství Edgara C. Polomého (1920–2000) na Texaské univerzitě v Austinu. I během univerzitního života pokračuje ve vlastním náboženském průzkumu esoterických tradic a pohanské praxe, a roku 1978 pak vstupuje do přední organizace tehdejšího amerického Ásatrú, Lidového shromáždění Ásatrú (Ásatrú Folk Assembly, AFA) Stephena McNallena (*1948).[1] Následujícího roku již obhajuje svou magisterskou práci Znovuzrození a rituály transformace v sáze o Sigurðu Sigmundarsonovi[2] a nastupuje na doktorské studium s disertačním projektem historického výzkumu staré runové magie.
Akademický posun ho dále motivoval k založení specifického společenství, kde by runy mohly být studovány do hloubky nejen pomocí akademických zdrojů, ale i spirituálně, a roku 1980 tak spatřil světlo světa Institut runových studií, Ásatrú (The Institute of Runic Studies, Ásatrú, IRSA), později přejmenovaný na Runovou gildu (Rune-Gild). Vyjma detailního průzkumu mystérií runové magie se Runová gilda stala i iniciační organizací, označující předěly v adeptově duchovní transformaci a chápání run jednotlivými stupni zasvěcení, od nejnižšího stupně plného členství „žák“ („learner“) po nejvyšší stupeň nazvaný „erulián“ („erulian“).[3]
Ačkoli zcela v souladu s jeho zájmem o širší esoterismus, pro pohanskou komunitu kontroverzním činem byl Flowersův vstup do okultního řádu Séthova chrámu (Temple of Set) v roce 1984. Řád byl založen Michaelem A. Aquinem (1946–2020) odštěpením z Církve Satanovy roku 1975. Jako takový se zaměřuje na proces sebe-zbožštění mága směrem od vnějškem daných zákonů kosmu a společnosti (sféry tzv. „objektivního univerza“, symbolizované mj. křesťanským Bohem) k totální ontologické autonomii vlastní individuality (v rámci sféry tzv. „subjektivního univerza“), což je umožněno egyptským božstvem Séthem. Rozporuplné přijetí Flowersova členství v „post-satanistickém“ Séthově chrámu z řad pohanů lze částečně přičíst na vrub i jejich obavám. Americkou společnost tehdy sužovala panika z údajné rozsáhlé konspirace násilných satanistických sekt, Aquino byl sám na počátku 80. let nařčen ze satanistického zneužívání, a moderní pohané mohli být coby členové menšinového náboženství odkazujícího na před-křesťanské kulty snadnými objekty podezření z řad širší společnosti.[4] Pro Flowerse bylo seznámení s naukou Séthova chrámu naprosto klíčové (jak uvidíme dále) a svůj zápal pro germánské pohanství se snažil zužitkovat v buňce nazvané Řád lichoběžníku (Order of Trapezoid), jež učení Séthova chrámu prozkoumává právě v germánské mytologii. Rok 1984 byl ale pro Flowerse zásadní i z jiného hlediska – na Texaské univerzitě úspěšně obhájil svou disertační práci s názvem Runy a magie: Elementy magických formulí ve starší runové tradici[5] a v nakladatelství Weiser mu vyšla první praktická kniha runové magie Futhark: Příručka runové magie (Futhark: A Handbook of Rune Magic), kterou z obavy před poškozením jeho akademické kariéry autorizoval pod pseudonymem Edred Thorsson (jméno však pro svou magickou signifikanci Flowers používá dodnes). Obhajoba disertační práce i vydání magického titulu rovněž Flowersovi udělily iniciační stupeň „vladař“ („drighten“) v Runové gildě, stojící před finálním eruliánem.[7]
Následující léta Flowerse zastihla v čilé aktivitě na esoterické i pohanské scéně – po rozpadu AFA roku 1986 zakládá s Jamesem Chisholmem (*?) v prosinci 1987 Kruh přísahy (Ring of Troth) coby nástupnickou organizaci AFA a stejného roku rovněž dostává vedoucí pozici v Řádu lichoběžníku, v roce 1988 pak dosahuje finálního stupně eruliána v Runové gildě. Při tom všem pokračuje až do roku 1989 v přednášení na Texaské univerzitě a snaží se systematizovat základní výukovou osnovu Runové gildy.[8] Výsledky jeho snažení vykrystalizovaly v knize Devět bran Midgardu (The Nine Doors of Midgard), vydané nakladatelstvím Llewellyn roku 1991. V ní se lze najít i jisté jasné inspirace ze Séthova chrámu – runová iniciace zahrnuje práci s objektivním i subjektivním univerzem a obnáší i praxi zbožštění mágovy osobnosti.[9] V Kruhu přísahy však konflikty s jeho členstvím v Aquinově řádu přetrvávají, a Flowers na jaře 1995 tak toto pohanské společenství nadobro opouští. Následující rok ale do velké míry zanechává i svého působení v Séthově chrámu, aby se mohl více věnovat publikační činnosti v oblasti germánského pohanství i západního esoterismu a práci v Runové gildě, která zapouští své kořeny i v Evropě.[10] Rozsáhlé studium rozličných duchovních nauk a touha se navrátit k čistěji akademické práci ho však motivovaly i k iniciování vlastní nezávislé výzkumné instituce, tzv. Institutu ve Woodharrow (Woodharrow Institute). Institut byl oficiálně otevřen roku 2002[11] coby alternativa k údajné „komodifikaci vysokoškolských titulů“ a jako takový poskytuje dodnes vzdělání ve studiích indoevropské kultury, které se dle institutu postupně vytrácí z oficiálních akademických kruhů.[12] Poslední významný milník ve Flowersově dosavadním životě představuje jeho odstoupení z vedení Runové gildy na podzim 2011, díky čemuž získal ještě více času na dodnes neutuchající publikační činnost (jak v rámci učení a praxe Runové gildy, tak i mimo ně) a rozvíjení Institutu ve Woodharrow.[13] K dnešnímu dni pak Stephen Flowers sám či ve spolupráci s jinými autory napsal přes 30 knih, z nichž posledním počinem je monografie Okultismus v nacionálním socialismu (The Occult in National Socialism, Rochester: Inner Traditions, 2022). Pro českého čtenáře zatím vyšly překlady 4 jeho děl: Fraternitas saturni: Oheň & led (Praha: Volvox Globator, 2016), Runy v praxi: Futhark: Amulety – věštění – cvičení – rituály (Přáslavice: Fontána, 2016), Runy: Tajné techniky (Přáslavice: Fontána, 2020) a Runy: Mystéria a šamanismus (Přáslavice: Fontána, 2022).
Stephen E. Flowers a „stezka levé ruky“
Jedním z nejdůležitějších Flowersových přínosů alternativní religiozitě jistě představuje jeho teoretizace okultní kategorie tzv. „stezky levé ruky“, již na Západě coby polemický termín zpropagovala hlavně theosofka Jelena P. Blavatská (1831–1891). Ona, ale i pozdější komentátoři (např. Dion Fortune, Dennis Wheatley, ale i Aleister Crowley) pak do této kategorie zahrnovali především ty duchovní systémy a praktiky, které dle nich na rozdíl od morálně i duchovně vyspělé „stezky pravé ruky“ byly násilné, morálně zvrácené a samy zdůrazňovaly individuální ego oproti vůli absolutního božství. Teprve v 60. a 70. letech 20. století došlo k jejímu pozitivnímu přeznačení u řady „temnějších“ mágů, kteří s tímto termínem začali sami ztotožňovat své ideologie a praktiky pro vyjádření kritiky starších esoterických látek a většinové společnosti. „Stezku levé ruky“ tak přijali za svou např. již zmiňovaní LaVey a Aquino, ale i britský thelémita Kenneth Grant (1924–2011) se kloní na stranu tohoto duchovního směřování.[14] Není se tak čemu divit, že Flowers jako člen Séthova chrámu se problematikou stezky levé ruky intenzivně zabýval. Své myšlenky o charakteru této duchovní orientace roku 1992 zvěčnil v knize Páni stezky levé ruky: Historie duchovního disentu (Lords of the Left Hand Path: A History of Spiritual Dissent).
V díle pak vyjma složité genealogie stezky levé ruky (kde se dočkáme i diskuse možné „levorukové“ povahy Ježíše Nazaretského) Flowers udává i základní charakteristiky tohoto dle něj transkulturního a transhistorického spirituálního proudu. V duchu nauky Séthova chrámu o střetu mezi subjektivním univerzem individuální psýché a objektivním univerzem vnějších norem pak přirozeně ztotožňuje stezku levé ruky s duchovní snahou o odpojení vlastního já z pout objektivního univerza. Zatímco se tak adepti stezky pravé ruky dle něj snaží plně podřídit své já jistému externímu principu (např. křesťanskému Bohu), adepti stezky levé ruky usilují o naprosté „izolování vědomí v subjektivním univerzu“.[15] To pak zapříčiní, že mág může zdokonalit vlastní bytí na stav totálně autonomního božstva a harmonizovat objektivní svět s vlastní vůlí.[16] Pro přesnější určení stezky levé ruky dále Flowers přišel na dvě základní kritéria umožňující tento proud lépe rozpoznat. Stezka levé ruky dle Flowerse má ultimátně usilovat o (1.) zbožštění individuálního já, které v božském stavu může měnit objektivní svět plně dle vlastní vůle. Proces sebe-zbožštění je pak představován jako proces adeptova získání nezávisle existujícího osvíceného intelektu a jeho relativní nesmrtelnosti, což nutně obnáší element individualismu (jelikož daný intelekt patří jedinci, nikoli kolektivu), iniciace (jelikož individuum není bohem na počátku od zrození, ale postupně se jím stává plněním různých zkoušek) a magie (jelikož duchovní evoluce zahrnuje i pro Flowerse „magické“ ovládání vnějšího světa dle jedincovy vůle). Stezka levé ruky svůj magický individualismus dle Flowerse má obohacovat ještě o (2.) antinomianismus – vědomé vymezení se vůči společnosti a jejím normám i účelné převrácení společností přijímaných kategorií „dobro“ a „zlo“, díky čemuž může mág nabýt potřebné izolace vlastního vědomí a duchovně se vyvíjet v souladu s vlastní individualitou. Flowers však poznamenává, že toto převrácení nemá hodnotu samo o sobě, ale pouze slouží k nalezení vyšší svobody a vlastních norem, které nejsou pasivně přijímány zvenčí, ale jsou aktivně jedincem promýšleny „mimo dobro a zlo“.[17]
Překvapivější než široká pozitivní recepce tohoto pojetí na mezinárodní i české a slovenské magické scéně (kde na něj odkazují kupř. Sebastián Jahič či členové První Česko-Slovenského Chrámu Církve Satanovy[18]) je však jeho proniknutí do teoretizace stezky levé ruky akademickou religionistikou, která oproti Flowersovi termín v západních religiozitách využívá pouze pro označení jistých navzájem provázaných esoterických směrů od druhé poloviny 20. století, které s termínem (většinou) samy pozitivně pracují (viz výše). Zřejmě nejvlivnější religionistickou definici tohoto souhrnného esoterického proudu představil Kennet Granholm (*1977), který tak označuje jak většinu současného satanismu, tak i jiné formy „temnějšího“ esoterismu jako např. Dragon Rouge či výše zmíněné systémy Séthova chrámu a Kennetha Granta. Dle něj pak lze stezku levé ruky nejlépe pojmout jako kombinaci tří propojených rysů, jmenovitě (1.) důrazu na individualismus (v centru zájmu je mágův vlastní spirituální vývoj), (2.) sebe-zbožštění (konečným cílem je zbožštění jedincovy individuality) a (3.) antinomianismu (kolektivní, ale i osobní normy a tabu jsou překračovány a zatracovány, čímž je umožněna ona individuální duchovní evoluce).[19] Není těžké v jeho pojetí spatřovat odrazy Flowersova myšlení. Nápadnost je patrná zejména v Granholmově zdůrazňování čistě individuálního charakteru sebe-zbožštení, která zapadá do Flowersovy (a Aquinovy) teorie iniciace skrze posílení jedincova subjektivního univerza. Tato koncepce však u jiných mágů stezky levé ruky může být upozaděna či zcela absentovat – kupříkladu Grant antinomianistické praktiky směřuje k rozpuštění ega a poznání nicoty, která je v jeho díle ztotožněna s absolutním vědomím / jástvím a ultimátní realitou za veškerým fenomenálním světem a omezenými lidskými identitami.[20]
Obdobně jako Flowers sám, i jeho dílo volně fluktuuje mezi akademickým a spirituálním, a to nejen vědomě v jeho propojování akademické runologie s esoterickou a pohanskou gnózí, ale i mimo jeho vůli, jak dokládá Granholmova definice stezky levé ruky. Ať už se religionista věnuje studiu alternativních religiozit, či nikoli, Flowersův dosavadní odkaz ho může podnítit k tomu reflektovat v akademické práci jak vlastní spiritualitu, tak spiritualitu, jež stojí za zdroji, které ho ovlivňují v konstrukcí vlastních teorií.
Poznámky:
[1] GRANHOLM, Kennet, The Rune-Gild: Heathenism, Traditionalism, and the Left-Hand Path, International Journal for the Study of New Religions, vol. 1, no. 1., s. 104–105; Stephens Flowers, Wikipedia, The Free Encyclopaedia, 2023. Online.
[2] Rebirth and Rites of Transformation in the Saga of Sigurðr Sigmundarson. – DEPARTMENT OF GERMANIC STUDIES, MA 1971–2000, The University of Texas at Austin, College of Lberal Arts, 2021. Online.
[3] Viz GRANHOLM, Kennet, The Rune-Gild: Heathenism, Traditionalism, and the Left-Hand Path, International Journal for the Study of New Religions, vol. 1, no. 1., s. 104–105; THORSSON, Edred, The Nine Doors of Midgard: A Complete Curriculum of Rune Magic, St. Paul: Llewellyn, 1997.
[4] Viz INTROVIGNE, Massimo, Satanism: A Social History, Leiden: Brill, 2016, s. 346–355; GRANHOLM, Kennet, The Rune-Gild: Heathenism, Traditionalism, and the Left-Hand Path, International Journal for the Study of New Religions, vol. 1, no. 1., s. 98.
[5] Runes and Magic: Magical Formulaic Elements in the Elder Runic Tradition. – DEPARTMENT OF GERMANIC STUDIES, PhD 1976–2000, The University of Texas at Austin, College of Liberal Arts, 2021. Online.
[7] Viz GRANHOLM, Kennet, The Rune-Gild: Heathenism, Traditionalism, and the Left-Hand Path, International Journal for the Study of New Religions, vol. 1, no. 1., s. 104, 107.
[8] Tamt., s. 104–107.
[9] THORSSON, Edred, The Nine Doors of Midgard: A Complete Curriculum of Rune Magic, St. Paul: Llewellyn, 1997.
[10] GRANHOLM, Kennet, The Rune-Gild: Heathenism, Traditionalism, and the Left-Hand Path, International Journal for the Study of New Religions, vol. 1, no. 1., s. 98, 105–106.
[11] Tamt., s. 105.
[12] THE WOODHARROW INSTITUTE, Woodharrow, Woodharrow Instititute for Indo-European Studies, n. d. Online.
[13] SEMMLER, M. History, The Rune-Gild Europe, n. d. Online.
[14] Viz GRANHOLM, Kennet, Dark Enlightenment: The Historical, Sociological, and Discursive Contexts of Contemporary Esoteric Magic, Leiden: Brill, 2014, s. 61–64; EVANS, Dave, The History of British Magic after Crowley: Kenneth Grant, Amado Crowley, Chaos Magic, Satanism, Lovecraft, The Left Hand Path, Blasphemy and Magical Morality, s. l.: Hidden Publishing, s. 181–193. Pro pozitivnější hodnocení termínu ze strany Julia Evoly viz např. HAKL, Hans Thomas, Deification as a Core Theme in Julius Evola’s Esoteric Works, Correspondences, vol. 6, no. 2, s. 147–171.
[15] FLOWERS, Stephen E., Lords of the Left Hand Path: A History of Spiritual Dissent, Smithville: Rûna-Raven Press, 1997, s. 3.
[16] Tamt.
[17] Tamt., s. 4.
[18] Viz JAHIČ, Sebastián, Satanizmus v 21. Storočí, Zvolen: Sol Noctis, s. 15–17; DLUHOŠ, Marek, Vstupujeme na zapovězená místa: Rozhovor s Pavlem Brndiarem, Dingir, vol. 22, no. 4., s. 138; KUNC, Josef, Úvahy o kindersatanismu Satanovy komunity aneb jak na lepší nový svět, Cirkevsatanova.cz, 2019. Online.
[19] Viz zejména GRANHOLM, Kennet, Dark Enlightenment: The Historical, Sociological, and Discursive Contexts of Contemporary Esoteric Magic, Leiden: Brill, 2014, s. 60–64.
[20] Pro krátký úvod do Grantovy komplexní literární tvorby viz kupř. DJURDJEVIC, Gordan, India and the Occult The Influence of South Asian Spirituality on Modern Western Occultism, Houndmills: Palgrave Macmillan, 2014, s. 91–110.
Náhledová fotografie: Obr. 1: Stephen Edred Flowers (SSHELL85, Latest Photo of Edred Thorsson, Wikipedia, The Free Encyclopaedia, 2017. Online.)
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 1/2015: Pohanství dnes (dostupné online zde).
Dingir 1/2002: Současné novopohanství (dostupné online zde).
Související články:
