Bouři ve sklenici vody, potažmo v komunitě folkloristů a historiků, vyvolala 4. dubna vydaná oficiální pozvánka na korunovaci britského královského páru (oficiální stránky, Twitter). Podobně jako poprask okolo kaligraficky vyvedeného prezidentského slibu Petra Pavla vzbudilo i toto oznámení nevoli zrcadlící současnou nedůvěru k historickým ceremoniálním postupům a vzletným obřadnostem. Vedle posměchu nad údajnou „dětinskostí“ florálních motivů i užitého písma vyvolala britská královská pozvánka kontroverzi nečekaně náboženským rozměrem, a zasluhuje proto religionistický komentář. Obsahuje totiž výrazný ikonografický motiv tzv. Zeleného muže (Green Man).
Oznámení na stránkách britské královské rodiny jej popisuje takto: „Ústředním motivem návrhu je Zelený muž, starobylá postava britského folkloru, která symbolizuje jaro a znovuzrození a oslavuje novou vládu. Podoba Zeleného muže ověnčeného přírodním listovím je tvořena listy dubu, břečťanu a hlohu a emblematickými květinami Spojeného království.“
Kritickou reakci odborníků sklidila zejména zmínka o „starobylé postavě britského folkloru“. I když je totiž motiv tváře vystupující z listoví v Británii přítomen na kamenných reliéfech v kostelích již od 12. století, dnešní historici se shodují, že jako folklorní postava je Zelený muž tzv. „vynalezenou tradicí“ teprve století dvacátého. Popularitu mu zajistila studie Julie Raglanové (1901–1971), která roku 1939 spojila florálně-antropomorfní kostelní reliéfy s postavami britského folkloru, jako byli Robin Hood či „Jack in the Green“. Jako první také navrhla spojitost tohoto motivu s pohanskými vegetačními a přírodními božstvy – či spíše s jejich podáním v díle viktoriánského antropologa Jamese G. Frazera.
Postavu Zeleného muže ve 20. století pak vzaly za svou některé směry současného pohanství na Britských ostrovech, které z něj učinily přírodní božstvo. Fascinaci romantického hnutí v 18. a 19. století řeckým bohem Panem jakožto ztělesněním přírody ostatně skvěle zmapoval historik Ronald Hutton ve své monografii Triumph of the Moon (1999). Hutton je velkým kritikem myšlenky přežívání pohanství po boku středověkého křesťanství a vystupuje proti představě pokračujícího a aktivního „undergroundového“ pohanství v lidové kultuře (byť je tato teorie o pohanských přežitcích sama ve vědeckých kruzích již dlouho přežitkem). Hutton tedy tvrdí, že postavy jako Zelený muž nebo „Sheela na gig“ nejsou pozůstatky pohanství v kostelech, nýbrž že šlo o projevy symbolických shod obou systémů, které křesťanství využilo ve svůj prospěch. V konkrétním případě kostelních reliéfů je tedy užilo nejspíše jako apotropaický, ochranný motiv.
Britský historik Francis Young, mimochodem Huttonův žák, se tak na Twitteru pohoršoval nad užitím údajně kontroverzního symbolu v královské pozvánce. Upozornil na to, že mnohými křesťany může být tento motiv chápán jako pohanská modla. Přestože jí vlastně nikdy nebyl, jak dodává Young v ozvěně Huttonova postoje. Jinými slovy, i když Zelený muž nebyl původně „pohanským“ symbolem, dnes už pohanským symbolem nepochybně je. Zmiňuje i to, že symbol vyvolal diskuze o religiozitě Karla III. Je pohanem? Nebo snad – ó hrůzo – vyznavačem New Age? To člověku zkazí odpolední čaj. V nadsázce Young sám Zeleného muže považuje za kýč srovnatelný se zahradními trpaslíky a kostelní reliéfy olistěných hlav chápe jako pouhý dekorativní motiv a vizuální vtípek středověkých kameníků; pozvánku zprvu také považoval za vtip. Podobně vyhroceně ale odmítá Zeleného muže jako „pohanský symbol“ i religionista Robin Douglas nebo hudebník Winston Marshall.
Z religionistického hlediska se lze pozastavit nad přiměřeností rozhořčených reakcí široké veřejnosti poukazujících na „pohanský“ původ motivu Zeleného muže či jeho konspirační konotace. Úvahy historiků nad opakováním mylných stereotypů o Zeleném muži, jakkoliv suchopárné, jsou ovšem částečně pochopitelné. Srovnatelnou a reakce hodnou situací by bylo snad, kdyby pozvánka na inauguraci českého prezidenta obsahovala motiv orající knížete Přemysla a oficiální průvodní text by jej označoval například za „starobylé bouřné božstvo dávných Čechů“ (viz studie Primuse Sobotky z r. 1882). Kdyby se tam ovšem objevil divý muž, srdce nejednoho českého historika by zaplesalo. Nicméně kritika rituálně komplikovaných státních ceremonií v současném diskurzu probíhá i bez užití uměle archaizovaných pseudopohanských motivů.
Krok krále Karla III. umístit Zeleného muže na pozvánku ke korunovaci lze nepochybně chápat jako určitou snahu o subverzi tradic a rozvolnění protokolu. Lze se navíc domnívat, že může souviset i s jeho dlouhodobým příklonem k enviromentalismu a politice udržitelnosti a že symbolicky zdůrazňuje význam klimatických změn, jakkoliv je za to i kritizován. Navzdory kritice historiků, kteří poukazují na oficiální dezinterpretaci středověkého symbolu, se tak ukazuje, že motiv Zeleného muže není pouhou drolerií či provokací. Se všemi svými kontroverzemi nese totiž mnohovýznamové poselství, které mění svou náplň podle potřeb společnosti. Což je ovšem přesně to, co náboženské symboly mohou a mají dělat.
Související příspěvky:
Řekl bych, že všechny starobylé tradice jsou vynalezené tradice. Nepůsobily by jako tradice, kdyby je aktuálně někdo neobjevil.
Zelený muž má dnes tu roli, jakou mu připisují dnešní autoři. O smýšlení těch, kdo je kdysi malovali nebo tesali, víme jen zprostředkovaně.