Prezidentská inaugurace nové hlavy státu, Petra Pavla, která se uskutečnila ve čtvrtek 9. března, měla i svůj duchovní rozměr. Tím byla modlitba a koncert v katedrále sv. Víta. Zejména na sociálních sítích a v několika článcích, publikovaných před samotnou inaugurací i po ní, se otevřela otázka, jestli má náboženský obřad jakéhokoli druhu v podobné civilní události místo, případně jakou má mít formu. Zároveň tu na sebe narážejí různé pohledy – jak konfesní, tak ekumenické a mezináboženské, tak nakonec i civilní a protokolární. Obecně můžeme říci, že tato událost do jisté míry odkryla skutečnost, že česká společnost nemá svůj vztah k náboženské rovině veřejného života zcela vyřešený.
Paradoxně můžeme tuto skutečnost vidět například na až překvapivé fascinaci českého publika panovníkem Velké Británie. Po smrti britské královny Alžběty II. byly náboženské obřady jejího pohřbu vysílány v přímém přenosu a komentovány snad na všech hlavních televizních stanicích, za velmi vřelého přijetí publikem, a podobné přenosy se plánují i pro korunovaci nového krále Karla III. Cizí hlava státu, navíc velmi bytostně provázaná s jednou konkrétní církví – anglikánskou – je ve své rituální rovině přijímána, ba pozitivně hodnocena i s velmi elaborovaným náboženským ceremoniálem, zatímco v případě vlastní hlavy státu panují rozpaky i z poměrně střízlivého náboženského rituálu. Kořeny této skutečnosti jsou pravděpodobně relativně hluboké.
Náboženské rituály provází nástup nové hlavy státu velmi běžně, a to nejen v monarchiích, ale i v republikách. Lze do jisté míry argumentovat, že to je snad pozůstatek korunovační tradice, ale tento argument zdaleka neobstojí vždy. Například prezident Spojených států amerických Joe Biden před svou inaugurací navštívil bohoslužbu, která byla vnímána jako přímá součást inauguračního programu. A postulovat pro prezidenta USA nějaké korunovační ambice je absurdní na první pohled. Dokonce ani ve většině existujících monarchií – britská je v tomto skutečně výjimečná – ke korunovaci již nedochází, a i římskokatolická církev od papeže Pavla VI. dále opustila tradici a obřad papežské korunovace, symbol světské i duchovní autority římského biskupa.
Z religionistického pohledu je ale možná namístě rozšířit svůj pohled a vnímat celou prezidentskou inauguraci jako projev civilního náboženství. Konečně i v sekulární České republice je obřad plný očividně nebo zastřeně náboženské symboliky. Bystrý posluchač si zřejmě povšiml, že ve Vladislavském sále při nástupu historických praporů zazníval husitský chorál Kdož sú Boží bojovníci. Nebyl to žádný zvláštní projev příchylnosti k utrakvismu, jakkoli by to možná někomu mohlo být sympatické, ale paradoxně je tento chorál součástí vojenských tradic již z dob komunismu. V duchu marxistického výkladu dějin, kde byli husité považováni téměř za proto-komunisty, byl tento chorál – zcela zbavený svého náboženského kontextu – používán pro slavnostní příležitosti Československou lidovou armádou a od ní tuto tradici zdědila i Armáda České republiky, která chorál při vojenských nástupech standardně používá jako hudební doprovod při přinesení státní vlajky nebo bojových praporů.
Do jisté míry můžeme dovozovat, že podobného „zcivilnění“ se dočkala i svatováclavská tradice, která v případě inaugurace Petra Pavla byla symbolizována přímo lebkou sv. Václava. Přestože se právě tato okolnost stala největším bodem konfesně zabarvené kritiky jak ze strany nekatolických účastníků modlitby, tak i ze stany některých katolických komentátorů, kteří v tom spatřovali duchovní triumfalismus a příchylnost k historickým formám, lze v tom možná spatřovat i jisté paradoxní odnáboženštění svatováclavské tradice v dnešním státním kontextu. Konečně 28. září, český státní svátek, není oficiálně slaven jako náboženská památka sv. Václava, ale jako poněkud neurčitý Den české státnosti. Ano, původně měl svátek podle parlamentního návrhu z roku 2000 nést titul Den české státnosti – Svatý Václav, ale byl to mimo jiné právě Miloš Zeman, tehdejší premiér a pozdější prezident, který s odkazem na zneužití svatováclavské tradice nacistickým režimem požadoval – a úspěšně – vypuštění svatého Václava z pomyslného státního panteonu svátků (a ještě u toho s taktem sobě vlastním stihl zažertovat, že posílání volů do Němec je jediná svatováclavská tradice, kterou bychom mohli udržet i do dnešní doby). Když prezident Petr Pavel, sám deklarovaný ateista, a jeho rodina kladli kytice u lebky svatého Václava, vkrádala se na mysl otázka, jestli to není pro diváka i pro samotného prezidenta spíš vnější ceremoniál civilního náboženství, které se už obsahově valně neliší od kladení věnců u hrobu neznámého vojína, než projev úcty ke katolickému svatému.
David Novák, předseda Rady Církve bratrské, ve svém kritickém příspěvku po inauguraci na serveru Křesťan dnes litoval, že celá bohoslužba nebyla více orientovaná na Krista, že v ní nezaznělo čtení z evangelia nebo nebyl větší prostor pro modlitbu. Nechme nyní stranou diskusi, zda by taková podoba modlitby stále umožňovala sice skromné, ale významné zapojení vrchního zemského rabína – myslím totiž, že tuto otázku je třeba dovést ještě dál. Mají církve tváří v tvář sekulárnímu státu a sekulární společnosti k dispozici něco, čím mohou na první dobrou oslovovat i nábožensky nesocializovaného a nevyznávajícího člověka? A to tak, aniž by to bylo prvoplánově evangelizační a misijní? Myslím, že to je jedna ze zásadních otázek současné krize religiozity, která se v tomto případě ukázala ve své plné nahotě. Setrváváním jen u tradičních historických rituálních forem, kterým méně a méně účastníků rozumí, se riskuje to, že postupně v očích společnosti pozbydou z větší části nebo zcela svého náboženského charakteru. Jako ho konečně v případě inaugurace Petra Pavla pozbylo i Dvořákovo Te Deum – skladba na náboženský text, symbolicky odkazující ke mším za panovníka, kde ovšem tuto dávnou liturgickou souvislost dokázala postřehnout jen velmi úzká skupina církevně dobře orientovaných posluchačů. Pro všechny ostatní to byla monumentální hudební skladba, která byla provedena zcela sekulárně a byla nesena už jen svou silou uměleckého výkonu a estetické působivosti.
Domnívám se, že v podobných situacích setkávání církevní a státní roviny by lpění na tradičních a vnějškových formách – k nimž je z historicko-kulturních důvodů katolická tradice v našich zeměpisných šířkách výrazně lépe disponovaná než ostatní církve české ekumeny – mohlo ve výsledku být nechtěným vlastním gólem do církevní branky, protože tím vlastně církev vydává své „rodinné stříbro“ všanc sekulární tradici a riskuje, že se s ním naloží jako s oním Dnem české státnosti.
Katolický historik Tomáš Petráček ve svém komentáři pro Hospodářské noviny navrhoval, že by se při podobné státně závažné příležitosti mohly místo prvoplánově náboženských textů číst například texty Václava Havla nebo Karla Čapka, aby se tak vyšlo vstříc „plaché zbožnosti českých agnostiků a ateistů“. Je to jistě jedna z možností, ale taková, která jde už plně cestou civilního náboženství, které ve výsledku církve, a tím méně pak jejich „klerikální potentáty“, vlastně vůbec nepotřebuje.
Nemyslím si, že by se s tímto přístupem chtěly církve v naší zemi snadno smířit, vyklidit pole a zhynout na úbytě. Pokud se tomu ale budou chtít vyhnout, musí se velmi závažně zamýšlet nad tím, jak a čím do civilního veřejného prostoru promlouvat. A na to nebude stačit ani svatý Václav, ani v civilním prostoru často podobně vyprázdněné ikony reformační, jako Hus nebo Komenský. A je to boj jistě těžký, ale nikoli beznadějný. Že je tu totiž po seriózní státotvorné zbožnosti autentická poptávka, to velmi dobře uvidíme, až bude 6. května nemalá část našeho národa se slzou v oku zpívat „God save the King!“
Související příspěvky:
Tak považovat za “zcivilnění” klanění se lebce z mrtvoly nějakého katolického svatého je dost zvláštní.
Podle mého názoru autorka neměla na mysli popisovat nějaký proces “zcivilnění”, spíše odkazuje na koncept občanského náboženství R. Bellaha, a zde se určitě trefila