V poslední den loňského roku dopoledne zemřel ve Vatikánu emeritní papež Benedikt XVI. Krátce předtím bylo zveřejněno, že se náhle zhoršil jeho zdravotní stav. Podle dostupných informací si do konce zachoval jasnou mysl. Přesný důvod úmrtí neznáme. V Česku se stal ještě jako Joseph Ratzinger známý již na začátku devadesátých let, když jako první z jedenácti dosud přeložených titulů vyšel jeho Úvod do křesťanství (Brno: Petrov, 1991, překlad Vratislav J. Slezák). Tento text byl v německém originálu poprvé vydán, když mu bylo 39 let. Mezi vydáním a dobou jeho služby ve Vatikánu se jeho názory změnily. V období 2. vatikánského koncilu (1962–1965) totiž patřil k reformnímu proudu. V kapitole Dvě hlavní otázky článku o Duchu svatém a církvi zmíněné knihy (s. 235–251) souzní s pochybností o tom, že církev je svatá, a připomíná koncilní vyjádření o hříšné církvi. Pak uvádí: Stejně jako její svatost se nám zdá pochybná i katolicita Církve. Dodává, že neexistuje teorie, která by mohla účinně vyvrátit takové myšlenky rozumovými důvody. Myšlenku krystalizace jednoty biskupů v biskupském sídle v Římě, jak píše dál, nepočítáme k primárním prvkům pojmu církve, a také nemůže platit jako její vlastní konstrukční bod.
Narodil se na Bílou sobotu 16. dubna 1927 v bavorském městečku Marktl am Inn a byl pokřtěn jako Joseph Ratzinger. Když mu bylo pět let, byl zařazen do skupiny dětí vyslaných na návštěvu mnichovského arcibiskupa, kterému nesly květiny. Ratzingera tehdy ohromil kardinálův oděv. Později prohlásil, že v ten den chtěl být také kardinálem. Po čtrnáctých narozeninách v roce 1941 se Ratzinger stal členem Hitlerjugend, Hitlerovy mládeže. Již od roku 1939 bylo členství v této organizaci od tohoto věku povinné. Ratzingerův otec prý byl ostrým odpůrcem nacismu, který považoval za neslučitelný s katolickou vírou. Joseph vstoupil do semináře a připravoval se ke kněžské službě. V 16 letech však musel pobyt v semináři přerušit a byl povolán do německých protileteckých jednotek. Poté nastoupil výcvik v pozemních jednotkách, který byl však přerušen následnou nemocí. Po válce a několikaměsíčním zajetí se vrátil do semináře. Po univerzitním studiu v Mnichově byl vysvěcen na kněze a od roku 1959 působil jako profesor na universitách v Bonnu, Münsteru, Tübingen a v Řezně. Spolupracoval s aktéry „nové teologie“, jako byli Hans Küng či Edward Schillebeeckx, Hans Urs von Balthasar, Henri de Lubac a Walter Kasper. Obdivoval Karla Rahnera, velmi známého, reformně laděného akademického teologa.
Tvrdí se, že směrem ke konzervativismu Ratzingera posunula vzpoura studentů, která se projevila i na teologické fakultě, kde působil. Tehdy se distancoval od prostředí v Tübingen a od marxistických tendencí studentských hnutí, která se během let 1967 a 1968 rychle zradikalizovala, což vyvrcholilo v sériích nepokojů a výtržností v dubnu a květnu 1968. Jeho do té doby spíše reformní postoj se postupně dostával do kontrastu s liberálními myšlenkami univerzitních kolegů. Tento současný převládající univerzitní postoj označil jako diktaturu relativismu.
Papež Pavel VI. jmenoval 24. března 1977 Ratzignera mnichovským arcibiskupem. Dne 20. ledna 2022 zveřejnila Arcidiecéze mnichovsko-freisinská právní posudek, podle kterého Joseph Ratzinger pochybil v případech sexuálního zneužívání v letech 1977 až 1982, kdy zastával post arcibiskupa v tom smyslu, že kryl delikty kněží, a to dokonce i v případě odsouzení státním soudem. Vyslovil lítost a zděšení ohledně zneužívání s tím, že na podrobnosti si již nepamatuje.
Na konzistoři, která se konala 27. června 1977, jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Papež Jan Pavel II. ho jmenoval 25. listopadu 1981 prefektem tehdejší Kongregace (dnes dikasteria) pro nauku víry, historicky navazující na inkvizici. V souvislosti s tím se roku 1982 vzdal své služby v Mnichově.
Úkolem tohoto úřadu je střežit disciplínu ohledně katolické nauky, včetně soudních rozhodnutí v některých případech. Ve smyslu současných církevních preferencí odmítal úvahy o přípustné kontrole početí, o možném církevním uznání homosexuálních svazků a aktivit. Během jeho funkčního období byl např. suspendován brazilský kněz Leonardo Boff, který zastává teologii osvobození, tedy sociální pojetí vykoupení a spásy. Kongregace pod Ratzingerovým vedením upozorňovala na údajné prohřešky ve spisech (do češtiny hojně překládaného) Anthonyho de Mella. Podle kongregace jeho texty obsahují prvky náboženského indiferentismu.
Dne 19. dubna 2005 ho kardinálové zvolili za papeže. Římskokatolická církev počítá papeže od těch legendárních z 1. století a začíná údajnou biskupskou službou apoštola Petra v Římě. V tomto smyslu měl být v pořadí 265. papežem. Jako takový byl zároveň biskupem římské diecéze zahrnující centrum města s lateránskou basilikou jako svou katedrálou a též arcibiskupem, metropolitou římské církevní provincie, primasem Itálie a případně i patriarchou Západu. Jako papež byl suverénem státu Vatikán. Všechny tyto vznešeně znějící tituly vyvažuje tradiční označení papeže jako služebníka služebníků Božích.
V době svého papežského působení vydal encykliky Deus caritas est (Bůh je láska, 2006), Spe salvi (Spaseni v naději, 2007) a Caritas in veritate (Láska v pravdě, 2009). Třetí z nich patří k okruhu sociální nauky církve a lze říct, že oslabuje silné sociální důrazy encykliky Laborem exercens (1981) předchozího papeže Jana Pavla II.
V dokumentu Summorum pontificum (Nejvyšší velekněží, 2007) vrací církev k používání liturgie podle tzv. tridentského obřadu v latině s tím, že řádným způsobem slavení je nadále mše podle misálu Jana XXIII. z roku 1962. Předchozí ritus však nebyl nikdy zakázán a pro jeho slavení není potřebné žádné zvláštní povolení. Možná očekávaný hromadný návrat k tridentskému obřadu ale nenastal.
Ratzingerův inteligentní konzervativismus zbrzdil široké sdílení s jinými církvemi a jinými náboženstvími, které fascinujícím způsobem rozvinul Jan Pavel II. Formulace konstituce Lumen gentium o církvích a církevních společenstvích dostala za jeho působení nový význam. V církvi římské doposud subsistovala (přebývala, byla přítomna) církev Kristova. Tak byla spojen s místními církvemi i mimo papežský rámec. Nové pojetí římskou církev s církví Kristovou ztotožňuje.
Dílčími církvemi mimo římskokatolický organizační rámec jsou podle Ratzingrova učení jen starobylé východní církve a pravoslavní. Církvím reformačním naproti tomu chybí konstitutivní znak církve. To bylo překvapivé v ekumenických vztazích, ale i uvnitř římské církve. Vzhledem k linii posledního všeobecného sněmu se jeví jako svévolné, že pouze východní křesťané jsou církvemi a reformační křesťané jimi nejsou, nýbrž je jim připuštěn status církevních společenství. Ale i uznaným církvím chybí k dokonalosti totální podřízení římskému biskupovi, tedy jednomu z kolegia biskupů, který je učiněn biskupem nad biskupy.
Na některých svých cestách i při jiných příležitostech přicházel Benedikt do kontaktu s příslušníky jiných náboženství. Bylo možné, aby pokračoval v tom, co zahájil Jan Pavel II. ve společné modlitbě s Židy, muslimy, hinduisty, buddhisty a archaickými náboženstvími v Assisi dne 27. října 1986?
Židy se mu podařilo urazit obnovou staré latinské liturgie. V tomto mešním formuláři se ve velkopátečních prosbách mluví o proradných a zaslepených Židech. Papež tato slova nechal upravit. Židům také překáželo svatořečení Pia XII., o němž se míní, že se nedostatečně stavěl proti nacismu.
Na univerzitě v Řezně 12. září 2006 se Benedikt vyslovil mimo jiné takto: Ukažte mi co Muhammad přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné nelidské věci jako příkaz šířit jeho víru mečem. Byla to sice citace byzantského císaře Manuela II. Paleologa (1350–1425), ale v přednášce se od těchto slov nedistancoval. Jeho vlastní slova v souvislosti s tím zněla: Kdo chce někoho vést k víře v Boha, musí dobře mluvit a správně argumentovat, a ne se utíkat k násilí a hrozbám. Víru nelze šířit násilím. Tím se výrazně zhoršily vztahy mezi katolíky a muslimy. Při jiných příležitostech se vyslovil, že v islámu jsou nepochybně prvky, které mohou přispět k míru a že střet mezi západní civilizací a islámem se nekoná.
Za svého pontifikátu vykonal Benedikt XVI. množství zahraničních cest. Ve dnech 26. – 28. září 2009 byl na návštěvě v České republice. Navštívil Prahu, Brno a Starou Boleslav. Byla to jeho třináctá apoštolská cesta, jak jsou tyto návštěvy nazývány.
Dne 11. února 2013 se vyslovil: Poté, co jsem opakovaně zpytoval své svědomí před Bohem, došel jsem k jistotě, že mé síly, kvůli pokročilému věku, již nejsou vyhovující pro adekvátní výkon úřadu. Byla to v dějinách Církve římskokatolické druhá uznávaná abdikace papeže. Předchozím byl papež Celestýn V., který se vzdal úřadu v roce 1294. Benediktovo působení skončilo ke dni 28. února. Po opuštění úřadu byl označován jako emeritní papež. Pobýval ve Vatikánu, nosil bílé papežské oblečení a byl nadále oslovován jako Jeho Svatost.
V článku použity informace z hesla Benedikt XVI. na české Wikipedii zde.
Náhledové foto Pixabay.
Související články:
Podle proroctví o papežích sv. Malachiáše ze 14. století je Benedikt XVI. předposledním skutečným papežem. Posledním je „Petr Římský“ (Petrus Romanus).
„Petr Římský, který nasytí své ovce během mnohých utrpení. Až ta skončí, město sedmi kopců bude zničeno a hrozivý soudce bude soudit jeho lid. Konec.“