Nezapomínej, že jsi jen člověk

Nezapomínej, že jsi jen člověk

Poměrně vášnivé emoce vzbudil mezi diváky celovečerní film Dva papežové (angl. orig. The Two Popes) mediální společnosti Netflix (trailer zde), který osobitě zpracovává období pontifikátu papeže Benedikta XVI. a okolnosti jeho rezignace. Film získal čtyři nominace na Zlatý globus (oceněn však nakonec nebyl) a tři nominace na Oskara (předávání cen teprve proběhne v noci z 9. na 10. února). Zatímco řemeslná kvalita filmu i hereckých výkonů Anthonyho Hopkinse a Johnathana Pryce je nepochybná, spory se vedou především o fakta a celkové vyznění snímku. Ten sice pracuje se skutečnými postavami obou papežů, některými reáliemi jejich života i skutečnými událostmi, ale zachází s nimi zcela volně. Jak rozdílně lze vyznění filmu chápat, dobře ilustrují zejména diametrálně odlišná vyjádření dvou v současnosti nejvýraznějších osobností katolické církve u nás kardinála Dominika Duky (film komentoval na svém facebookovém profilu zde) a Tomáše Halíka (vyjádření pro Seznam Zprávy zde). Zatímco Duka film považuje za nepravdivý a zraňující a postavy papežů vnímá jako ilustraci dvou krajních pólů katolické církve – tedy přístup reformní a liberální (papež František) a proud konzervativní (Benedikt XVI.), Halík na snímku oceňuje především samotné umělecké ztvárnění (herecké výkony, kamera, hudba) a citlivé poukázání na možnost zrání víry i církve směrem k lásce, humoru, svobodě a toleranci.

První vystoupení papeže Benedikta XVI. Lze zvětšit.

Děj filmu začíná roku 2005, kdy byl po úmrtí papeže Jana Pavla II. zvolen 265. papežem Římskokatolické církve Joseph Ratzinger a vstoupil do úřadu jako papež Benedikt XVI. Již před samotnou volbou se setkává se svým hlavním protikandidátem (a pozdějším nástupcem) argentinským kardinálem Jeorgem Bergogliem. Právě tyto úvodní momenty skutečně vykreslují oba papeže jako naprosté protiklady. Skoro lidový a usměvavý Argentinec Bergoglio káže davům v ulicích, fandí fotbalu a na toaletách si s lehkostí pobrukuje píseň Dancing Queen od legendární hudební skupiny Abba. Zamračený a vážný věhlasný vatikánský teolog Ratzinger píseň považuje za jakýsi chvalozpěv a pod názvem Abba si zjevně vybavuje pouze aramejské slovo, které Kristus v Bibli používá jako důvěrné oslovení Boha Otce. Právě tyto úvodní scény zakládají na první pohled striktní charakterové rozlišení obou pozdějších papežů, které tolik pobouřilo nejen kardinála Dominika Duku, ale i mnoho dalších konzervativněji založených katolických diváků.

Znovu se oba muži setkávají na letním sídle papeže, kam kardinál Bergoglio přijíždí konzultovat svou rezignaci na post kardinála. Od této chvíle se rozvíjí rozhovor, který sice některé z lidových stereotypů o obou papežích využívá, ale zcela černobílé je rozhodně nezanechává. Díky kombinaci v reálném čase probíhajících rozhovorů, retrospektivních hraných částí a sestřihů televizních reportáží film velmi sugestivně líčí především osobní dilemata obou pozdějších papežů. Jmenujme z nich alespoň důvody obou mužů ke vstupu do kněžského stavu, jejich rodinná zázemí, výchovu, vzdělání a zájmy, obvinění Bergoglia z podporování pravicové vojenské junty v období tzv. špinavé války v Argentině (1976–1983), či krátkou příslušnost Ratzingera k Hitlerjugend. Pozornost se ale obrací také k nesnadnému řešení otázek sexuálního zneužívání a homosexuality v katolickém kléru a politickým a teologickým souvislostem vývoje církve od II. vatikánského koncilu v roce 1962 až do současnosti. A právě v těchto momentech může leckterý divák zapomenout, že se film životními osudy papežů a okolnostmi Benediktovy rezignace pouze inspiruje a přestat brát film s dostatečnou rezervou pro značnou míru umělecké licence, která autorům umožňuje s životopisným materiálem zacházet dle svého záměru.

Papežové František (vlevo) a Benedikt XVI. (vpravo). Lze zvětšit.

Obě nejvyšší autority katolické církve, které jsou obyčejnému člověku známé jen z oficiálních projevů, televizních reportáží a novinových titulků, zde dostávají naprosto konkrétní lidské obrysy umocněné puncem stáří, obrovské zodpovědnosti za bezpočet jiných lidských životů, hluboké osobní víry, hledání podstaty lidského života, jeho smyslu, pravidel a Boha. V tom se jejich zprvu protichůdné osobnosti postupně v divákových očích sbližují, až nakonec skrze jejich dialog zjišťuje, že zdaleka tak rozdílní nejsou, jak se původně mohlo jevit, a že jinakost může být velmi prospěšná. Zavedené stereotypy o obou mužích tak nakonec berou za své, stejně jako tajemství některých privátních prostor Vatikánu a papežského konkláve, kterého se diváci skrze filmovou kameru v úvodu snímku účastní. Pokud je tedy z filmu patrný nějaký záměr tvůrců, je to právě obecná tendence umění odkrývat tabuizovaná témata a autority a ukazovat je jako hluboce lidské a běžné, bořit stereotypy, spojovat zprvu zdánlivě neslučitelné, tím překvapovat a vytvářet novou realitu. To se v případě Dvou papežů neoddiskutovatelně podařilo, navíc s laskavým a vlídným humorem.

 

 

Fotografie: záběry z filmu Dva papežové.

 

Psali jsme v Dingiru:

téma 2/2005: Nová hnutí v římskokatolické církvi (plný text čísla zde)

 

Související příspěvky:

Hnutí Fokoláre vzpomínalo na svou zakladatelku

Květnou neděli oslavili také vietnamští katolíci v Praze

K vysväteniu nových čínskych biskupov

Církev pro ženaté kněze v Keni

 

 

 



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
  Subscribe  
Upozornit na