Šamanka z města. Rozhovor s Martinou Gitou Pašingerovou o šamanismu ve 21. století

Martina Gita Pašingerová (nar. 1985) je městská šamanka, věnující se jádrovému šamanismu v tradici Michaela Harnera (nar. 1929). Provozuje webové stránky Šamanka z města.

Martina Gita Pašingerová. Foto: Anet Nováková.

Co to znamená, že jsi „městská šamanka“? Jak bys „městský šamanismus“ definovala?

Ačkoliv je šamanismus tradičně spojován s životem v přírodních podmínkách, jeho využití ve městě je velmi potřebné. Šamani nejsou vázáni na žádné určitou kulturu či prostředí a situace je nyní taková, že ve větších městech žije drtivá většina populace. I tito lidé mají nárok na využití šamanských technik přizpůsobených dnešním potřebám.

Duchové a naši duchovní průvodci jsou přítomni všude, i ve městech. Chtějí pomáhat, léčit a přinášet informace. Jako městská šamanka tato sdělení klientům přináším, a ještě raději vysvětluji techniky, jak lidé mohou sami šamansky cestovat, aby se dostali blíž ke své duši a k léčení, které potřebují.

Já sama jsem se narodila v Praze a skoro celý život žiju ve městě. Tomu jsem přizpůsobila svoji šamanskou praxi. Žiju v džungli betonové, kde jsou jiná úskalí než v té přírodní. Moje klienty ohrožuje stres, deprese, úzkosti, řeší pocit vykořenění nebo se zrovna probouzejí do duchovního života.

Kdybys měla ve stručnosti shrnout, co je náplní tvé šamanské praxe?

Praxi mám rozdělenu na dvě části. Jednou je individuální sezení s klienty a léčení, druhou semináře. V rámci práce s jednotlivci provádím šamanské léčení, které mám rozdělené na několik částí. Šaman vnímá, jakým způsobem je klient v nerovnováze. Zjednodušeně se dá říci, že buď léčenému něco schází, nebo má něco, co k němu nepatří, co není jeho. Energie či entita, která nemá být v jeho energetickém poli. Pokud sílá schází, tak ji šaman přidá, například návratem ztracené části duše nebo propojení s duchovním průvodcem. Pokud je tam obtěžující intruze, tak ji šaman odejme.

Každý jsme originální a přicházíme sem se specifickou energií. Stejně to vnímán i u šamanů, kdy má každý na něco větší předpoklady než druhý. Mojí „specialitou“ je nahlédnutí starého traumatického příběhu z minulých životů, který duši ovlivňuje dodnes. Obvykle to bývá jedno z prvních větších zranění, které se do dnešních dní pořádně nezahojilo. Případně mi duchové ukážou příběh, který takové zranění symbolizuje.

Pak toto staré zranění léčíme a přivádíme s duchovními průvodci zpět ztracenou sílu, životní esenci, která unikla. V dalších fázích se pak věnuji současnému životu v tomto světě.

V rámci semináře zase vysvětluji techniky šamanského cestování a lidé se sami propojují se svými průvodci – silovým zvířetem a duchovním učitelem. Seminář jsem koncipovala tak, jak bych ho sama chtěla prožít během svých začátků. Snažím se vše vysvětlovat jednoduše. Šamanismus má být jednoduchý. Je to nejstarší způsob, jakým si lidé pomáhali.  Častokrát lidé mají různé vjemy, ale zároveň mají plno představ a domněnek toho, jak to má „správně“ vypadat. Svoje vize si nepřipustí a zbytečně se pak blokují a své zážitky nepovažují za věrohodné.

Ráda bych, aby se šamanské cestování a podobné formy cestování vědomí staly jednou běžnou součástí lidského života a možnost si takto sám pomoci byla otevřena všem. Aby si lidé mohli chodit pro odpovědi, podporu a léčení, které v tomto světě nemohou najít.

Účastníš se seminářů Nadace šamanských studií, jejímž zakladatelem je slavný propagátor tzv. jádrového šamanismu (core shamanism) Michael Harner. Co ti tyto semináře daly?

Semináře mi ukázaly, že šamanismus je řemeslo jako každé jiné. Čím více praktikujete, podnikáte šamanské cesty a učíte se vnímat, tím to jde lépe, tím více informací získáte. Není to nic nadpřirozeného, naopak naprosto přirozená součást lidskosti.

Témata jsou různorodá, od tématu smrti a umírání, přes práci se sny, extrakci, učení techniky návratu ztracené části duše po práci s duchy přírody. Libí se mi, že nadace jde stále kupředu, věnuje se tématu globálního oteplování, důsledkům globalizace. Zároveň chodí mnoho členů do terénu zkoumat staré kultury a léčivé techniky, aby tu mohly být přístupny dalším generacím.

Já jsem chodila (a stále se vracím) na semináře v Bratislavě, které jsou vedeny trojicí velmi sympatických lidí. Jinak do Prahy jezdí obvykle lektoři z Německa.

Inspirují tě ve tvé šamanské praxi a sebevzdělávání nějaké knihy?

Jako první mě určitě napadá Sandra Ingermanová, jedna z členek Nadace šamanských studií. Její knihy jsou čtivé, pochopitelné, jejich hloubka přichází z jednoduchosti. Vždycky mě k tomu napadá citát od Alberta Einsteina: „Pokud to neumíš vysvětlit jednoduše, nerozumíš tomu dostatečně dobře.“ A Sandra Ingermanová umí vysvětlovat jednoduše, aniž by pouze klouzala po povrchu. Její knihy rozhodně doporučuji i těm, které vyloženě šamanismus tolik netáhne.

V poslední době mě zaujal i Mark Wolynn a jeho kniha Trauma – nechtěné dědictví. Snáze ji lze sehnat ve slovenštině v překladu Nezačalo to vami. Autor velmi dobře vysvětluje, jak funguje předávání generačního traumatu, jak se nás může týkat a jak ho rozklíčovat.

Dále jsou mi nekonečnou inspirací všechny mýty a pohádky. Ty nejvíc promlouvají k naší duši.

Jak ses stala z bulvární novinářky městskou šamankou?

Byla to samozřejmě delší cesta, kombinace bulvární novinářka a šamanka je poněkud nestandardní. V rámci práce v médiích jsem byla dlouhodobě nespokojená. Práce mi nedávala smysl, necítila jsem se dobře. Tehdy jsem nedokázala pojmenovat, co se děje. Připadala jsem si nevděčně, že mám práci, zázemí, a stejně jsem nespokojená. I lidé v mé tehdejší sociální bublině prostě nějak přežívali od pondělí do pátku, aby o víkendu mohli žít.

Kdyby nepřišla změna, tak by to se mnou nedopadlo dobře a Vesmír by si našel drastičtější kroky, aby mě donutil přehodnotit život. Po doporučení kolegyně jsem začala chodit na kineziologii, kde se začalo plno věcí otevírat. Pak jsem v rámci spolupráce v jenom online magazínu navštívila jednu pražskou vědmu a kartářku. Ta mi řekla, že k šamanismu mám vlohy, čemuž jsem nevěřila. Doporučila mi, ať si zkusím přivolat své silové zvíře, což jsem zkoušela asi dvakrát, nešlo to a vzdala jsem to.

Pak jsem tři dny za sebou potkala na pražském sídlišti vážku, letěla vždy ke mně, na poslední chvíli uhnula. Vygooglila jsem si vážku jako silové zvíře a za článkem byl odkaz na semináře v Praze. Za týden se konal úvodní šamanský seminář, přihlásila jsem se a pak se rozjel proces.

Dlouho jsem pracovala pouze pro sebe, pak postupně pro kamarády a rodinu. V roce 2020 jsem začala s praxí pro klienty.

Se šamanismem bývá spjata koncepce posvátných a silových míst. Ta se v tradičním pojetí většinou nachází v přírodě. Existují silová místa i ve velkoměstě jako je Praha?

Určitě, Praha má silná místa. Jako u všeho, tak i tady věřím, že každý jsme jiný, s jiným typem energie a co člověk, to oblíbené místo, kde se cítí dobře. Myslím, že v Praze můžeme určitě zmínit Vyšehrad, Divokou Šárku, Karlův Most. Osobně mám celkově ráda procházky starou Prahou nebo Karlovem, v okolí porodnice u Apolináře.

Mimo Prahu mě uchvátily Kamenné řady u Kounova, z poslední dovolené v Bulharsku pak místo zvané Kamenný les (Pobiti Kamani) a megalitický kruh Beglik Taš.

V šamanismu se hodně pracuje se silovými zvířaty. Jaký je tvůj vztah ke zvířatům ve hmotném světě?

Soucitný vztah ke zvířatům jsem měla vždycky, vegetariánkou jsem se stala už na základní škole, protože mi nedávalo smysl jíst někoho, koho mám ráda. Nakonec se to přehouplo do veganství právě v době mého duchovního probouzení. Bylo to takové první odpojení od systému.

Dlouho jsem vlastně neměla ráda lidi, neměla k nim zdaleka takový soucit jako ke zvířatům. Bylo to jednodušší. Opovrhovala jsem lidstvím, tím, jak se lidé chovají k sobě navzájem, ke zvířatům, k planetě jako takové. Teď už vím, co všechno může zraněný člověk prožívat a na základě toho provádět – nejen ostatním, ale především sobě.

Když jsem si tohle uvědomila, tak se můj vztah k ostatním lidem – a také ke mně samotné – dost změnil a formoval dál. Celkově ale pořád cítím bezmoc, když se někdo chce povyšovat nad ostatními a uplatňuje svoji vůli silou. Proto pomáhám aspoň tak, jak je v mých silách. Ať jde o práva zvířat, žen, menšin nebo zkrátka těm, kterým jsou upírána.

Náhledová fotografie: Pobiti Kamani, silové místo v Bulharsku.

Další rozhovory s českými šamany: Helena ExnerováČeský šamanismus v rozhovorech, Praha: Dingir. 232 stran formátu A5, 240,- Kč. ISBN 978-80-86779-51-5 (anotace knihy zde).

Psali jsme v Dingiru:

Šamanismus a neošamanismus je tématem Dingiru 11 (4), 2008, plný text je k dispozici zde.

Související články:

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments
Josef
Josef
11. 11. 2022 11:24

Poklidný rozhovor. Díky za něj. 😉 Škoda jen, že ani Martina, ani redakce nerozlišují “šamana” od šamanského praktika.
Pokud vím (viz Eliade, Vitebsky nebo Hutton), tak šaman je specifická role, určená duchy, podpořená krevní linií nebo učením (zasvěcením) v konkrétní tradici, zpravidla doprovázená tzv. šamanskou nemocí, potvrzená jinými živými šamany a duchy zemřelých šamanů. To až Harner nabídnul esenci ve formě šamanských technik. Tzn. využívat šamanské techniky zvládne kdokoliv, ale ne kdokoliv může být šamanem.