Lange, Diana; Jarmila Ptáčková, Marion Wettstein a Mareike Wulff (eds.), Crossing Boundaries. Tibetan Studies Unlimited, Praha: Academia 2022.
Toni Huber, pro něhož byl tento Festschrift zkompilován, je svým záběrem výjimečně univerzální badatel pohybující se převážně na poli tibetských, resp. himalájských studií. Jak už ale sám titul knihy napovídá, Toniho skutečný záběr není nijak striktně vymezen teritoriálně ani metodologicky. To ostatně dobře ilustruje i obsah recenzovaného sborníku, který je rozčleněn do sekcí výstižně následujících tento popis: „Dovedný ve filologických a historických přístupech jakbysmet, Toni ideově vycházel i z lingvistiky či dějin umění. Byť akademické způsoby příliš vážně nebere, jeho všestranná metodologie zahrnuje terénní výzkum, etnografii i orální tradice a jeho oddanost těmto snahám budiž nám zárukou mnoha nadcházejících seminálních prací.“ Na více než 650 stranách pro Toniho jeho kolegové a přátelé připravili značně heterogenní sbírku textů, které pojí pouze a právě Toniho životní dílo. Díky tomuto přístupu je ovšem kniha oříškem pro recenzenta, a proto svůj text omezím na sumář kratičkých abstraktů jednotlivých příspěvků – neboť abstrakty jsou to jediné, co v knize postrádám. Nebojte ale, naštěstí má kniha rejstřík!
Autory jednotlivých kapitol jsou vesměs známí badatelé z řad „kdo je kdo“ současné tibetanistiky (viz medailonky na s. 623). Hned v úvodu je vzpomenuto na Toniho neobyčejný konferenční příspěvek z roku 1996, kde se věnoval líbivé politice tibetského exilu a jejímu terapeutickému vlivu pod značkou Šangri-ly.
Následuje sedm filologických textů věnujících se (1) mytologickému rozměru napětí mezi „světskou“ (srid) a „držmovou“ (chos) sférou na příkladu božstev nemoci a života zv. ma mo; (2) termínu sku bla coby duchovní paralele tibetského císaře a jeho bönpo obdobě (’gur lha/mgur lha), která se postupně proměnila až v kategorii třinácti božstev císaře / Tibetu díky paralele s božstvy hor (sku lha/yul lha); (3) pančhenlamově kritice Táranáthova „anti-nágárdžunovského“ výkladu poutě do Šambhaly, kde poukazuje na Buddhaguptanáthovo nikdy nedokončené předání nauky Táranáthovi, čímž de facto označuje celou tradici Džonang za nelegitimní; (4) výkladu Vairóčanova životního příběhu v kontextu buddhistický narativů o vyhnanství a cestování, které dle Northropa Frye umožňují aktérům získat po návratu privilegované postavení ve své domácí společnosti; (5) dvěma pohřebním manuálům z Khamu popisujícím mj. nebuddhistickou tradici nakládání s kosterními pozůstatky (dkar rtsi) předků v „rodových kostnicích“ (rus mkhar), kde skrze vitální princip (bla) nadále ovlivňují klíčové aspekty života pozůstalých a tedy i budoucnost celého klanu; (6) manuskriptem 23/9182 ze sbírek Varšavského muzea Asie a Pacifiku popisujícím usmíření místních božstev za účelem odehnání nemocí od hospodářských zvířat v Mongolsku; a (7) mýtu o původu luku obsaženém v kolekci rituálních textů zv. džadang (bya rdang) z údolí Bazo, jejichž cílem je zničit božstvo nepřítele.
Historickou sekci otvírá téma dvou metafor tibetské právní autority, tzv. Bubnu zákona (khrims rnga) a Tyrkysového draka (g.yu ’brug), které v historických pramenech doplňují jinak dobře známou dualitu tibetského právního systému, tzv. Zlatého jha (císařského, resp. světského) zákona a Hedvábného uzlu vinaji. Následuje užitečné nahlédnutí do Biografie Doring Pandity popisující strategie sociální mobility v turbulentních počátcích 18. století, konkrétně vzestup rodu Doring (Rdo ring či Dga’ bzhi dle jejich sídla) mezi tibetskou aristokracii. Pokračujeme výkladem cestopisu po posvátných místech jižního Mustangu (v okolí údolí Mule), který dobře ilustruje proces idealizace a spiritualizace zdejší krajiny. Následující dvojice textů se věnuje dvěma lamům školy Ňingma z přelomu 19. a 20. století: III. Gurongovi, známému převtělenci z Amda, který byl navíc progresivně smýšlejícím politikem se zájmem o západní vědu, medicínu a vzdělávání; a potulnému Thulžig Rinpočhemu z Himaláje, jeho životě, žácích a také jeho linii, která je v současnosti předmětem sporu. Je zde také zajímavý příspěvek popisující rozličné agendy IX. pančhenlamy při jeho návštěvě Indie v letech 1905–1906, a to včetně těch historicky opomíjených. Dále se perspektivou britských oficiálních záznamů z Národního archivu Indie vracíme k útěku čtyř německých, resp. rakouských, zajatců (mezi nimiž byl i Heinrich Harrer). Následuje článek o divokém oslu, který pomohl datovat a zmapovat cestu slavné Wiseovy mapové sbírky. A celou kapitolu nakonec uzavírá dosud téměř neznámý život a dílo kanadské lingvistiky Grace Jollyové, která strávila čtyři roky v Ásámu jako učitelka na místní střední škole.
Trojice lingvistických příspěvků se zaobírá (1) původem gramatických nominalizátorů v příbuzenské terminologii staré tibetštiny za předpokladu jazyka reflektujícího dávné společenské a kulturní struktury; (2) rekonstrukcí vybraných sémantických skupin protojazyka východní bodické větve, díky níž je nám známo jak používané, tak i chybějící lexikum, a dokonce i trajektorie společenských kontaktů s ostatními jazykovými skupinami v okolí; a nakonec (3) jazykovými důkazy napadajícími národnostní argumenty indické geopolitiky vůči domorodcům – zde konkrétně na příkladu protojazyka kmene Tani, který dokládá jejich více než tisíc let trvající osídlení středu východního Himaláje.
Navazující sekce dějin umění zmiňuje centrálně-asijské vlivy využívající symboliky ptáků a jelenů v posmrtných rituálech a rituálech cílených na udržení blahobytu (g.yang ’gug); a historicko-ikonografickou analýzu dvou zdobných měděných sošek (16. stol.) urozeného Lodö Gjalcchän Palzangpa, mustangského duchovního učence. Intermezzo v podobě přetisknutého článku z časopisu How (2020, 11/4) poskytuje osvěžující odlehčení v polovině knihy, když popisuje anekdotický osud nahrávky dávného rozhovoru dvou badatelů na téma kosmologického výkladu jeleních kamenů v Mongolsku.
Metodologická sekce obsahuje dvojici volnějších textů: experimentální esej spojující klasický text s online materiály přístupnými skrze QR kódy popisuje nedávné proměny poutního místa Tuwachung-Jayajum ve východním Nepálu; a esej o současné etnografické kresbě, její historii a výuce v rámci Toniho kurzu vizuální metodologie. Třetí text se pak zabývá trojicí „neviditelných“ či „odvrácených“ součástí kostýmů čhamových tanečníků z Bhútánu.
V předposlední rozsáhlé sekci jsou příspěvky rozličného charakteru, které se věnují: (1) kontrastu mezi hinduistickým svátkem Dasain a buddhistickým Cchetharem (tshe thar) v kontextu problematické etnické situace v Nepálu; (2) rituálu na udržení blahobytu zv. Tʃyɳ tu, který je spolu s celou rituální kulturou marginalizovaného etnika Minyag žijícího v západním S’-čchuanu „obětí“ čínské národnostní politiky; (3) pohřebním rituálům prováděným v případě „nepřirozené“ smrti šamany východonepálského etnika Kiranti, kteří složitě odpoutávají „duši“ (lawa) zemřelého od našeho světa a odvádí ho na „onen svět“; (4) legendě o údajně hluchých (’on pa) obyvatelích kraje On (kraj úzce spjatý s autochtonním bönem) a jejich čapkách zakrývajících „oslí uši“, takže neslyšeli křik bílého kohouta ze Samjä oznamujícího příchod buddhismu; (5) procesu hledání rodiště Šerab Gjalcchäna v Dolpu za pomoci nejen textových, ale i orálních pramenů; (6) posvátné hoře Tsari a údolí Hemis, dvěma místům úzce spjatým s potulným jogínem Tagcchang Räpou, a to unikátní perspektivou kombinující rozličné filologické a vizuální prameny; (7) soudobým sociálně-ekonomickým aspektům poutního „mani místa“ Seršul Palge v Khamu, které jsou úzce spjaty s jeho několika mýty o původu; (8) weberiánskému pojetí transferu charismatu svatých do jejich ostatků, které tak stojí na pomezí živých bytostí a předmětů, pročež hrají důležitou roli v tom, čemu Bourdieau říká „ekonomie charismatu“ (tj. při popularizaci svatých figur, jejich činů a linií); (9) „královstvím“ (mulk) v povodí řeky Tons (Uttarpradéš) coby biomorálním entitám s politickým přesahem, jejichž vládci (devaraja) jsou stále považování za alterego lokálních božstev; (10) otázkám etnické identity v kontextu současné čínské národnostní politiky prosazující homogenní občanskou afiliaci bez etnokulturních markerů; a (11) kulturním proměnám domorodého obyvatelstva australského Bridgetownu (dříve Gilgillup) ve vleku koloniálních / moderních vlivů a jejich soudobým obrozeneckým tendencím. Celý Festschrift pak uzavírá osobní ohlédnutí Mony Schrempfové za jedním terénním výzkumem, kde dobře vystihuje nevyzpytatelnou povahu etnografie a jejích výzkumných závěrů.
Psali jsme v Dingiru:
Martin Hanker, Petr Jandáček, Fascinace Tibetem ve spiritualitě Čechů: Dynamika tibetských motivů v českém esoterismu a spiritualitě, Dingir 23 (3), 2020.
Téma Dingiru 4/2004: Tibetský buddhismus (plný text čísla zde).
Téma Dingiru 3/2020: Tibet v české společnosti (obsah a vybrané texty zde).
Související články:
