Tmavě červený les (Dark Red Forest), režie: Ťin Chua-čching (Čína), 85 minut, 2021.
Dokumentární film Tmavě červený les promítaný na 25. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (do 14. listopadu je k dispozici online v sekci „Svědectví“) představuje život v klášteře Jačhen Gar na tibetské náhorní plošině ve výšce téměř 4 tisíce metrů nad mořem. Tento klášter školy ňigma tibetského buddhismu byl postaven roku 1985 a do jeho okolí se soustředilo na 10 tisíc mnichů a hlavně mnišek; vzniklo tak „město mnišek“.
Výše zmíněné „představení“ života mnišek je zvláštní a působivé: režisérovi zjevně nešlo popis faktů, ale o vnitřní prožívání mnišek. Ve festivalové upoutávce je – kromě jiného – uveden i režisérův výrok: „Chci se více soustředit na to, jak se postavy cítí a na co v danou chvíli skutečně myslí, než abych vyprávěl příběh a sděloval divákům, co se děje.“ To je přesné: film obsahuje velmi málo komentářů, takže nauka buddhismu školy ňingma, klášterní praxe ani okolnosti nuceného odchodu mnišek z kláštera nejsou nijak vysvětleny. Film naopak obsahuje velmi dlouhé nádherné záběry krajiny a hlavně mnišek, jejich krásných, ale nezvyklých, téměř chlapeckých tváří a dalších částí hlavy. Režisérovi se opravdu podařilo docílit toho, že divák sice neodchází z filmu s hlubšími znalostmi tibetského buddhismu, ale s větší empatií k mniškám a snad i s vnitřním, verbálně těžko vyjádřitelným porozuměním jejich životu.
Režisér prochází běžnými i svátečními událostmi: mnišky hovoří se svým duchovním mistrem (mnichem, jehož tvář ale divák nespatří), účastní se oslav Nového roku, společně recitují mantry, jsou přítomny léčitelským praktikám a věštění, připravují jídlo, vedou rozhovory s khenpo (starší a vzdělanější mniškou), učí se, skládají zkoušku a mnoho jiného. Divácky asi nejzajímavější (alespoň soudě podle upoutávek, recenzí a reakcí) je stavění a příprava příbytků (dřevěných budek, zabalených do látek), v nichž tráví 100 nejstudenějších dnů roku. (Praktikují tam tummo – vytváření vnitřního tepla, což je v buddhistické vadžrajáně jedna z osmi jógických a tantrických praktik; to ovšem ve filmu není vysvětleno).
Scény v dokumentárním filmu nemají žádnou zřetelnou časovou posloupnost; střídají se exteriéry a interiéry, den a noc, dlouhé záběry do krajiny a dlouhé záběry do tváří mnišek. Přece jen ale film směřuje ke zprávě čínských úřadů ze zimy 2018, že velká část mnišek musí klášter opustit. Přípravy na odchod provází pláč. Není divu: mnišky obvykle přicházejí do kláštera jako mladé dívky a zůstávají v něm po celý život. Po odchodu z kláštera pro ně musí být velmi těžké se začlenit do světské společnosti, zvlášť tehdy, když už nemohou založit rodinu. Režisér ale tuto situaci komentuje jen prostým konstatováním, že do léta 2019 se většina mnišek musela vrátit domů. O bourání „města mnišek“ se zájemce musí dozvědět jinde (malá zmínka byla i v Náboženském infoservisu zde).
Diváka napadne, zda Ťin Chua-čching (*1980) neupřednostnil emoce před fakty kvůli svému postavení nezávislého filmaře v komunistické Číně. Uvedení faktů by nutně znamenalo větší kritičnost vůči režimu, a to by zase mohlo způsobit omezení, nebo dokonce znemožnění jeho práce. Ale ať už tedy byl tento přístup vynucený, anebo je za ním autorský umělecký postoj, každopádně to Ťin Chua-čching udělal výborně. Není překvapivé, že je velmi úspěšným festivalovým umělcem (více o něm například v rozhovoru zde). A je také skvělé, že festival Ji.hlava i tento film nabídl divákům.
Náhledový snímek i ostatní snímky pocházejí z recenzovaného filmu.
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 4/2004: Tibetský buddhismus (plný text čísla zde).
Téma Dingiru 3/2020: Tibet v české společnosti (obsah a vybrané texty zde).
Rozhovor se Zuzanou Ondomišiovou: To poslední, co si Čína nepodmanila.
Související články:
Larung Gar: demolice buddhistického kláštera pod záminkou hospodářského růstu
Ve středu Čech je plánována stavba velkého buddhistického centra