Klára Vlasáková, Praskliny, Listen 2020.
„Když se to sneslo na Zem – konkrétně na Farskou louku středně velkého města – mysleli si lidé, kteří to viděli jako první, že jde o nějaký optický klam; možná lom světla, jenž zmizí, když člověk pootočí hlavu nebo zajde-li slunce za mrak. Jenže ono to nezmizelo….“
Jednoho obyčejného dne se na české louce objeví záhadná, netečná světelná koule. Vzbuzuje zájem, zvědavost a také mnoho intelektuálních a duchovních debat. Probírá jednotlivce z apatie, jiné naopak vrhá do podivných polobdělých stavů. Zatímco chování lidí se postupem času stává stále méně logickým a předvídatelným, koule zůstává neměnnou. A do toho je prostě stále větší horko.
V roce 2020 vydalo nakladatelství Listen debutový sci-fi román Praskliny publicistky Kláry Vlasákové (její další kniha Spiritistky byla recenzována Dingirem zde). Útržkovitě servírovaný děj sleduje životy několika obyčejných lidí na přelomu dějinných událostí, které však přicházejí plíživě a postupně. Příběh se vyvíjí ospale, jako by s bolavou hlavou, postavy se pohybují mdle a udýchaně – jako kdyby pod vidinou spalujících veder těžkla ruka i samotné autorce.
Jako do jisté míry jediné střízlivé a osvěžující postavy vystupují v mysticky budovaném příběhu hypnotičtí Kazatelé. Objeví se prakticky hned po zjevení koule a neúnavně zásobují veřejnost svými spasitelskými výklady. Bíle odění muži a ženy pronikají na veřejná prostranství, do médií i do škol. Ponoukají k bizarním rituálům. Jsou to občas zábavně a občas děsivě vykreslené postavy blízké populárnímu vnímání tzv. „sektářství“. Jejich projevy jsou zvláštně burcující i prázdné zároveň, když vykřikují před davy: „Musíme vzít svoje staré zkušenosti, přivinout je k sobě – a pak opustit. Předat je jiné živé formě, vyrýt je do ní; podložit je zkrátka bolestí, která je potřebně očišťující… Teprve pak bude možné posunout se konečně dál.“ Jenže posunutí se dál je utopené v potu a letargii.
Za pozornost stojí také postava „známého religionisty“, který vystupuje v médiích spolu se socioložkou. Stejně jako Kazatelé, ani oni dva nenabízí více než opakující se fráze bez konkrétních obsahů. Autorka tak vykresluje velmi znepokojivou úlohu spirituality a náboženství v posledních dnech lidstva. Vůbec pohled na lidské snažení a úvahy v tomto čase je v jejím pojetí nelichotivý až zoufalý. Po zavření knihy ale rozhodně vede k zamyšlení, zda bychom si počínali (nebo spíše „budeme si počínat“) také tak trapně a nesmyslně jako postavy v tomto příběhu.
Kniha ale není jen o duchovní reflexi plíživého soumraku lidstva. Otevírá ve vší tíži palčivé otázky klimatické krize, rostoucího množství psychických problémů a jejich medikace, automatizace výroby a vůbec důstojnosti člověka a smyslu jeho existence tváří v tvář blížícímu se zúčtování. Nabízí sugestivní obrazy zkázy, ale tepe i do přehlíživých a alibistických postojů v atmosféře sílícího nelidského horka. Na letošní léto jde tedy o ideální čtení. Zvláště pro ty, kteří dosud netrpí depresí.
Náhledová ilustrační fotografie: Pixabay.
Související články:
