O významu religionistiky před apokalypsou a po ní

Doba pandemická je dobou mezioborových vědeckých skupin. Dohromady se dávají nejen lékaři, ale i matematici, statistici, informatici, k tomu sociologové, psychologové, ekonomové, právníci. Obory ze všech možných fakult, mezi nimiž, snad s výjimkou části psychologických pracovišť, chybí katedra filozofická. A každopádně mezi nimi chybí religionistika.

Hned zkraje pandemie nemoci COVID-19 napsala Zuzana Kostićová svou vizi budoucnosti, v níž vzroste význam apokalyptických náboženských hnutí, a s nimi přijde i čas religionistů (první část jejího textu je zde). Domnívám se ale, že s tím, jak se pandemie táhne, vyvstává (zatím) kdesi v dálce možnost, že by se religionisté mohli stát nejen odborníky na nově vzniklou situaci, ale přímo jejími ústředními aktéry. Bylo by to asi nějak takto:

Představme si takový začátek roku 2042. Po neblahých událostech 20. let 21. století, jež začaly protesty v ulicích, pokračovaly menšími střety, pak izolovanými občanskými válkami, které se postupně slévaly ve větší konflikty, aby v roce 2029 přerostly v krátké, ale ničivé globální kataklysma s použitím jaderných zbraní, se svět nachází v troskách. Nemá už smysl přít se, kdo za to tenkrát mohl. Jestli Putinovi trollové, krachující hostinští, arogantní politici, zoufalí pozůstalí, kterým první Molotovovy koktejly vhozené do oken nemocnic zabily blízké, nebo někdo úplně jiný. Zkrátka se to stalo a to, co zbylo z euroamerické civilizace, se s tím musí vyrovnat.

Karl Marx slavně napsal, že náboženství je opium lidstva. Dějiny náboženství jsou nicméně s dějinami opia spojeny mnohem užším poutem, než si německý filosof 19. století dovedl představit. Vzpomeňme na Asasíny nebo islámské radikály usilující o kontrolu nad opiovými plantážemi v Afghánistánu. A ovšem i v postapokalyptických 30. letech 21. století se nejen náboženství stalo společenským opiem, ale také opium se stalo náboženstvím. Rozvaliny kdysi slavných velkoměst jsou skrz naskrz provrtány norami a doupaty, v nichž se převaluje omamný dým, a omámená těla blouznících sektářů (pozdraveni budiž manželé Machovcovi) se převalují v něm. Nad tím vším ční postavy proroků, kteří svými tu plamennými, tu zlověstnými, tu prostě jen zhulenými promluvami dodávají trosečníkům lidstva smysl bytí. Jaké že typy sekt tedy v tomto novém světě najdeme?

Jsou tu samozřejmě klasičtí apokalyptikové, pro něž jsou hrůzy, které svět zakouší, předzvěstí brzkého konce. Tito se soustředí na odhalování znamení šelmy, jakožto i šelmy samotné, o níž se říká, že na ní babylonské nevěstka triumfálně projíždí spálenou zemí a sladkými slovy láká bídníky do svého vojska. Apokalyptikové se utvrzují v askezi a těší se, až vyperou svá roucha v krvi Beránkově – o to víc, že nikde neteče teplá voda. Dojemné, nicméně ve srovnání s dalšími sektami celkem nuda.

Druhou velkou skupinu náboženských hnutí představují sekty ekologické. Ty mají z apokalypsy v zásadě také radost, místo pozření světa chaosem ale očekávají jeho regeneraci a začátek nového, zeleného věku. Oslavně tančí kolem každého stromu, který proroste střechou starého skladu nebo tovární haly, a v extázi podpořené požitím přírodních halucinogenů vykřikují, že život si najde cestu. Tito sektáři zároveň občas nacházejí průnik s tradičními apokalyptiky, zejména s jejich tak zvanou origénovskou větví, která věří v Apokatastázi.

Jsou tu ovšem také skupiny, které se s všeobecným úpadkem materiálním i duševním vyrovnávají identifikací s prakořenem zla. Tyto sekty ponejvíce ctí koronavirovou variantu Xul, která se objevila tehdy, když epidemiologům došla písmena řecké alfabety a byli nuceni při pojmenovávání nových mutací přejít na klínopis. Ve svatyních těchto antinomických misantropů se kromě opia ve velkém inhalují výpary z benzínu a motorového oleje, zasvěcenci nosí začerněné tváře (nikdo neřeší, jestli náhodou nejde o tzv. blackfacing, protože na blbosti není čas) a svátky jejich kalendáře připadají na dny, kdy mýtická organizace WHO zařadila nějakou novou variantu koronaviru na seznam znepokojivých. V období od konce října do konce dubna tito zloduchové rouhající se všem principům života pořádají zvrácené obřady plné násilí, sebepoškozování, lidských obětí a kanibalismu, zatímco od jara do začátku podzimu se oddávají orgiím plným nezřízeného sexu. Děti narozené z tohoto smilstva buď potrácejí nebo, narodí-li se před koncem dubna, zabíjejí a rituálně jedí. Očekávají úplné vyhlazení všeho a všech a se zánikem poslední vědomé bytosti pak propad veškerenstva do jámy temných bohů chaosu.

Za všemi těmito hnutími samozřejmě stojí postavy charismatických vůdců. To nepřekvapí nikoho, kdo kdy četl Ernsta Tröltsche. Je přece jasné, že za pár let nemohlo v sektách dojít k žádnému zcírkevnění; nemohl vzniknout ani jen náznak byrokratické a organizační struktury. A kdo že jsou ti charismatičtí vůdcové zlých a zlejších sekt? Lidé různí. Hlavně dobří řečníci, tedy bývalí herci, zpěváci, méně známí regionální politici. Jsou mezi nimi ovšem také učitelé. Ti pocházejí ze všech zaměření a ze všech stupňů starého vzdělávacího systému; přírodovědci se upínají k ekologii, literární vědci k entropii. Důležité ale je, že těžko najdeme sektu, za níž by, ať už otevřeně nebo skrytě, nestál některý religionista. Nelze najít definitivní pravidlo, podle nějž stoupenci jednotlivých religionistických škol tíhnou k zakládání a udržování různých směrů. Přeci jen ale můžeme vysledovat některé obecné tendence.

Nikoho asi nepřekvapí, že religionisté pohybující se na hraně teologie vesměs zakládají tradiční apokalyptická hnutí. Sem bychom zařadili zástupce staré Ottovy školy, stejně jako Van den Leeuwovce nebo Widengrenovce. Podobně nepřekvapí, že Fitzgeraldovci a McCutcheonovci se kloní k ekologům, kteří očekávají zrození lepšího světa bez hegemonie západního imperialismu. Kognitivní religionisté se oportunisticky kloní na tu stranu, ze které jim kouká větší kus žvance. Dělávali to tak ostatně už v dobách, kdy se místo pitné vody a pohonných hmot zápasilo o granty. Z které religionistické školy se ale rekrutují věřící ve vyhlazení lidstva a konečný triumf chaosu? Jakkoliv se to může zdát absurdní, jsou to zhrzení fanoušci Mircei Eliada. Ti totiž už dávno před apokalypsou pochopili, že jejich milovaný mistr se v mnohém mýlil, přesto se ho ale nechtěli vzdát. Až tehdy, když se civilizace tak, jak ji všichni znali, obrátila v prach a popel, několik největších znalců Eliadova díla prozřelo a pochopilo. Hierofanie, o níž veliký Mircea s takovou vášní psal, neznamená osmyslnění lidské existence, nýbrž naopak, její vystavení tak ostrému světlu metafyzické pravdy, že jedinou možnou reakcí je ničivý a sebezničující trans. Všechny ty osy a pupky světa nebo ohraničování nově osídlených území, na nimiž prorok Eliade žasnul – to všechno ve skutečnosti nevypovídalo o snaze udržet se v blízkosti posvátna, ale naopak, udržet posvátno na bezpečný distanc. Tato nejhlubší pravda, onen temný charakter strašného mystéria, naplňovala samotného Eliada tak nevýslovnou hrůzou, že se ji, snad vědomě, snad z podvědomého pudu sebe a světa záchovy, rozhodl ve svých spisech skrýt, zamaskovat. Až při obohacení Eliadova díla o spisy dalších dvou autorů mohlo dojít k pochopení pravého významu hierofanie, a tak také povstala svatá trojce proroků zkázy: Mircea Eliade, Terezie Avilská a Howard Phillips Lovecraft.

Religionisté tedy zastávají v novém světě výsostné postavení. Potulní dobrodruzi, kteří procházejí křížem krážem zpustošenou krajinou, vyhýbají se nástrahám loupeživých band a dravé zvěře a živí se doručováním zpráv a drobného zboží, začínají nesměle šuškat o tom, že se chystá jakýsi velký světový sněm religionistů, na němž by prý, snad, možná, měla vzniknout globální strategie usmíření sekt a následného sjednocení roztroušených opevněných osad. Tam někde prý leží naděje, že lidstvo povstane z popela jako dávný fénix. Ti, kteří se účastnili posledních konaných kongresů EASR a IAHR, tomu nicméně ani za mák nevěří.

____

Nevím, jestli se tato vize budoucnosti naplní, předpokládám, že spíše nikoliv. Nikdo z nás si nejspíš takovou budoucnost nepřeje. Na druhou stranu: kde jinde než ve světě bez pitné vody, kde temné kulty požírají děti, by se absolvent filozofické fakulty, neřkuli přímo religionista, mohl stát celospolečensky významnou osobností, aniž by se nejprve přeměnil v manažera nebo ajťáka?

A proto: „Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn.“

 

Náhledový obrázek: Obraz „Triumf smrti“ (Pieter Bruegel st., 1562).

Související příspěvky:

Virus jako odplata

Virus jako konspirace

Virus jako šance

O kněžích a sektářích v historii a v době covidové

Konspirační teorie jako mýty a proroctví, aneb o kanónech na vrabce

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments