Jaroslav Rudiš: Český ráj, Praha: Labyrint 2018, 184 s.
Kniha Český ráj, vydaná roku 2018, dovedně pracuje s estetikou přízemních hovorů, které spolu vedou pravidelní návštěvníci sauny. Tyto dialogy by se daly označit za tradiční hospodský „tlach“ v onom dobrém, dílem snad i v hrabalovském slova smyslu. Nesourodé, často velmi úsečné a opakující se řeči, prostoupené vulgarismy a slangem, na čtenáře občas chrlí také životní moudra, mezní zkušenosti či záplavy vzpomínek.
Dlouhodobá „rozkročenost“ autora Jaroslava Rudiše mezi českým a německým prostorem mu poskytuje jistý nadhled – schopnost vykreslit češství v koncentrovaných specifikách (někdy téměř karikaturách): láska k pivu a guláši, funerální humor, hodnocení zkušenosti s komunismem atp. Obsah rozprav je velmi cynický, což v audio verzi knihy navíc příznačně umocňuje namlouvající hlas herce Petra Čtvrtníčka. Očekávat v této próze přítomnost vážněji míněných témat vztahujících se k religiozitě se může zdát nepatřičné, opak je ale pravdou; religiózní dimenze Českého ráje je v díle na první pohled spíše okrajová, přesto ji nelze ignorovat. Tematizace (ne)jistot v rozhovorech nenápadně sahá za hranice naší pozemské existence. Hlavní linie vulgarizovaného náboženského myšlení totiž směřuje k nadčasovým (až metafyzickým) kontextům samotné sauny a k nebezpečí konce světa.
Šestnáct mužů, kteří se do oblíbené sauny pravidelně vrací, je k místu emočně fixováno. Ztělesňuje pro ně životní jistotu – pevný bod, přičemž reálné nebezpečí jejího zrušení je děsí. Rudiš coby vystudovaný germanista-historik si evidentně uvědomuje vleklou pomíjivost žité reality, jeho texty jsou zpravidla plné odkazů na historické mezníky a jako únik před vichřicí dějin či jinými nástrahami v životech postav konstruuje ve svých knihách různé (zpravidla světské) jistoty, které jsou v jádru vlastně jedním vzorcem objevujícím se v rozličných podobách. Postava Fleischmana v příběhu Grandhotel se stále upíná ke grafům s naměřenými hodnotami meteorologických podmínek, komiksový Alois Nebel nachází terapeutický účinek v neměnné danosti jízdního řádu železnice, hrdina s přezdívkou Vandam v knize Národní třída spatřuje útěšnou konstantu ve vlastní představě, že lidský svět je po celou dobu v jedné věčné válce, na niž je třeba být neustále připraven.
Sauna v Českém ráji – „stará a omšelá“ (str. 7) – je označena jedním z protagonistů za „svatyni“ (str. 12), jindy je nazvána „svatým místem“, tj. „něco jako kostel“ (str. 33). Bylo by nepřesné brát tato přirovnání příliš doslovně, původní význam užitého náboženského termínu je tady snad záměrně v jisté míře devalvován, ale jen proto, aby na druhé straně byl povznesen význam sauny. Dále je čtenář konfrontován s opakovaně probíhajícím zázrakem, jelikož pouze zde postava slepého návštěvníka dovede na chvíli vidět, a to vždy, když opouští studený bazének. Proto se dovídáme, že se ze sauny může stát „poutní místo“ (str. 105). Kritik Radim Kopáč dokonce Rudišovu fikční saunu, vzhledem k neustálému svěřování se osazenstva, výstižně přirovnal ke „zpovědnici“.[1]
Také slovo „ráj“ má v knize své opodstatnění v řadě ohledů. Lze jej domýšlet v geografickém, nacionálním či ironickém slova smyslu, můžeme jej dokonce topograficky omezit pouze na samotný prostor sauny. Ráj je však v díle také artikulován ve svém původním – religiózním smyslu, tedy jako místo, „…kam po smrti půjdeme“, a postavy jsou si vědomy i možného protikladu: „Českého pekla“ (str. 58).
Ačkoliv to v knize není zmíněno, tyto kontexty přeneseně směřují ke středověkému konceptu kláštera; Rudišova sauna je tak trochu sakrálním prostorem, který se má – podobně jako nitro kláštera – symbolicky vztahovat k ráji mimo náš svět, návštěvníci sauny jsou čtenářům představeni bez svých občanských jmen, jsou nazí jako obyvatelé biblického ráje, respektive jsou zbaveni světských oděvů jako členové řeholního řádu, jejich přítomnost podléhá jisté rituální rutině se svými pevnými pravidly, navíc jsou striktně odděleni podle pohlaví (odněkud za zdí je pouze slyšet ženský smích).
S tím souvisí i naznačená (kvazi)eschatologická vrstva; při úvahách o „tom jiným světě“ (myšleno o životě po životě) je vyřčeno přání, aby tam byla „hospoda“, „sauna“ a nechyběly „ženský“, načež účastníci hovoru volně přecházejí k apokalyptickým asociacím: „Až to přijde, počkám na to tady. Někdo chce umřít doma, já chci umřít v sauně.“ (str. 81) nebo „…zažít konec světa v sauně, to by bylo krásný, na to se těším.“ (str. 83). Konverzace se poté završí švejkovským zvoláním: „Konec světa bude. Ale teď se jde na pivo!“ (str. 84). Že se nejedná jen o prázdná slova, nýbrž o reálnou obavu postav, dokládá na jiném místě souvětí adresující totožné téma: „Možná to už začalo, akorát to ještě nevíme.“ … „Podle mě to začne v Americe nebo v Rusku.“ (str. 73).
Reference o konci světa se v textu vyskytují poměrně zřídka, přesto je nesmíme chápat jako zanedbatelný prvek, kniha totiž vychází z Rudišovy divadelní hry s výstižným názvem Čekání na konec světa, jež měla svou premiéru roku 2016. Nejde navíc o pouhou dílčí výpověď jedné fikce, ale spíše o globálně sdílenou obavu dnešní doby, jak potvrzuje v totožný rok publikovaný český překlad studie francouzského historika Françoise Hartoga nesoucí název Věřit v dějiny.
Předně je potřeba zmínit, že Hartog v knize mimo jiné upozorňuje na blízkost mezi praxemi historika a romanopisce.[2] Rudiš jakožto znalec historie a působící publicista, beletrista a dramatik tuto blízkost jistě sám pociťuje. Není tedy překvapivé, že Rudiš-spisovatel při tvorbě Českého ráje narazil na těžkost, které si dle Hartoga všímají dnes historikové; kdysi lidé vnímali dějiny jako proud, který ústí přes současnost do otevřené budoucnosti (pomineme-li opakující se záchvěvy chiliasmu), nyní se naopak stala budoucnost „…stále víc a víc stísňující, ne-li uzavřená“, kvůli pozorovaným nevratným jevům je mnohými vnímána jako „hrozba“ a „přicházející katastrofa“.[3]
Rudišova sauna tak představuje fikční místo, kde se autor i čtenář mohou alespoň na moment skrýt před tlakem nadcházející budoucnosti a odkud mohou klidně transcendovat za oponu našeho světa. Trefně to ilustruje pasáž: „…tady v sauně jsme my chlapi před světem v bezpečí, …, všechno zůstává hezky za zdí.“ (str. 83). V závěru navíc postavy padají kamsi do tmy, respektive mlhy. Prostor je tak ponechán spekulacím. Jestli bezejmenní muži zamířili do věčnosti, nicoty, zásvětí, nebo někam úplně jinam, se čtenář nedoví. Jak už to bývá kvalitním autorům vlastní, i Rudiš dává čtenáři ochutnat pocitu nejistoty a nejednoznačnosti.
V Česku, kde náboženské otázky rezonují poměrně slabě, mohou cynismus, vulgárnost a drsný humor ztělesňovat pro mnohé přístupnější kanál pro hlubší promýšlení vzájemně souvisejících témat smrti, konce světa či života po životě. Skromná náboženská dimenze Českého ráje ovšem v tomto vede k rozpolcenému dojmu. Kdyby kniha nastíněné kontexty více rozvíjela, ztratí svou elegantní lehkost, spád i hospodského ducha, a nakonec možná i svou literárnost. Pouhé letmé naznačení oněch kontextů ale znamená, že dialogy postav v případě transcendentních témat bohužel zdaleka nevyčerpávají svůj širší potenciál, jenž se tolik nabízí.
Poznámky:
[1] Radim Kopáč, Recenze: Český ráj. Když do sauny, tak jedině s Jaroslavem Rudišem v: Lidovky.cz, 6. 11. 2018, dostupné z: https://www.lidovky.cz/kultura/recenze-cesky-raj-kdyz-do-sauny-tak-jedine-s-jaroslavem-rudisem.A181105_102031_ln_kultura_jto.
[2] François Hartog, Věřit v dějiny, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2016, zvláště s. 111–152.
[3] Tamtéž, s. 192.
Náhledová fotografie Jaroslava Rudiše: WikiMedia Commons.
Související článek: