Milan Balabán o Václavu Havlovi a jeho víře

U příležitosti desátého výročí úmrtí Václava Havla stojí za to připomenout pozoruhodnou studii Havlova vztahu k víře, jejímž autorem byl profesor religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy Milan Balabán. Jak napovídá název studie Víra (u) Václava Havla. Noetický sestřih Havlových Dopisů Olze, jedná se o teologickou a religionistickou interpretaci Havlových úvah o víře, obsažených v dopisech, které někdejší český prezident sepisoval ve vězení a adresoval své manželce.

Balabán v této útlé knížce (obsahující texty sepsané ještě za minulého režimu a publikované v devadesátých letech v časopise Reflexe, později vydané souborně v nakladatelství Oikoymenh v roce 2009), nabízí osobitý výklad spirituální dimenze Havlova vnitřního světa. Balabánův text je tak zajímavým předchůdcem a zároveň doplněním studií Havlovy spirituality z tvůrčí dílny profesora Martina C. Putny (Spiritualita Václava Havla a Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století). Sám Václav Havel Balabánovu knížku doprovodil předmluvou, ve které mimo jiné říká, že je „dojat odpovědností a vážností“, s nimiž autor hovoří o jeho „filosofii“.

Milan Balabán (1929–2019).

Milan Balabán jako signatář Charty 77 a organizátor tajných bytových seminářů proslul v komunitě pronásledovaných disidentů (mimo jiné) teologickou polemikou s „filosofem undergroundu“ Egonem Bondym. V podobném duchu vstupuje do vážného vstřícně kritického rozhovoru s filosofickými myšlenkami Václava Havla, nakolik se dotýkají vztahu k „absolutnímu horizontu“.  Balabán jako teolog podrobuje kritickému tázání především konkrétní Havlovy výpovědi na adresu křesťanství, náboženské víry v Boha a také na téma hledání a nalézání posledního smyslu lidského života.

Balabánův přístup k Havlovým úvahám je věcný a analytický, je zcela prostý nekritického obdivu vůči slavnému autorovi Dopisů Olze. Naopak, v některých polohách je Balabánova dikce poměrně ostrá a polemická. Opakovaně upozorňuje na překvapivou vágnost a neurčitost některých Havlových výpovědí, vágnost, která je podle Balabána pro každého pozorného čtenáře, pokud bere Havlovy výpovědi vážně, jistým zklamáním. Matoucí neurčitost a také jistý ostych před jednoznačným zaujetím stanoviska ztěžují podle Balabána porozumění Havlovým textům.

Na jednu stranu Balabán respektuje a chválí autentičnost Havlova osobního filosofického a duchovního hledání, i jeho plachou zdrženlivost ve vztahu k tak výsostnému a těžko uchopitelnému tématu, jako je poslední horizont smyslu lidského života. Podle Balabána je takový přístup vlastně přiměřený poctivému hledání, které nespěchá a nemůže spěchat k verbální jednoznačnosti, má-li být autentické.

Na druhé straně Balabán jako teolog nachází v Havlových úvahách jistý principiální odpor k určitosti, který podle něj nemusí vycházet jen ze složitosti tématu, jistou zásadní neochotu připustit (alespoň jako možnost) personální povahu ontologického protějšku lidského duchovního hledání, jistý strach z „antropomorfismů“, který není jen výsledkem racionální argumentace, a také jistou tendenci držet „absolutní horizont“ mentálně pod kontrolou tím, že je v Havlových úvahách trvale tematizován jako filosofické abstraktum, od kterého nelze očekávat žádnou iniciativu, nemluvě o milosti či daru.

Balabánova analýza Havlových meditací je tak svěžím a inspirujícím pozváním k vážnému rozhovoru o věcech, na kterých záleží. Jak se pokusím ilustrovat na několika vybraných citacích níže, Balabánova Víra (u) Václava Havla je dodnes neobyčejně podnětnou výzvou k zamyšlení, i když oba účastníci této přátelské polemiky už hledí na své žáky a pokračovatele z druhého břehu věčnosti.

Dikce a osobitý náboj Balabánových analýz jsou myslím dobře patrné v následujících větách:[1] „V pozadí Havlových úvah jsou význačné úvahy filosofujících biologů, zoologů, etologů a ekologů (16); …dráty na noetických pomezích jsou nabité elektrickým proudem Havlova odporu vůči fanatismu, který průběžně prostupuje jeho knihou … (17). Někde připomínají Havlovy meditáty neurčito a tklivo indických náboženství (17); … výměr víry u Havla někde je víceméně bezbřehý a podezřele vágní (22); … Havel jde tedy od veliké šíře svých formulací až ke krajnímu zúžení, jež hraničí s křesťanským pravověřím, má otázka: není tato pastorační a misijně neagresivní elastičnost výměru víry víře jako takové nejpřiměřenější? (23); … Havel je muž víry, není to ale muž církve (30); … vytlačuje Milost z jejích výsostných pozic. Trochu to zavání noetickou drzostí … (35). Není jasné, do jaké míry se Havel vymanil z monistického pojetí skutečnosti jako takové … (37). Trochu se tu též ztrácí personální povaha „absolutního horizontu“, i to, že můj horizont-partner není vposled totožný se mnou… To je u Havla trvale nevyjasněno, patrně z úmyslu… (45). Přitom je všude patrna jakási ostražitost před pojetím mytologickým … Tato nedojasněnost vede přirozeně čtenáře-posluchače k pochybnostem, zda autor dopisu zná vůbec nějaký protějšek, tedy nějaké (pravé) Ne-Já, … protějšek základně potřebný, naléhavý, žádoucí (50) … Havel se brání pojmu „Bůh“, poněvadž to, co se obvykle tímto slovem (šifrou) označuje, se chová příliš jako člověk, raduje se, hněvá se atd. Tyto antropomorfismy a antropopatismy jdou Havlovi proti jeho noetické srsti“ (53).

Poznámka:

[1] V závorkách jsou uvedeny stránkové číslice.

Náhledová fotografie Václava Havla z října 2011: Reuters.

Související články:

„Ve srovnání s Prahou bledne všechno.“ – Před 30 lety se dalajlamovi u nás dostalo jedinečného přijetí

Zemřel teolog a religionista Milan Balabán

Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments