V seriálu „Duchovní cesty“ zveřejňujeme osobní příběhy náboženského hledání a nalézání. Následující příběh patří českému muslimovi Vladimíru Sáňkovi.
Na otázku, jak jsem se dostal k islámu, by se dalo odpovědět jednoduše: vedl mě Bůh. To On totiž dává vedení těm, kteří Ho hledají.
Vyrůstal jsem v malém městě na pomezí Moravského krasu a Brněnské vysočiny a byl jsem vychováván v ryze ateistickém duchu. Obě moje babičky sice chodily do kostela a nosily šátek, ale bral jsem to tak, že to jsou naše babičky, které žijí na vesnici, a moji rodiče, a tím spíše naše generace, už je jiná – „moderní“. Ateismus jsem přejímal od rodičů, ve škole a vlastně od celé společnosti. Přesto jsem měl v dětství období, kdy se ve mně probudila vnitřní přirozenost a kdy jsem se začal sám od sebe modlit. Byla to ovšem modloslužba. Vyřezal jsem si svého bůžka ze dřeva. Aby na to rodiče nepřišli, ukryl jsem ho ve špici jednoho vysokého stromu v lese za naším domem a každý den jsem k němu vylezl a modlil se. Netrvalo to příliš dlouho, protože jednoho dne, když jsem zase vylezl do koruny stromu, tam můj bůh nebyl. Asi ho odvál vítr, hledal jsem ho, ale nenašel. Tímto moje dětské uctívání skončilo.
Po studiu přírodních věd jsem si našel práci v oboru a dostal jsem se do expedice v jedné muslimské zemi, přičemž naším úkolem bylo zhodnotit některé její oblasti z hlediska výskytu rudních ložisek a diamantů. Práce to byla zajímavá, místní lidé velmi pohostinní, přátelští a důvěřiví. Zde jsem poprvé poznal muslimy nejen ve městech, ale hlavně na vesnicích a rovněž beduíny v neobydlených oblastech. Žilo tam také nejméně deset procent křesťanů, zvony kostelů jsme slyšeli nejen ve městech, ale i na vesnicích. Lidé odlišného vyznání mezi sebou neměli žádné problémy. Cítil jsem, že takto nějak by to mělo být. Nějakou toleranci tam ani neřešili. Brali jeden druhého spíš jako souseda a nezáleželo na tom, že jeden chodí do kostela a druhý do mešity.
Po několika letech, když už jsem měl rodinu, jsme se seznámili se skupinkou křesťanských misionářů. Často jsme s nimi sedávali a diskutovali o Bohu. Četl jsem příběhy proroků a musím říct, že to všechno ve mně vyvolávalo touhu dovědět se o víře víc. Vynořovaly se různé otázky: jaký je smysl našeho života, odkud jsme přišli a kam kráčíme, co bude po smrti, jak vzniknul vesmír a tak dále. Porovnával jsem různá náboženství a smysl mi dával jen monoteismus. Bylo mi jasné, že vesmír nemůže být věčný a musel někdy vzniknout, ale nemohl vzniknout jen tak z ničeho, ani sám ze sebe. Před stvořením vesmíru neexistovala hmota, prostor ani čas. Velký třesk je vlastně potvrzením existence Stvořitele. V tzv. monoteistických náboženstvích jsem viděl řadu podobností a hlavně kontinuitu. To byl jeden z logických důvodů, proč se zaměřit na to poslední z nich – islám. Byly i další důvody, především nejasnost trojice a postavení Ježíše. Judaismus ho úplně odmítá, křesťanské církve ho povýšily na Boha a islám zaujímá střední pozici, když ho chová v nejvyšší úctě jako jednoho z rozhodných proroků, který předal svému národu správné vedení a evangelium, které mu zjevil Bůh. Ježíš dělal zázraky, stejně jako je dělali i někteří proroci před ním a poslední prorok po něm.
Stále více jsem se přibližoval k islámu, který jsem viděl jako střední cestu, jako náboženství velmi praktické pro život. Viděl jsem ho jako náboženství, kde je několik jasně daných důležitých rituálů (modlitba, půst, pouť), ale stejně důležité je dobré chování a vyhýbání se hříchům a špatnostem. Toto vše je zbožnost a je to považováno za uctívání Boha, které je smyslem našeho života, jak praví jeden verš v Koránu: „A džiny a lidi jsem jedině proto stvořil, aby Mne uctívali, …“ (51:56).
Když má člověk vybrané chování a dělá dobré věci (respektuje svoje rodiče, pomáhá potřebným, odstraní překážku z cesty atd.), tak tím uctívá Boha. Když se vyhýbá špatnostem a všemu, co islám zakazuje (zabití, krádež, cizoložství, pomluva, drogy a alkohol atd.), tak tím uctívá Boha, protože „přijímá Jeho vůli (odevzdává se do Jeho vůle)“, což je přesně význam slova „islám“. Ostatní náboženství dostala své názvy vesměs až někdy později a byla pojmenována po někom nebo po něčem. Buď po nějaké osobě, kmeni nebo oblasti. Název islám je použit přímo Bohem ve zjeveném Písmu, které se nám jako jediné ze všech dochovalo autentické, v nezměněné podobě. Dá se říct, že islám (ve významu „odevzdání se do vůle Boha“) je náboženstvím všech proroků a Božích poslů, od Adama až po Muhammada, mír s nimi všemi.
Když jsem byl už v podstatě přesvědčený o tom, že islám je pravda a správná cesta, kterou jsem hledal, přišel k nám do výzkumného ústavu doktorand z Egypta. Zdálo se mi, že to nemůže být náhoda. Rychle jsme se seznámili, řekl jsem mu, že jsem muslim a vím, že se mám modlit, ale nevím jak. Vím, že mám držet půst, ale nevím kdy. Zrovna začínal ramadán, bylo 1. února 1995, takže jsem hned začal s půstem. Modlitbu mě trpělivě učil, kreslil mi obrázky, jak vypadá její průběh a přepisoval do latinky slova, která se během ní pronáší. Zavedl mě do vůbec první stále otevřené muslimské modlitebny u nás, která byla tenkrát v Praze 4, v ulici U Michelského lesa. Byl jedním ze tří lidí, kteří tam střídavě vedli páteční bohoslužby. Jsem s ním v kontaktu dodnes. Je profesorem na univerzitě v Káhiře a současně ředitelem ústavu pro výzkum zázraků v Koránu.
Islám jsme začali praktikovat s manželkou společně. Ona se sice narodila do muslimské rodiny, ale k víře ji nikdo nevedl. Přinesla si k nám jen nějaké povědomí, kulturu a zvyky. Můj názor na islám se za ta léta až dodnes nezměnil. Stále pro mě znamená univerzální a nadčasové poselství, čistý a jasný koncept Boha a praktický a vyvážený způsob života. Tato víra nás stále naplňuje a dává nám naději na odměnu ve věčném posmrtném životě, kterou není nic jiného než Ráj.
Věřím, že Bůh dává každému člověku šanci Ho poznat. Na zemi i ve vesmíru, v rostlinné i živočišné říši, a především v našem lidském těle i duši je tolik znamení o Jeho existenci. Někteří lidé to ignorují, jiní o tom přemýšlí. Ti všímaví a hledající by se měli zastavit a s upřímností vznést tuto prosbu: „Bože, pokud existuješ, dej mi prosím správné vedení.“ Výsledky mohou být překvapivé.
Náhledová fotografie: Anna Tamila. Shutterstock.
Související články:
Krok 1: Vztah s muslimkou. Krok 2: Konverze na islám. Záhada vyřešena. A pan Pelikán taky někde říkal, že do Afgánistánu jel kvůli nějaké ženské..