Sigmund Freud, který se narodil před 170 lety, patří k těm autorům, kteří se v debatách o náboženství citují často, ale čtou málokdy v celku. V českém veřejném prostoru se obvykle připomíná jeho věta o náboženství jako iluzi nebo neuróze. Jenže Freud nebyl autorem jedné antináboženské sentence. Mezi lety 1907 a 1939 napsal několik různých textů, v nichž se náboženství objevuje pokaždé v trochu jiné funkci: jednou jako analogie k obsedantnímu rituálu, podruhé jako kulturní stopa pradávné viny, potřetí jako iluze vyrůstající z lidské bezmoci, a nakonec jako uzel, v němž se spojují dějiny, židovská identita a potlačená paměť. V příležitosti tohoto výročí se hodí vývoj Freudova přemýšlení o náboženství a jeho funkci připomenout alespoň drobnou, esejistickou úvahou a snad i diskusí, která může pokračovat pod článkem.
Výchozí bod Freudova sporu s náboženstvím je poměrně úzký. V krátkém textu z roku 1907[1] Freud srovnává nutkavé jednání neurotika s náboženským úkonem. Ještě netvrdí, že tím vysvětlil všechno náboženství. Spíše upozorňuje na strukturální podobnost: opakování, závaznost, úzkost, zákaz, pocit viny a potřebu „správně“ vykonat předpis. Teprve v knize „Totem a tabu“[2] z roku 1913 se pouští do velkého, dnes už těžko obhajitelného skoku. Náboženství zde odvozuje z hypotetické otcovraždy v „prvotní tlupě“, z níž se zrodí vina, totem, zákaz a posléze i morální řád. Historik náboženství zde právem znejistí. Freudova konstrukce je spekulativní a opírá se o antropologické předpoklady své doby, které už jsou dnes odborně zcela vyvrácené. Přesto text dodnes přežívá, protože velmi silně pojmenoval spojení mezi posvátným, zákazem, vinou a ambivalencí vůči autoritě. Současně byl využíván k ironizaci a dehonestaci náboženského života v různých politických režimech tak často, že některé jeho teze téměř zlidověly bez ohledu na jejich faktickou obhajitelnost.
Nejznámější Freudova výpověď o náboženství ale přichází až v „Budoucnosti jedné iluze“[3] z roku 1927. Tady už není v centru jeho přemýšlení „počátek civilizace“, ale otázka, proč lidé náboženské představy drží a předávají dál. Freudova odpověď (ve zkratce) zní: protože náboženské ideje nejsou prostě omyly, ale iluze, tedy útvary zakořeněné v přání. Člověk je zranitelný, bezmocný vůči přírodě, smrti i vlastní agresivitě; a právě proto vytváří obraz ochranné instance, která slibuje řád, spravedlnost a dohled. Freudův Bůh je tedy psychologicky zvětšený otec dětství, jak ho známe z jiných Freudových děl. A je to také místo, kde byl Freud de facto nejvlivnější, a zároveň i nejzranitelnější. Jeho argument totiž výborně ukazuje jednu možnou psychickou funkci náboženství, ale už hůře, nebo vlastně vůbec, vysvětluje náboženské tradice, které nestojí na osobním Bohu Otci nebo jež nevyrůstají primárně z potřeby ochrany.
O tři roky později Freud svůj obraz částečně zkomplikuje, když ho dále rozvíjí. V „Nespokojenosti v kultuře“[4] ukazuje též slavným motivem „oceánického citu“, že náboženství pro něj není jen soubor doktrín, ale také afektivní zkušenost. Freud sám tento pocit rozplynutí, neomezenosti, věčnosti a bezprostředního spojení s vesmírem nepřijímá jako důkaz transcendence; vykládá jej jako pozůstatek raného stavu, v němž ještě hranice mezi já a světem nebyly pevně ustaveny. Přesto je důležité, že se tu náboženství tentokrát neobjevuje jen jako omyl nebo instituce, nýbrž také jako reálná zkušenost, kterou je třeba vysvětlit. Tón knihy je navíc podstatně méně triumfalistický než například v již zmíněné Budoucnosti jedné iluze. Freud si více všímá ceny, kterou člověk platí za civilizaci: potlačení pudů, nárůstu viny a trvalé nespokojenosti. Náboženství se zde objevuje jako jedna z odpovědí na utrpení, nikoli jen jako faleš či omyl hodný výsměchu.
Ještě ostřeji se Freudův postoj vymezí v „Nové řadě přednášek k úvodu do psychoanalýzy“ z roku 1933,[5] zvláště v závěrečné přednášce o světovém názoru.[6] Tam proti sobě postaví otevřenost vědeckého zkoumání a uzavřenost náboženského systému, který podle něj žádá poslušnost tam, kde by měla být přípustná revize. Tento text ukazuje, že Freud nevedl spor s náboženstvím pouze jako klinik, ale také jako obhájce určitého typu světonázoru a racionality. Považuje kritiku náboženství za nutnou, stejně jako by považoval za nutnou kritiku jakéhokoli jiného světonázoru, který si v jeho očích předem zajišťuje imunitu vůči otázkám.
Ani toto ale nezůstalo jeho definitivním postojem. Pozdější Freud nás znovu překvapí, když se rozhodne k činu velmi odvážnému a stejně tak problematickému, a sice pokusu vyložit ze své pozice původ monoteismu, židovské identity a přenosu tradice. Knihu „Mojžíš a monoteismus“ psal Freud pod tlakem antisemitismu, exilu a palčivé otázky, co vlastně znamená být „bezbožným“ či „nenáboženským“ Židem. Freud se snaží tyto pro sebe aktuální otázky zodpovědět a dochází k vlastnímu výkladu židovství. Tvrdí mimo jiné například to, že Mojžíš byl Egypťan, že monoteismus souvisel s amarnskou revolucí a že násilně potlačená paměť zakládající vraždy se v náboženské tradici judaismu stále vrací. Historicky je to konstrukce velmi křehká. Ale právě zde se nejvíc ukazuje, že Freudův vztah k náboženství byl mnohem komplikovanější a také historické okolnosti i jeho vlastní původ ho nutili se k tématu opakovaně vracet a uchopovat ho znovu a znovu.
Výčet jsme si mohli dovolit jen stručný, ale vývoj Freudova uvažování o náboženství snad i tak dobře ilustruje. Co z toho tedy dnes zbývá? Troufám si říci, že sotva dnes bude někdo s Freudem sdílet jeho scénář o pradávné otcovraždě nebo jeho egyptského Mojžíše jako reálný historický popis kořenů judaismu. Stále živá však zůstává otázka, jakou psychickou práci náboženství vykonává. Zda pomáhá nést úzkost. Zda reguluje vinu. Zda poskytuje symbolický řád tam, kde člověk naráží na bezmoc. A také zda někdy není nástrojem zafixování infantilního vztahu k autoritám. Freudovy názory a koncepty byly bezpochyby často radikální a z pohledu dnešního stavu vědění mnohdy odborně neudržitelné, dokonce zcela chybné. Jen málokterý autor však moderní psychologii ovlivnil tolik jako on. V tomto smyslu lze s jistou nadsázkou říci, že Freud navzdory všem omylům patří k otcům moderní psychologie a psychologie náboženství i proto, kolik lidí zasvětilo svou odbornou práci snaze dokázat, že se mýlil, a jeho teorie systematicky vyvracet.
Poznámky:
[1] Freud, Sigmund. „Nutkavé jednání a náboženské úkony“, in Spisy z let 1906–1909. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1999, s. 99–109.
[2] Freud, Sigmund. Totem a tabu: O podobnostech v duševním životě divocha a neurotika. Praha: Portál, 2017.
[3] Freud, Sigmund. Budoucnost jedné iluze. Praha: Volné myšlenky, 1929, 82 s.
[4] Freud, Sigmund. Nespokojenost v kultuře. Praha: Hynek, 1998.
[5] Freud, Sigmund. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Praha: Portál, 2024.
[6] Freud, Sigmund. „O otázce světového názoru“, in Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Praha: Portál, 2024.
Literatura:
Freud, Sigmund. „Nutkavé jednání a náboženské úkony“, in Spisy z let 1906–1909. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1999.
Freud, Sigmund. Totem a tabu: O podobnostech v duševním životě divocha a neurotika. Praha: Portál, 2017.
Freud, Sigmund. Budoucnost jedné iluze. Praha: Volné myšlenky, 1929.
Freud, Sigmund. Nespokojenost v kultuře. Praha: Hynek, 1998.
Freud, Sigmund. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Praha: Portál, 2024.
Freud, Sigmund. „O otázce světového názoru“, in Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy. Praha: Portál, 2024.
Pals, Daniel L. Osm teorií náboženství. Praha: Portál, 2011.
Říčan, Pavel. Psychologie náboženství. Praha: Portál, 2007.