Náboženství na řece Niger – kult hada, západoafrický vodun, fascinující synkreze i temná strana 2/4

Náboženství na řece Niger – kult hada, západoafrický vodun, fascinující synkreze i temná strana 2/4

Zvláštní tok, zvláštní země, zvláštní náboženství

Cesta od pramenů Nigeru až po jeho ústí do Guinejského zálivu v Atlantickém oceánu je dlouhá úctyhodných 4 180 km a málokde jinde je kilometr pro cestovatele tak dlouhý a náročný jako na cestách – mnohem přesněji necestách – v poříčí Nigeru. Jak už bylo zmíněno, prakticky podél celého toku Nigeru lze v náboženské oblasti nalézt islám, méně rozšířené křesťanství mnoha denominací, tradiční africká náboženství a v praxi zejména rozmanité synkreze těchto tradičních afrických náboženství a islámu či křesťanství. Těmto synkrezím se budu v patřičných oblastech toku Nigeru blíže věnovat.

Spletitá ramena Nigeru ve vnitrozemské deltě jsou hnědá, bažinatá a úrodná. Mali.

Tradičních afrických náboženství a kultů je v západní Africe nepočitatelné množství; obecně se pro ně používá poněkud simplifikující zastřešující název voodoo, což ovšem svádí k zaměňování za karibské synkretické náboženství, a proto je přesnější, i když rovněž značně zobecňující, používat označení vodun, což je ovšem striktně vzato pouze beninské náboženství. Protože však toto značně komplexní náboženství absorbovalo nemálo prvků ze sousední Nigérie i Toga a samo se poté významně rozšířilo po celé západní Africe, i když se značnými místními rozdíly, dovoluji si tuto zkratku a používám slova vodun také pro zastřešení předkolonizačních afrických náboženství v západní Africe jižně od Sahary. Žádný rozdíl mezi západoafrickým voodoo, vodunem, vodounem atd. není, jde pouze o způsob vyslovení různými jazykovými variacemi. V Guinejském zálivu toto slovo lidé vyslovují vodu. Pod zobecňující křídla náboženství vodun v tomto článku pro zjednodušení zahrnuji i sousední náboženství a tradiční kulty; pokud hovořím specificky o jiných kultech, označuji je místním názvem.

Podle jedné názorové linie je celý vodun, stejně jako čarodějnictví, náboženstvím zla. Obhájci vodunu naopak tvrdí, že čaroděj sice pracuje se stejnou duchovní silou jako vodunský zasvěcenec (kněz, léčitel, věštec), ale využívá tuto sílu zle (útočně, nenávistně, destruktivně), na rozdíl od vodunského zasvěcence. Zastánci vodunu potom tvrdí, že ryzí vodun zlo vůbec působit nemůže a jedná se o náboženství dobra. Podle dalšího přístupu může vodunský zasvěcenec působit dobro i zlo, záleží na jeho motivaci.

Vodunské sošky lze v západní Africe spatřit nejen v rodinách vyznavačů vodun, ale také v rodinách muslimů či katolíků, respektive vyznavačů sykrezí vodunu a abrahamovských monoteismů.

Řeka Niger protíná Guineu severovýchodním směrem a plyne do Mali, kde se nachází přibližně polovina délky jejího toku i unikátní, tzv. vnitrozemská (nebo také vnitřní) delta, která dala vzniknout urbanistickým perlám súdánsko-sahelské architektury, jako je např. město Djenné s největší (a patrně nejkrásnější) hliněnou mešitou na světě. Nedaleko za hranicí Guineje a Mali plyne Niger hlavním městem Mali Bamakem, což je jedno z nejošklivějších, nejšpinavějších a nejzamořenějších hlavních měst světa, tvořící dokonalý kontrast ke krásným hliněným labyrintům ukrytým mezi mnohými rameny Nigeru v právě zmíněné vnitrozemské deltě. Jediným smysluplným důvodem, proč trávit čas v Bamaku je (vedle nákupu lidské hlavy na obrácené straně tržiště, kterou u našince spíše nepředpokládám) potřeba vyřízení víza do dalších zemí na cestě, a to někdy trvá i týdny. Západoafrická víza jsou mimochodem samostatnou kapitolou cesty po Nigeru. V zásadě platí: čím chudší země, tím větší, barevnější a honosnější je podoba víza nalepeného v pase. Ty nejchudší země se dokonce pyšní vízem přes celé dvě stránky. Nejchudší země mají rovněž nejdražší víza a vízum samo nezaručuje hladký přechod hranice – na té totiž vládne nabitý kalašnikov a ten má rád bakšiš. Netvrdím, že na jiném veletoku se cestovatel nemusí občas dívat do nepříjemné černě hlavně samopalu, ale tvrdím, že na Nigeru těchto znejišťujících černí spatří nejvíc.

 

Nejstarší náboženství na Nigeru: kult zemřelých předků a kult hada

Kult zemřelých předků je v poříčí Nigeru rozšířen odedávna a je dodnes živou součástí západoafrického vodunu a dalších podobných afrických náboženství. Zemřelý předek má být prostředníkem mezi člověkem (zejména v pokrevní linii) a světem duchů nebo božstev, případně i nejvyšším bohem. Zemřelý předek dokáže podle vyznavačů tohoto kultu zajistit vítězství v boji, dobrou úrodu, blahodárný déšť, přízeň božstev a naopak odvrátit útoky nepřátel vysílané skrze vodunské či jiné zasvěcence a čaroděje nebo mocné útoky zlých duchů. Dokáže ale také trestat, pokud by se mu jednání potomka nelíbilo, a (mimo jiné i) proto je také nutné pravidelně předkům obětovat dary (jídlo, alkohol, zvířata…) a udržovat si tak jejich přízeň. Kult zemřelých předků byl přítomen ve všech oblastech poříčí Nigeru, ale také severně odtud mezi Berbery na Sahaře a jižně odtud mezi mnohými etniky subsaharské západní Afriky.  Pradávný kult hada je doložen na více místech toku Nigeru a je také součástí soudobého vodunu v Beninu.

 

Metodologická obtíž

V době velkého trhu je před mešitou v Djenné velmi rušno. Mali.

V Mali se vyprávěly příběhy o tom, že řeka má svou duši a v jejích vodách se ukrývají různí zlí (nebo ambivalentní) duchové, později s rozšířením islámu nazývaní džinové. Personifikace přírodních prvků a jevů je ostatně typická pro západoafrický vodun. Čirému vodunu se budu věnovat později v místě, kde Niger protéká Beninem a Nigérií; tady v Mali je totiž běžnější synkreze vodunu s islámem.

Dříve než se spolu ponoříme do tajů této synkreze, je třeba předeslat, že západoafrický vodun nemá žádnou zapsanou dogmaticky platnou věrouku či přímo teologii, zkrátka neexistuje nic pevného, čeho se lze chytit, co lze z primárních pramenů studovat. Existují tedy zejména sekundární prameny od evropských či amerických badatelů, které se často rozcházejí nebo si přímo protiřečí. Dalším problémem je bariéra mezi pozorovatelem a místním věřícím. Vnímám v této souvislosti tři elementární obtíže. Za prvé: v západní Africe vám za pár drobných mnoho lidí napovídá mnoho příběhů, víceméně řeknou, co chcete slyšet. Zájem cestovatelů a badatelů je velký, místní si to dobře uvědomují, a proto jim za finanční odměnu napovídají, co jim na očích vidí. Komparace informací s primární literaturou při tom není možná. Za druhé: když už se badatel skutečně dostane k opravdovým zasvěcencům (kněžím, věštcům, léčitelům…) a podaří se mu je popravdě rozpovídat, dozví se od různých zasvěcenců různé skutečnosti, někdy podobné, jindy ale zcela rozporné. Existují stovky, možná tisíce různých kultů, které v Evropě rádi obecně nazýváme západoafrický vodun, ale dokonce i dva zasvěcenci stejného kultu v odlišných oblastech vám zdaleka nepoví přesně totéž. Porovnání se sekundární literaturou příliš nepomáhá. Za třetí: když se zasvěcence zmocní vodun, zasvěcenec se často cítí donucen ke službě tomuto vodunu. Ví, co má dělat, neboť mu to daný vodun nařizuje, ale neví, proč to má dělat a často není schopen to racionálně artikulovat. Zasvěcenec je často spíše jakýmsi dělníkem vodunu, nikoli myslitelem, který by věřícího umně zasvěcoval do hluboké teologie. Zúčastněné pozorování je skvělé, nikoli ale všemocné, nabízí jen úzký výřez skutečnosti. S tímto nelehkým metodologickým východiskem vybízejícím ke značné opatrnosti při práci s informacemi zkrátka musíme počítat při našich pohledech na původní západoafrická náboženství.

 

Bambarský úsměv. Mali.

Synkreze islámu a vodunu ve vnitrozemské deltě Nigeru

Propojením původní africké kultury prostoupené kulturotvorným a sociálně strukturotvorným západoafrickým vodunem na jedné straně a islámu importovaného ze severu na straně druhé vznikl v povodí Nigeru originální náboženský kult se svými rituály, slavnostmi a věroučnými východisky, formálně nahlížený jako islám s místně specifickými důrazy a odchylkami. Odborníci hovoří o skutečnosti, že mnozí Afričané sice přijali islám, ovšem neopustili původní víru, a vznikly tak náboženské synkreze v rozličných podobách. Geograficky lze v oblasti řeky Niger, konkrétně v její malijské části tvrdit, že ze severu doléhá k řece islám, zatímco z jihu zase západoafrický vodun. Dovolím si proto geograficko-religionistickou analogii. Řeka Niger má sice tyto dva břehy (islám a vodun), ale ty tvoří jedno řečiště a tím je synkretické náboženství. Někde jsou břehy od sebe dál, jinde blíže; někde je řečiště široké a splavné, jinde se větví do řady různě významných ramen, samozřejmě včetně ramen slepých; někde voda rozdává život, plyne svižně, jinde jsou stojaté zálivy zamořené a nabízejí pouze smrt. Podobně je to se synkrezemi, které mají někdy blíže severnímu břehu islámu, jindy jižnímu břehu vodunu. Některé tradice jsou pro vnějšího pozorovatele pochopitelné, jiné nikoli, některé jsou velmi vitální, jiné dožívají nebo již dávno zanikly jako vyschlá ramena řeky Niger.

Přísně monoteistická teologická východiska islámu a (zjednodušeně nahlíženo) polyteistická podstata západoafrického vodunu se z vnější perspektivy mohou zdát dohromady nekompatibilní, ovšem perspektiva lidí formovaných západosahelskou kulturou je odlišná. Odborníci často hovoří o tom, že pro venkovské domorodce v oblasti západního Sahelu není islám a vodun záležistostí „buď, anebo“, ale mnohem spíše chápou vodun jako životní samozřejmost prostupující tamější život v jeho celku (pro vodun se nikdo nerozhoduje, není třeba jej přijmout nebo odmítnout, vodun je západoafrická realita) a islám chápou jako vyšší náboženství, které přišlo z vnějšku a nabízí saturování přirozené touhy po smyslu.

Pro západní Afriku jsou typické nápadité a velmi rozmanité účesy, které vznikají i mnoho hodin.

Kromě přijetí muslimské víry a vize věčného života v ráji existuje tady v Mali ještě jeden důležitý aspekt pro přijetí islámu k vodunu – pro (ekonomicky) nesmírně chudé domorodce žijící v materiální bídě nabízí přijetí islámu také mimořádnou důstojnost, neboť tamější sociální status quo jasně říká, že muslim má vyšší (dokonce mnohem vyšší) lidskou důstojnost než nemuslim, tedy každý nevěřící (jinověrec), takže např. chudý Bambara žijící ve vnitrozemské deltě Nigeru, který se stane muslimem, má najednou stejnou lidskou důstojnost jako respektovaný bohatý Tuareg ze severu země oplývající stříbrem a početným stádem velbloudů, a to není malý argument pro přijetí islámu. Nicméně mnozí muslimové (nikoli ovšem všichni) vyznávající synkretický západosahelský kult se přijetím islámu nijak nevzdávají víry svých předků, ale islám na této víře staví jako na nezpochybnitelných přirozených základech. Sami si obvykle explicitně neuvědomují, že by praktikovali nějakou synkrezi; mnohem spíše se chápou jako muslimové, kteří přirozeně ctí náboženskou tradici svých předků, již chápou jako nedílnou součást své identity. Jsou také odborníci, kteří si všimli, že někteří lidé v této oblasti jednoduše praktikují dvě odlišná náboženství zároveň, aniž by je synkreticky propojovali. Taková praxe je ale poměrně náročná a dovolím si tvrdit, že v praxi končí spíše synkretismem, neboť striktní oddělování dvou přístupů k náboženství v jednom životě je pracné a vysilující.

Charakteristickým rysem vodunu v Mali je skutečnost, že vodun je silně až neochvějně prorostlý sociální i politickou strukturou a formuje kulturu do takové míry, že typicky na venkově je pro běžného člověka prakticky nezpochybnitelný, neodmítnutelný. Další charakteristickou vlastností vodunu se zdá být jeho přizpůsobivost – vodun je náboženství, které do sebe nasává přicházející vlivy a dynamicky se vyvíjí, mnohdy až plasticky mění. A tak zdánlivě nepřeklenutelně vzdálené náboženské tradice islámu a vodunu splynuly v Mali v jeden západosahelský kult, jenž je ovšem formálně nahlížen jako islám. Rozdíly v nauce jsou ovšem významné. Jen těžko by si muslim např. v Sýrii dokázal představit, že musí novorozenci namalovat linky kolem očí, z vlasů vytvořit linii a na krk zavěsit vodunský amulet kri-kri proti uhranutí a silám zla a jen velmi těžko by se vyrovnával s tím, že muslimské ženy pracují na poli do půli těla nahé, nebo že tak často, jako navštěvuje mešitu, navštěvuje rovněž vodunské rituály vedené zasvěcencem (knězem nebo věštcem), kde příslušný vodun „obsedlává“ vyvolené osoby.

Velká hliněná mešita v Djenné ve vnitrozemské deltě Nigeru. Mali.

Víra v nebezpečné duchy – typická pro západoafrický vodun – není islámu zcela cizí, vždyť prorok Mohamed se svými stoupenci vyháněl zlé bytosti z věřících pomocí veršů z Koránu, přičemž mezi nepřátelské zlé síly počítali Satana, démony nebo džiny. Typický ochranný amulet kri-kri obsahuje v koženém pouzdru na provázku schovaný úryvek z Koránu přichystaný a začarovaný vodunským zasvěcencem k ochraně nositele. Další ze zdánlivě neslučitelných rozdílů je ten, že někteří muslimové (převážně) z rozvinutých arabských zemí pokládají vodun za satanistický kult nebo přinejmenším kult pracující se zlými džiny a tedy – jakožto islámem netolerované čarodějnictví – nespojitelný s věroučnými východisky islámu. To, co se na Blízkém východě zdá propastně odlišné, je v Mali jedním náboženstvím.

Vodun formující společenské mravy

Ukázka fascinující súdánsko-sahelské architektury. Mali.

V tradičních afrických kulturách v povodí Nigeru mají nesmírně silný vliv na život obyvatel zejména (nikoli však výlučně) na venkově společenské mravy, tedy exogenní etická kritéria jednání. V etické oblasti je rozlišováno jednání morálně dobré, případně zlé, tedy jednání v souladu se svědomím jednajícího, případně v rozporu se svědomím, a mravně správné, případně nesprávné, nemravné, tedy jednání v souladu s vnějšími obyčeji, zvyky, jedním slovem mravy. Otázku, co v morální oblasti znamená dobro, bych si dovolil obejít, neboť bych se již dál po směru toku Nigeru nedostal. Mimochodem základní premisa, že dobro se má činit a zlo se činit nemá, je rovněž jen těžko beze zbytku obhajitelná a v oblasti Nigeru rozhodně není rozšířená tak jako v našem kulturně-náboženském prostředí. Uzavřu tuto myšlenku jen několika otázkami: Je temná strana Nigeru zlo? Činí čaroděj při náboženském zabití člověka zlo, když je to v souladu s historicky vykrystalizovaným společenským mravem a jeho náboženským přesvědčením? Lze jednoduše vysvětlit proč by se něco mělo a něco nemělo dělat v rovině morálky a etiky, nikoli pozitivně stanoveného zákona, který je všude jiný? A konečně: co je zlo? Otázky se zdají být aporetické, ovšem některé duchovní proudy v oblasti Nigeru přesto nabízejí své návrhy odpovědí. Dostanu se k nim níže.

Náklady, které ženy nosí na hlavách, bývají úctyhodně těžké. Mali.

Jak je známo, pozitivní zákon je možné upravit, případně zcela změnit, poměrně jednoduše a rychle, zatímco mravy etablované ve společnosti lze měnit jen velmi pomalu a pozvolna, neboť rychlou či významnější změnu by společnost zkrátka nepřijala. Vzhledem k západoafrickému vodunu je možné tvrdit, že se nejedná o náboženství, které by nabízelo spásu nebo plně saturovalo bytostnou touhu po smyslu, ale mnohem spíše o komplexní fenomén prorůstající všechny oblasti života lidí, formující jejich kulturu, historickou paměť a současné mravy do takové míry, že zavrhnout vodun, odmítnout autoritu vodunského zasvěcence nebo se jinak vymezit proti vodunu by znamenalo těžké porušení mravů, silně společensky nežádoucí, mravně nesprávné, nekonformní, tedy nemravné jednání, a to by způsobilo vypuzení jedince ze společnosti. A tak se bambarskému muslimovi ve vnitrozemské deltě Nigeru stává eticky paradoxní skutečnost, když je pro něho mravně správné a žádoucí účastnit se vodunských rituálů, které jsou ovšem z hlediska ryze islámské teologie naopak nežádoucí a účast na nich mravně nesprávná. To, co se od něho společensky očekává v místě jeho existence, je tedy rozporné s tím, co se od něho očekává vzhledem k přijatému náboženství, v tomto případě islámu. Pokud se s islámem skutečně identifikuje, dostává se do velmi nezáviděníhodného vnitřního rozporu. Mezi venkovskými Bambary ovšem často zcela přirozeně vítězí úcta k tradici předků a sami si explicitně kontradikci ani neuvědomují. V umění propojit nepropojitelné je Afrika velmi vynalézavá a originální.

 

Typický obraz Sahelu.

Praktický život se západosahelským kultem

Mnozí muslimové ve městech, jako je Djenné, ukrytých v mnoha zauzlených ramenech Nigeru ve vnitrozemské deltě, pravidelně navštěvují mešitu a navenek žijí typickým muslimským životem, ovšem rovněž chovají ve velké úctě vodunské zasvěcence, na krku nosí ochranné kri-kri, v domácnostech mají ochranné fetiše, uctívají zemřelé předky, obětují vodunům a před důležitými událostmi se radí se zasvěcencem. Na venkově lidé žijí spíše tradičním africkým způsobem – polonazí zajišťují obživu, oblékají se pouze při cestě do města, ať už na tržiště nebo do mešity. Přestože formálně jsou lidé na venkově v okolí Djenné muslimy, v průběhu dne jsem lidi v malých vesničkách nikdy neviděl při modlitbě, což je mezi muslimy v celém islámském zeměpásu nevídané, jako by pro ně islám patřil pouze do města, do onoho odlišného světa, v němž se žije jinak než v jejich tradičním africkém světě nahoty a námahy při zajišťování vody a základního pokrmu.

 

Všechny fotografie: Ondřej Havelka.

 

 

 

Psali jsme v Dingiru:

téma 4/2015: Náboženství v současné Africe

 

Související příspěvky:

Náboženství na řece Niger: kult hada, západoafrický vodun, fascinující synkreze i temná strana 1/4

 



Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
jiva
jiva
20. 7. 2021 11:16

Stejná situace jako v západní Africe by byla v severní Americe a v Evropě, pokud by nedošlo k likvidaci původní kultury, uctíváním nižších božstev, předků a duchů v podstatě analogické vodunu. Lidé by chodili za šamanem či druidem pro léky apod. a do kostela či mešity pro spásu.