Pedagogika montessori: děti jsou malí mesiáši

Pedagogika montessori: děti jsou malí mesiáši

Když se v českém prostředí hovoří o alternativním vzdělávání, na prvním místě téměř vždy zaznívá model waldorfského školství a hned vzápětí výuka montessoriovská. Tato metoda nese jméno své zakladatelky Marie Montessoriové, která formulovala její principy a stala se inspirací pro mnoha dalších směrů alternativní pedagogiky. I v tomto pedagogickém přístupu hraje jistou roli náboženství.[1]

Maria Montessori (1870-1952).

Sama zakladatelka se narodila v roce 1870 a stala se první ženou v Itálii, která dokončila studia lékařství. Provozovala soukromou lékařskou praxi a současně pracovala také na psychiatrické klinice v Římě, kde se věnovala studiu dětských nervových nemocí a mentálních retardací. Traduje se, že u zrodu montessoriovského pedagogického přístupu hrála významnou roli událost, kdy si jedna z ošetřovatelek stěžovala, že si děti s chlebem raději hrají, než aby ho jedly. Inspirovala se také díly francouzských lékařů Jeana Itarda a Edouarda Séguina, která přeložila do italštiny. Jejím cílem bylo vytvářet pro děti takové prostředí, v němž by se mohly zcela přirozeně rozvíjet podle svých schopností a svým vlastním tempem. Nejprve se věnovala práci s dětmi právě v římské psychiatrické léčebně, později svůj zájem rozšířila i o zcela zdravé děti.

Za průlomový bod její pedagogické práce je považován rok 1907, kdy otevřela první casa dei bambiny, tedy „dům dětí“ pro předškolní děti z chudých dělnických rodin v římské chudinské čtvrti San Lorenzo. Věhlas její metody se rychle rozšířil a Marie Montessoriová zanedlouho svou metodu přednášela také v zahraničí, kde rovněž vznikaly nové školy užívající jejího přístupu. Část života strávila také prací s dětmi v Indii, kam přijela na pozvání Theosofické společnosti[2] a kde ji na několik let zadržela 2. světová válka. Zemřela roku 1952 v Holandsku.

Její pedagogický přístup, stejně jako waldorfská pedagogika, není náboženský v tom smyslu, že by byl zaštítěn některou náboženskou organizací, ale náboženské smyšlení je přesto zazděno hluboko v jejích základech. Možná by bylo dokonce pravdivější říci, že to pedagogika přivedla Marii Montessoriovou k náboženství. Montessoriová se totiž v mládí ani dospívání příliš nábožensky neprojevovala a někteří autoři popisují její postoje dokonce jako volnomyšlenkářské. Práce s dětmi u ní však způsobila duchovní obrat k posvátnu, které zažívala právě ve společnosti dětí.

O nich ve svých dílech hovořila jako o malých Mesiáších (un piccolo Messia), kteří „sestupují k bloudícímu lidstvu, aby ho vedli do království nebeského“. Oporu své práce často nacházela také v biblických pasážích, které se vztahují k dětem. V jejích dílech nalézáme zejména ty, kde se hovoří o dětské čistotě, která člověku otevírá cestu ke spáse. Jako příklad můžeme uvést slova 18. kapitoly evangelia podle Matouše, kde je psáno: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“

Montessoriovou fascinovalo, jak odlišně oproti dospělým děti nahlížejí svět, jak přistupují k přemýšlení a učení se novým věcem. Vnímala děti jako božské bytosti, které člověka transformují. Skrze ně podle Montessoriové ukazuje Bůh lidem realitu, kterou by jinak nebyl schopen nahlédnout. Tento její vztah k dětem jako k živoucímu posvátnu se pak dále rozvíjel v její pedagogice i prohlubující se katolické zbožnosti. Zásadní součástí její pedagogiky byla proto i výuka náboženství. Ta byla v době jejího působení v Itálii sice i tak běžnou součástí vzdělávání, ale Montessoriová chtěla, aby dítě skutečně porozumělo modlitbám a průběhu bohoslužby a aby se do nich co nejvíce zapojovalo. Dítě jako božská bytost, jak věřila, se totiž přirozeně vztahuje k Bohu a jeho duše touží najít uspokojení v kráse liturgie. Vytvořila za tímto účelem i řadu didaktických pomůcek a výkladů. Pro své dílo obdržela požehnání od papeže Pia X., který se sám zasadil o snížení věku dětí pro svaté přijímání a aktivnější zapojení dětí do života církve osobně podporoval. Učební metody a pomůcky Marie Montessoriové byly užívány v mnoha řeholních řádech a ve hře byl dokonce vznik samostatného řádu, který by se zaměřoval na práci s dětmi podle montessoriovského modelu. Marie Montessoriová se však nakonec rozhodla neuzavřít svůj pedagogický přístup v klášterních zdech, ale co nejvíce jej šířit ve světě.

Věřila, že láska k dítěti překonává všechny společenské rozdíly, i ty náboženské. To ji vedlo také k cestě do Indie na již zmíněné pozvání Theosofické společnosti, kde nakonec setrvala po celou 2. světovou válku. V pozdějších dílech snad právě díky válečné zkušenosti a přátelství s theosofy nacházíme změny v důrazech, které nyní směřují ke vzájemnému porozumění, jednotě a míru mezi lidmi napříč světem. Prostředkem k tomu má být pedagogika, díky níž dojde ke „zrození NOVÉHO ČLOVĚKA“ jako výsledku evoluce lidstva, který nebude stát na principu přežití silnějšího, ale na lásce – vesmírné síle identické s Bohem.

Výuka náboženství dnes již není pevnou součástí vzdělávání a ani filosoficko-náboženský základ montessoriovského přístupu není příliš často vzpomínán. Konec konců i Montessoriová sama věděla, že její náboženská výchova nebyla mimo katolické prostředí zobecnitelná. Její vize kosmické jednoty člověka a světa je však součástí montessoriovského curricula i dnes, kdy je tato pedagogická metoda prezentována a vnímána jako moderní a je využívána (ať už cele nebo jen její prvky) v různých typech škol. Velmi oblíbená je v konfesně vyhraněných školách napříč náboženským spektrem, ať už se jedná o školy nejrůznějších křesťanských denominací, školy židovské, muslimské, theosofické nebo třeba buddhistické. Valná většina montessoriovských škol se k žádnému konkrétnímu náboženství přímo nehlásí, ale i tak je vysoce pravděpodobné, že učitelé a rodiče volící alternativní pedagogické metody mají větší sklon tíhnout také k různým formám alternativního duchovního života, ačkoli by je třeba sami za náboženské neoznačili.

 

Pozn.:

[1] Text článku čerpá z MRÁZEK, Miloš: Montessori a náboženství. Dingir 14 (4), 2011, s. 128–130. a RÝDL, Karel: Metoda Montessori pro naše dítě. Univerzita Pardubice, 2007., MONTESSORI, Marie: Absorbující smysl. Praha: SPS, 2003. Webové stránky Montessori ČR: https://www.montessoricr.cz.

[2] Z Theosofické společnosti pocházel také Rudolf Steiner. Založil svou vlastní větev nauky, antroposofii, která je jádrem waldorfské pedagogiky.

 

 

Psali jsme v Dingiru:

Miloš MRÁZEK: Montessori a náboženství. Dingir 14 (4), 2011, s. 128–130. (plný text čísla zde)

 

Související příspěvky:

Waldorfská pedagogika slaví 100 let

Pedagogickým aktivitám scientologického hnutí se u nás daří

 

„Můj život nepatří mně“: před 125 lety se narodil Přemysl Pitter



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments