Timkat – Oslava Ježíšova křtu v rodišti královny ze Sáby

Timkat – Oslava Ježíšova křtu v rodišti královny ze Sáby

Počátek evangelia o Ježíši Kristu, Božím Synu. Jak je psáno u proroka Izaiáše:
„Hle, posílám před tebou svého posla,
aby připravil tvou cestu.“
„Hlas volajícího na poušti:
Připravte cestu pro Pána!
Vyrovnejte jeho stezky!“

Tak přišel Jan, křtil na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů.  Vycházela k němu celá judská země i všichni Jeruzalémští, vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán.  Jan byl oblečen velbloudí srstí a koženým pásem kolem boků, jedl kobylky a lesní med. Kázal: „Po mně přichází někdo silnější než já! Nejsem hoden ani sehnout se a rozvázat mu řemínek sandálu.  Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“
V těch dnech přišel Ježíš z galilejského Nazaretu a dal se od Jana pokřtít v Jordánu.  Když vystupoval z vody, ihned uviděl protržená nebesa a Ducha sestupujícího na něj jako holubice.  Z nebe zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil.“

Marek 1:1-12

 

Pravoslavný kněz ukazuje obraz Panny Marie před katedrálou Medhane Alem (Spasitel světa) v Addis Abebě, 2015, autor: Jean Rebiffé.

 

Pravoslavní křesťané v Etiopii si připomínají Timkat, v amharštině doslova „křest“[1], odkazující k Ježíšovu křtu v řece Jordán. Jednoho z nejpozoruhodnějších náboženských svátků se účastní až 40 milonů lidí. Třídenní oslava, začínající v noci na 19. ledna,[2] doslova změní rytmus celé země. Zatímco v kostelích probíhá propracovaná rekonstrukce křtu, ulicemi proudí barevné procesí, v němž ukazují kněží pýchu Etiopie – modely Archy úmluvy, jejíž originál je, jak místní křesťané tvrdí, v kapli Tablet v Aksúmu.

Timkat je veřejná i soukromá záležitost. Přestože se jedná o obrovské shromáždění křesťanské komunity a vyjádření duchovní soudržnosti, je to také rituál mladých etiopských mužů, kteří si zvolili cestu kněžství. V mnoha případech jde o vyvrcholení mnohaletého učení a oddanosti, kdy musí aspiranti až do poslední chvíle dokazovat starším, že jsou hodni svého svěcení. Tato cesta je proto velmi osobní, duchovní cestou. Každý aspirant se zpaměti učí Písmo a žebrá o jídlo, protože součástí tohoto duchovního vývoje je i učení se přijímání milodarů. A nakonec se během Timkatu koná jejich vlastní křest v etiopské pravoslavné církvi.

Ústřední roli hraje během svátku Timkat Archa úmluvy – zlacená dřevěná truhla obsahující dvě kamenné desky Desatera přikázání. Kostely střeží repliky tohoto posvátného artefaktu i repliky tabletů, jimž se říká taboty, a které jsou vyneseny jen během tohoto svátku. Jedním z cílů poutníků je přiblížit se k tabotu, protože pouhá jeho blízkost znamená, že se přibližují Bohu. Během Timkatu nosí kněží taboty na hlavách k nábřežím řek. Desky jsou však vždy potaženy ozdobnou látkou, protože jsou považovány za příliš posvátné, než aby na ně mohli pohlédnout jen obyčejní smrtelníci.

Kněží během Timkatu nosí zdobené šaty a jsou chráněni barevnými vyšívanými deštníky, zatímco za nimi jdou v průvodu tisíce poutníků, kteří zpívají, bubnují, tleskají a tančí.

Pozdě v noci, asi kolem druhé hodiny, následuje ketera, pietní okamžik, kdy kněz dorazí k nábřeží nebo k posvátnému jezeru, přednese modlitby, požehná vodě zlatým křížem a vodou poté pokropí dav. V tomto okamžiku dochází k erupci hromadné radosti ještě jednou a děti tradičně skáčou do vody, aby si mohly více užít zábavu. O několik hodin později začnou kněží přenášet taboty zpět do kostelů.

Po návratu každého tabotu na místo odpočinku křesťané hodují s rodinou a přáteli, k tomu pijí místní pivo (tela) a tančí za zvuků tradičních bubnů (sg. kabero).

Záhada „Ztracené Archy“ nemusí být nikdy úplně vyřešena, nicméně Etiopská královská kronika popisuje jako zásadní událost týkající se Archy úmluvy vládu královny ze Sáby. Podle kroniky cestovala královna ze Sáby do Jeruzaléma, aby navštívila krále Šalomouna. Cestou domů porodila Šalomounova syna. O dvě desetiletí později se syn vrátil do Jeruzaléma, aby navštívil otce, zatímco jeho společníci Archu ukradli. Skupina se vrátila do Habeše[3], kde se Etiopané domnívají, že se Archa stále nachází.

Křesťanské církve po celém světě oslavují vánoční svátky, které jsou projevem Boží slávy ve světě, ale velmi se liší v časovém zasazení a jeho přesném významu. Pro mnoho západních křesťanů není důvodem k oslavě skutečné narození, ale Zjevení Páně a návštěva tří králů. Křesťané v pravoslavné tradici spojují Zjevení Páně s Kristovým křtem v Jordánu, ovšem v prvních třech křesťanských stoletích měli věřící velmi odlišné představy o Kristově božství a o tom, kdy nastal konkrétní okamžik, kdy tento status získal.

Církev samozřejmě věřila, že dítě narozené v Betlémě bylo vtěleno Bohem, ale silné byly i odlišné názory. Pro mnoho prvních křesťanů byl Ježíš „pouze“ dobrým nebo svatým mužem, počatým a narozeným obvyklým způsobem, a teprve v okamžiku svého křtu byl najednou přemožen silou Božství, logem nebo Duchem svatým.

K tomuto může člověk dojít, pokud si přečte pouze evangelia Marka a Jana, aniž by je srovnal s příběhy o narození Krista u Matouše a Lukáše. Marek i Jan začínají vyprávění příběhem Jana Křtitele, po němž následuje Ježíšův křest, kdy se zdá, že na něj sestoupila nějaká mimořádná moc. V tom okamžiku Ježíš uprchl do divočiny, pravděpodobně proto, aby čelil nové realitě, se kterou se setkal. Toto je snad také sled událostí ve zdroji ztraceného evangelia s názvem Q. Na počátku druhého století vlivný myslitel Cerinthus zpopularizoval myšlenku, že Ježíš byl při svém křtu posedlý a přemožený božskou silou. Tento názor se posléze stal obecně uznávaným gnostickým pohledem, ovšem většinová církev jej považovala za hrubé kacířství.

Přesto církev hlavního proudu nikdy nezapomněla na svou starodávnou fascinaci Kristovým křtem. Historici již dlouho debatují o tom, proč církve slaví Vánoce v zimním období. Obvykle zde vidí spojení s římskými Saturnáliemi, ovšem nabízí se i jiné vysvětlení. Víme, že koncem druhého století měli gnostičtí následovníci alexandrijského učitele Basilida zvláštní úctu k Ježíšově křtu, který slavili 6. ledna. Toto bylo datum Božského Zjevení. Mainstreamová církev si festival celkem snadno přivlastnila, protože hranice mezi ortodoxií a herezí nebyly v tehdejším Egyptě přesně definovány. Téma křtu logicky nesedí se standardním vánočním příběhem, který je od křtu vzdálený asi 30 let. Takové úvahy nicméně nebránily Egypťanům přizpůsobit se tomu, co by jinak bylo možné považovat za dva neslučitelné pohledy na Kristovu podstatu.

Ve světle těchto počátků se znovu podívejme na etiopský Timkat. Ačkoli většina z prvních záznamů církve byla ztracena, víme, že etiopské křesťanství vzkvétalo ve čtvrtém století a že mělo velmi blízké vztahy s egyptskou církví, zejména s Alexandrií. Ať už církevní oficiální teologie říká cokoli, Timkat stále připomíná velmi starou interpretaci Kristova křtu a jeho významu.

 

Pozn.:

[1] Orig. ጥምቀት.

[2] Či 20. na přestupný rok, vždy dva týdny po pravoslavných Vánocích.

[3] Dnešní Etiopie.

 

Použitá fotografie:

Etiopští kněží během Timkatu v Addis Abebě, 2015, autor: Jean Rebiffé.

 

Doporučená literatura:

Harper, Howard V. Days and Customs of All Faiths. 1957. Reprint. Detroit: Omnigraphics, 1990.

Ickis, Marguerite. The Book of Festivals and Holidays the World Over. New York: Dodd, Mead, 1970.

MacDonald, Margaret R., ed. The Folklore of World Holidays. Detroit: Gale Research, 1992.

 

Psali jsme v Dingiru:

Téma čísla 4/2015: Náboženství v Africe (obsah a vybrané články zde)

 

Související příspěvky:

Etiopská Lalibela: kostely zapuštěné v zemi a svatí muži v růžových dekách.

Narozeniny Haileho Selassieho, krále králů z Habeše.

Symbolika kříže v oblasti toku řeky Nil.



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments