Wuchanští křesťané, kult předků a epidemie

Wuchanští křesťané, kult předků a epidemie

Počátek desátého lunárního měsíce podle tradičního čínského kalendáře připadl letos na 15. listopad. Byla to neděle, většina obyvatel ČLR nemusela do práce či do školy, což bylo velice příhodné, protože tradice pro první den tohoto prvního zimního měsíce předepisuje důležité obřady na počest předků, třetí v řadě výročních svátků spojených se zásvětím. Hlavní náplní těchto rituálů je „zasílání zimních oděvů zesnulým“. Čínští venkované v minulosti věřili, že ve světě mrtvých je to stejné jako ve světě živých. Duše předků (podobně jako jejich žijící potomci) na jaře z nouze zastavily oděvy, které nosily minulou zimu, a možná že teď si je nemají za co vykoupit zpátky. Proto se jim prostřednictvím kouře musí poslat nové.

Křesťanské hrobky na venkově v tradičním čínském stylu.

A tak byly v půlce listopadu nejenom ve Wu-chanu ulice plné lidí chvátajících k nejbližšímu obětišti nebo k rodinnému hrobu. Kult předků není spojen se žádným konkrétním náboženstvím, proto bylo mezi nimi možné zahlédnout představitele všech generací, věřící i nevěřící, taoisty, buddhisty, vyznavače eklektického lidového náboženství či příznivce starých čínských tradic. Jedna skupina obyvatel však u těchto obřadů všude chyběla. Čínští křesťané (pod tímto označením se v čínské tradici obvykle chápou pouze protestanté) totiž pokládají většinu rituálů spojených s kultem předků za pověrečné praktiky, které jsou v rozporu s jejich vírou. Ani pasivní účast, tedy přihlížení obřadům, pro většinu z nich není přijatelná, a tato skutečnost, tj. nemožnost zúčastňovat se některých tradičních rodinných rituálů, mnoha „sympatizantům s křesťanstvím“ nezřídka zabrání přistoupit k poslednímu kroku, přijetí křtu. Byť osobně nejsou přesvědčeni o nezbytnosti či prospěšnosti obřadů uctívajících předky, pokračují v nich, aby zachovali rodinnou harmonii a vyjádřili svou úctu k rodičům, prarodičům a dalším členům rodiny. Je poměrně jednoduché vzdát se uctívání početných božstev lidového panteonu, ale přestat provádět tradiční rituály kultu předků často znamená vyloučení ze širší rodiny či rodinného klanu, ztrátu identity.

Chankchouský přístav v roce 1861.

V soudobém Wu-chanu ovšem není podíl křesťanů na celkové populaci nijak významný, podle průzkumů prováděných v roce 2015 představovali protestanté 2,86 % a katolíci pouhých 0,34 % všech respondentů. Nutno ovšem doplnit, že k nějakému druhu víry se ve městě hlásilo jenom 21,73 % účastníků průzkumu a obě formy křesťanství se tak na celkovém počtu věřících podílely necelými 15 procenty. Nejvíce zástupců, jak je ve východní Asii obvyklé, měly různé buddhistické školy (67,73 % všech věřících). S přihlédnutím k celostátním statistikám se dá předpokládat, že tato čísla skutečně reflektují současnou wuchanskou religiozitu.

Wu-chan v roce 1895 (dobová kresba).

Kvůli své výhodné geografické poloze „uprostřed Číny“ (a uprostřed toku největší čínské řeky, dopravní spojnice s mořem) byl dnešní Wu-chan v roce 1861 zařazen mezi tzv. smluvní přístavy, otevřené pro zahraniční obchod. Tehdy již mělo trojměstí kolem milionu obyvatel a díky příchodu cizinců se začalo rychle rozrůstat. Postupně tam vzniklo několik cizineckých osad (britská, ruská, francouzská, německá, japonská, belgická) nepodléhajících čínské jurisdikci, což umožnilo založení mnoha misijních institucí.

Katoličtí misionáři se v této oblasti objevili již o dvě století dříve, ovšem jejich energické evangelizační snahy nepadaly vždy na úrodnou půdu a misionáři museli překonávat mnohé obtíže. V Chan-kchou byl v roce 1840 ukončen život prvního „čínského“ katolického světce, když byl Jean-Gabriel Perboyre (1802–1840) zrazen jedním ze svých katechumenů, mučen, připoután na dřevěný kříž a oběšen. Již v roce 1889 byl papežem Lvem XIII. beatifikován a kanonizován Janem Pavlem II. v roce 1996. Podobně zde dopadl i François Regis Clet (1748–1820), jeho předchůdce z řádu svatého Vincenta, jehož prohlásil za svatého Jan Pavel II. v říjnu 2000 (spolu s dalšími 33 misionáři a 87 čínskými katolíky, umučenými za čchingské dynastie). Podle místních katolických věřících jsou právě tito dva svatí, kteří zemřeli udušením, protože jim provaz kolem krku znemožnil dýchání, nejvhodnějšími patrony nemocných na covid-19, jimž se při závažném průběhu nemoci rovněž nedostává dechu. Navzdory všem turbulencím dějin se ve Wu-chanu podařilo uchránit před zničením pomníky z původních hrobů obou světců (Perboyreho ostatky byly přeneseny do Paříže), tak místní věřící doufali, že to teď ocení přímluvami za trpící město.

Pravoslavný Chrám svatého Alexandra Něvského v Chan-kchou (dobová kresba, základní kámen položen 1876).

Svého wuchanského světce má i pravoslavná církev. Ovšem svatý Jonáš Chankchouský (vlastním jménem Vladimir Pokrovskij, 1888–1925), vlastně ve Wu-chanu nikdy nepůsobil, sloužil jako biskup v dnešním Man-čou-li ve Vnitřním Mongolsku. Jeho jmenování biskupem pro Chan-kchou však dokládá význam a početnost tehdejší ruské komunity ve městě, která si zde v letech 1892–1895 postavila dodnes stojící velkolepý Chrám svatého Alexandra Něvského. V Chan-kchou začínala ruská čajová cesta, po níž, obrazně řečeno, připutoval do města v březnu 1891 i carevič Nikolaj (poslední ruský car Nikolaj II. Alexandrovič), aby si prohlédl tamní čajové plantáže a zpracovatelské manufaktury.

Cung-čen-tchang, nejstarší protestantský kostel v Chan-kchou.

Nejpočetnější křesťanskou komunitu v dnešním Wu-chanu tvoří protestanté. První misionář, Velšan Griffith John (1831–1912) z Londýnské misijní společnosti, dorazil do Wu-chanu krátce po jeho otevření a již v roce 1864 postavil první protestantský kostel v provincii Chu-pej, dodnes existující chrám Cung-čen-tchang ve Wu-čchangu. Chrám sehrál svou roli i v přípravách revoluce roku 1911, kdy sloužil jako místo setkávání pokrokových intelektuálů, toužících poznávat západní vědu a kulturu. Zajímavostí je, že i když v něm působila řada zahraničních misionářů, jeho hlavními pastory byli vždy Číňané.

Nenápadný vstup do protestantské modlitebny ve Wu-čchangu.

Velice rychle byla ve Wu-chanu a jeho okolí založena řada protestantských misií nejrůznějších denominací, stavěly se chrámy, školy, misijní nemocnice (dobře posloužily i během koronavirové epidemie), sirotčince a útulky pro uprchlíky z vnitrozemí. Mnohé z těchto staveb dodnes stojí, utopené mezi mrakodrapy, byť slouží jiným účelům a již dávno ztratily svou někdejší impozantnost. Věřícím svou existencí připomínají kořeny, z nichž vyrostla jejich víra. Funkční chrámy sloužící potřebám oficiální (někdy též neoficiální) církve zůstávají i v moderní době centry náboženské činnosti. Během jarní vlny epidemie však byly přirozeně uzavřeny.

Snad všechny protestantské kongregace a katolické farnosti hned po vyhlášení karantény 23. ledna převedly své duchovní aktivity na sociální sítě (které byly mnohými z nich, hlavně těmi oficiálně neregistrovanými, hojně využívány již v minulosti). Část věřících také pomáhala v terénu, v nemocnicích nebo rozdávala zdravotnické pomůcky přímo na ulicích. Tyto aktivity byly využívány i evangelizačně, což ze strany úřadů nebývalo vždy bráno s pochopením. Čínští křesťané jsou ovšem na takové překážky zvyklí, v duchu „teologie utrpení“ je to spíše povzbuzuje než odrazuje. Aby své komunity povzbuzovali v odhodlání vytrvat, plnili pastoři své internetové stránky kázáními o Božím milosrdenství, křesťanské trpělivosti a obětavosti.

Leitmotivem wuchanských online kazatelů, k němuž se pravidelně vraceli jako ke zdroji útěchy pro věřící, se stal Žalm 31 (Hospodine, utíkám se k tobě), především verše 22–23 („Požehnán buď Hospodin, | že mi prokázal divy svého milosrdenství | v nepřístupném městě! | A já jsem si ukvapeně řekl: | ,Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.‘ | Avšak vyslyšel jsi moje prosby, | když jsem k tobě o pomoc volal.“). Byl také nejčastěji využíván při zástupných pohřebních obřadech za oběti koronaviru v „nepřístupném městě“. I po „odemčení“ města v dubnu však byl přístup na hřbitovy omezený a nesměly se tam provádět žádné rituály vyžadující přítomnost většího počtu osob, rovněž náboženské pohřby (všech vyznání) byly zakázány, a tak zůstal virtuální prostor spojnicí mezi světem živých a mrtvých až do počátku léta.

Jelikož pohřeb (spolu se sňatkem) je v čínské tradici vnímán jako jedna ze dvou nejvýznamnějších událostí lidského života, je ve všech křesťanských komunitách mimořádně pečlivě připravován. Aby se u zádušních obřadů zamezilo „kontaminaci idolatrií“, má většina křesťanských kongregací vlastní „pohřební skupinu“, která přichází do domu umírajícího utěšit jeho rodinu modlitbami, následně připraví tělo do rakve a pomáhá s organizací pohřbu. Její činnost končí až po obřadech, obrazně řečeno odchodem posledního truchlícího ze hřbitova, v případě Wu-chanu z některého ze sedmi městských krematorií. Vzhledem k průběhu epidemie a kvůli vládním protiepidemiologickým nařízením byla však většině křesťanských obětí nového viru ve Wu-chanu tato poslední služba odepřena. Náhradou za to se později konaly skupinové zádušní mše a bohoslužby, při nichž se obřadníci pečlivě vyhýbali jakémukoli spojení s tradičními rituály.

Z Wu-chanu pocházel Bernard Tung Kuang-čching, OFM (1. 4. 1917–12. 5. 2007), první „biskup-vlastenec“ vysvěcený po roztržce s Vatikánem v roce 1958 (jeho svěcení bylo po letech akceptováno Janem Pavlem II.).

Již první katoličtí misionáři na čínském území se pokoušeli „vyrovnat“ s kultem předků. Rozpory mezi přístupem jezuitů a mendikantských řádů vedly k proslulému sporu o čínské rity, jenž vlastně nebyl dodnes úplně uzavřen. Pius XII. sice encyklikou „Plane comperdum“ z 8. prosince 1939 čínským křesťanům povolil pasivní účast na konfuciánských a tradičních čínských obřadech, ale definitivní řešení to pro ně není.  Otázka, je-li uctívání předků náboženské povahy, nebyla důsledně vyřešena ani protestantskými misionáři. Má se vycházet z charakteristiky těchto ritů podle konfuciánských spisů (jak to dělali jezuité), nebo hodnotit spíše lidovou praxi (jako protestanté)? Turisté, pozorující soudobé folklorizované a komercionalizované projevy kultu předků v dnešních čínských velkoměstech, to mohou odmávnout jako nepodstatný problém. Něco jiného je ovšem vesnická tradice, kterou si sezónní dělníci přinášejí sebou do měst. Ve Wu-chanu jich před jarní epidemií pracovalo asi 1,5 milionu a malou část z nich tvořili i křesťané, podezíravě přistupující k jakékoliv formě kontaktů se zásvětím, často jsou dokonce jejich postoje radikálnější než u misionářů z ciziny. Na druhé straně ovšem díky staleté tradici pevně udržované rodinné vztahy pomáhají rozšiřovat síť konvertitů a podporují všechny příbuzné v pevnosti ve víře.

Čínští protestantští teologové radí věřícím, aby k nekřesťanům ve svých rodinách přistupovali citlivě, dávali jim vhodnými způsoby najevo svou lásku a úctu, projevovali raději respekt k žijícím příbuzným místo provádění nákladných rituálů po jejich smrti. Hlavním motivem těchto obřadů je dávat najevo úctu k starším generacím, zachovávat památku zesnulých a udržovat jednotu rodiny jako základny harmonických společenských vztahů. Kongregacím se doporučuje konat vzpomínkové bohoslužby v chrámech či u hrobů, místo klasických rituálních tabulek předků používat fotografie nebo vést rodostrom v rodinné Bibli místo nápisů na obřadních destičkách. V minulosti se v chrámech či modlitebnách dokonce umísťovaly památné desky, které věřícím nahrazovaly návštěvy rodových síní předků a klanění se před jejich tabulkami.

Konflikt s tradicemi bývá obzvláště silný na jaře, kdy většina Číňanů vyráží s tradičními obětinami k hrobům a žádá od svých křesťanských příbuzných, aby je doprovázeli. Již dnes se na čínských sociálních sítích objevují diskuse, jak se s tímto obvyklým problémem vypořádat v příštím roce, kdy na stejný den připadne velikonoční neděle i Svátky čistého jasu. Jakými slovy má syn či dcera, během studií přestoupivší ke křesťanství, svým rodičům vysvětlit, že jejich účast na tradičních obřadech se omezí na očištění hrobu a jednoduchou poklonu před mohylou? Že nebude žádné pokleknutí a pobití čelem o zem, žádné rozkládání obětin, pálení papírových záhrobních bankovek a symbolické společné hodování s předky? Že se ani nepřipojí ke vzývání zesnulých prarodičů, nebudou je žádat, aby jim pomáhali během zkoušek či v zaměstnání? Nebylo by snad vhodnější tuto návštěvu domova vynechat? Křesťané však mají překonávat překážky a svým příkladem získávat ostatní, tak je potřeba se dobře předem připravit.

Předchozí články ze série Čínské tradice v době koronavirové:

Wu-chan o svátcích zesnulých (1).

Božská pomoc pro Wu-chan (2).

Měsíc duchů ve Wu-chanu (3).

Psali jsme v Dingiru:

téma „Čínské duchovní tradice u nás“, Dingir 14 (2), 2011, plný text zde.

Další související články:

K vysväteniu nových čínskych biskupov.

Ústup Číně, nebo vyřešení sino-vatikánského diplomatického konfliktu?

Opakování kulturní revoluce?



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments