Den svatého Františka

Pane,
udělej ze mne nástroj svého pokoje:
kde je nenávist, tam ať přináším lásku,
kde je křivda, ať přináším odpuštění,
kde je nesvár, ať přináším jednotu,
kde je omyl, ať přináším pravdu,
kde je pochybnost, ať přináším víru,
kde je zoufalství, ať přináším naději,
kde je temnota, ať přináším světlo,
kde je smutek, ať přináším radost.

Pane, učiň, ať nechci tolik
být utěšován, jako spíše utěšovat,
být chápán, jako spíše chápat,
být milován, jako spíše milovat.

Neboť tak jest:

kdo se dává, ten přijímá,
kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán,
kdo odpouští, tomu se odpouští,
kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.

Modlitba připisovaná sv. Františku z Assisi, Františkánské prameny

Katoličtí křesťané si dnes připomínají Den sv. Františka, zastánce chudých, přítele zvířat i ochránce všeho živého.

Z Františkova mládí nemáme mnoho spolehlivých informací, nicméně dle katolické tradice se narodil v roce 1181 nebo 1182 v Assisi v Umbrii[1] jako syn bohatého obchodníka. Ten byl v době jeho narození na cestách. Matka jej nechala pokřtít jménem Giovanni (Jan), avšak po návratu otec jeho jméno změnil na Francesco[2].

Francesco di Pietro di Bernardone se rychle naučil číst a psát latinsky ve škole v nedalekém San Giorgiu, kde získal i náklonnost k francouzskému jazyku a literatuře. V mladých letech se často účastnil různých večírků a jeho bujná láska ke světu z něj udělala uznávaného vůdce mladých mužů ve městě. V roce 1202 se zúčastnil války mezi Assisi a Perugií, v které však brzy padl do zajetí. V něm byl držen asi rok a během něj vážně onemocněl. Poté, co se uzdravil, se chtěl připojit k papežským silám hraběte Gentila z Orsini proti Fridrichu II, ale v roce 1205 zažil na své cestě obrácení, díky němuž se vrátil zpět do Assisi a zasvětil svůj život modlitbám a službě v chudobě.

Stefano di Giovanni di Consolo – Sassetta (asi1392–1450/1451): Svatý František se zříká svého pozemského otce (výřez).

V mladickém opojení se vydal na pouť do Říma, kde byl však zklamán bohatstvím církve a chudobou lidí. Doslova vyhodil peníze z okna a vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem. Poté chodil po kraji, pomáhal chudým a rozdával peníze tak dlouho, až jeho otci došla trpělivost a vydědil jej. Nějaký čas pracoval v klášteře v Gubbiu, kde se kolem něj začali shromažďovat první žáci. Těm napsal v roce 1209 jednoduchá řeholní pravidla[3], jež byla později schválena papežem Inocencem III.[4] Tak vznikl Řád menších bratří. Doplněnou řeholi poté potvrdil další papež, Honorius III.

Jak přibývalo příznivců, projevila zájem o následování také první žena, Klára. Tu nejprve poslal do benediktinského kláštera, ale poté s ní roku 1212 založil Řád svaté Kláry[5]. O šest let později ještě založil třetí řád pro laiky, tedy ty, co se nemohli či nechtěli vzdát světského života. Ti se měli nazývat terciati či terciáři.

Žil jako žebrák, pomáhal s výstavbami a opravami kostelů a postupně procestoval velkou část Evropy a Středního východu a šířil zde křesťanství. Toužil po mučednické smrti a záměrně vyhledával nebezpečí. S křížovou výpravou se dostal až do Egypta, avšak i tuto výpravu zdárně přežil.

Podle legendy se Františkův zdravotní stav postupně zhoršoval tak, že se na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na boku a na rukou, připomínající rány Ježíšovy při ukřižování. Poté měl dokonce oslepnout. Zemřel před půlnocí 3. října roku 1226 jako kajícník na zemi kláštera v Porciunkuli přikryt vypůjčeným pláštěm.

František z Assisi patří mezi nejoblíbenější světce. Svým životem se snažil o upevnění hodnot, které podle něj ve středověké církvi zažívaly krizi – lásku k chudobě a ke Kristu. Toho si všimli již jeho vrstevníci, proto byl František svatořečen již dva roky po své smrti papežem Řehořem XI.

Sv. František je patronem Itálie, ekologie, krejčích, kupců, tkalců, a zejména zvířat. O jeho lásce k nim vypráví mnoho legend, ve kterých František z Assisi dokázal například zkrotit vlka ohrožujícího vesnici, kterou procházel. Oblíbené jsou také příběhy, ve kterých se zvířaty hovoří a oslovuje je jako bratry a sestry. Jeho atributy jsou kříž, kniha, ptáci, jehně, vlk, stigmata, lilie, lebka a kapuce na hlavě.

Na počest sv. Františka je od roku 1931 slaven Světový den zvířat připomínaný každého 4. října. U nás se oficiálně objevuje od roku 1994. Významný je v mnoha zemích včetně Nigérie, Islandu, Pákistánu, Číny či Peru. V praxi probíhá zpravidla připomenutím, že všechna zvířata, nejen domácí mazlíčci, jsou neodmyslitelnou součástí našeho světa. Lidé dávají zvířatům pamlsky, chodí s nimi na delší procházky a navštěvují zoologické zahrady, které mívají pro tuto příležitost přichystaný zvláštní program.

Poznámky:

[1] Italská provincie asi 100 km severně od Říma.

[2] Ať již to bylo vlivem otcovy náklonnosti k Francii či faktu, že jeho žena byla Francouzka.

[3] Řehole (z latinského regula, pravidlo) je písemně formulovaný návod a souhrn pravidel, jimiž se řídí činnost řádu a život jeho členů.

[4] Ten se zprvu zdráhal udělit povolení, nicméně dle tradice měl sen, ve kterém viděl Františka v čele Baziliky sv. Jana v Lateráně. Dne 16. dubna pak oficiálně schválil založení řádu.

[5] Také klarisky či Řád chudých paní.

Doporučená literatura:

KYBAL, Vlastimil. Svatý František z Assisi. Brno: L. Marek, 2006. 245 s.

LE GOFF, Jacques. Svatý František z Assisi. Praha: Vyšehrad, 2004. 187 s.

SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s.

Použité vyobrazení: Chrám Sv. Františka z Assisi, Coyoacan, Mexiko, Enrique Biosca, 2011.

Psali jsme v Dingiru: