Slavnost Nanebevstoupení Páně

Slavnost Nanebevstoupení Páně

Řekl jim: „Tak je psáno – Mesiáš musel trpět a třetího dne vstát z mrtvých. Počínaje od Jeruzaléma pak v jeho jménu musí být kázáno pokání a odpuštění hříchů všem národům. Vy jste toho svědkové. Hle, já na vás sešlu zaslíbení svého Otce. Zůstaňte ale ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí shůry.“
Potom je odvedl až k Betanii. Zvedl ruce, aby jim požehnal, a zatímco jim žehnal, začal se jim vzdalovat, jak byl unášen vzhůru do nebe. Klaněli se mu a potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma. Všechen čas trávili v chrámu, kde oslavovali Boha.

Lukáš 24, 46-53, Bible 21

 

Křesťanský svět si dnes připomíná událost Nanebevstoupení Páně. Dle tradice vystoupal v tento den Ježíš Kristus na nebesa. Jde o ekumenický (tedy v křesťanstvu všeobecně uznávaný) svátek následující čtyřicet dní po Božím hodu velikonočním. Den tak připadá na čtvrtek, nazývaný jako Svatý čtvrtek, či Čtvrtek nanebevzetí.[1] Díky odlišnému počítání data Velikonoc svátek zpravidla připadá na jiný den v západní a ve východní tradici.[2] Po slavnosti Nanebevstoupení Páně začíná tzv. novéna[3], pobožnost trvající devět dní, během které se křesťané připravují na slavnost Seslání Ducha svatého.

Původ svátku je možné vystopovat až do čtvrtého století, kdy se o něm zmiňuje Eusebius. Sv. Augustin na začátku 5. století dokonce předpokládá, že jeho kořeny jsou ještě starší a sahají až do apoštolských dob.

Západní tradice užívá pro nanebevstoupení termínu ascensio či ascensavystoupání. Implikuje tak, že Ježíš vystoupal na nebesa vlastními silami. Tři dny před svátkem se nazývají Prosebnými dny a předcházející neděle, šestá neděle Velikonoc, jako Prosebná neděle. Tyto dny měly kající charakter a byly v katolické tradici spojeny s průvody ke kapličkám a kostelům, zpěvy ke všem svatým a prosbami o odvracení nebezpečí a lepší úrodu.

Tradice východní zná pro tento den řecký výraz ἀνάληψις (analepsis) – vyzvednutí, či ἐπισωζομένη (episozomené)spásu svrchu. Říká tak, že Ježíšovo vystoupání bylo dáno jako dar vykoupení. V pravoslaví je Nanebevstoupení jedním ze dvanácti velkých svátků liturgického roku a bývá doprovázeno celonoční vigilií.

V českých zemích bylo v minulých dobách obvyklé vytahovat sochu Ježíše otvorem v kostelní klenbě, skrze který se posléze sypalo obilí, květiny a ovoce jako symbol požehnání. V lidových tradicích byl tento den spojen i s představou o zvýšeném nebezpečí bouřek, neboť se měla otevírat nebeská klenba. Bylo zakázáno šít a obecně manipulovat s ostrými či špičatými předměty, protože tyto předměty měly bouřky přivolávat. Déšť byl v tento den považován za neblahý úkaz, který ohlašoval budoucí neúrodu.

Dnes je v některých zemích (zejména ve Skandinávii) slavnost Nanebevstoupení Páně státním svátkem a dnem pracovního klidu.

 

[1] Nicméně některé země a denominace si Nanebevzetí Páně oficiálně připomínají až v neděli po Čtvrtku Nanebevzetí. Je to součástí trendu přesouvat svátky, které církev považuje za důležité, z týdne na neděli – údajně proto, aby povzbudila více křesťanů k jejich slavení.

[2] Na západě se svátek pohybovat mezi 30. dubnem a 3. červnem, ve východní tradici jde o dny mezi 13. květnem až 16. červnem.

[3] Z latinského novemdevět.

 

Doporučená literatura:

TINKOVÁ, Eva, České svátky a tradice, 2010

VEČERKOVÁ, Eva, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, 2012

 

Užité vyobrazení: Nanebevstoupení Páně z cyklu 38 výjevů ze života Krista, Giotto di Bondone, kolem r. 1304, freska

 

Související články:

Velikonoce – křesťanský svátek s židovskými kořeny

Přechod Rákosového moře

 

 

 

 

 



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments