Článek se vztahuje k tématu „Současná hudba a náboženství”, k němuž patří i souhrnný playlist zde. Navazuje na rozhovor s Karlem Řežábkem o žánru chval zde.
V posledních letech se v evangelikálních církvích rozšířil zvyk zařazovat do bohoslužeb tzv. chvály. Jedná se o několik písní, zařazovaných zpravidla zpočátku shromáždění a vedených většinou malou hudební skupinou, zpravidla za doprovodu kytar, ale často i bicích či jiných nástrojů. Formálním rysem těchto „chval“ také bývá, že jsou texty písní promítány na plátno či na zeď, aby se mohli zapojit zpěvem i všichni přítomní. Proto jsou také tyto typické písně v některých společenstvích označovány jako „zďovky“.
Zvyk zařazovat tyto „chvály“ do bohoslužeb má svůj původ v praxi charismatických a letničních bohoslužeb, kde tyto písně mají navodit hned na začátku sejití nadšenou atmosféru a povznesení ducha.
Nechci v tuto chvíli hodnotit teologický obsah nebo jazykovou úroveň těchto písní. Dokonce se nechci ani vyjadřovat k hudební úrovni těchto písní či k typické úrovni provedení. Ani se nechci vyjadřovat k tomu, zda tyto „chvály“ skutečně přispívají k radostné atmosféře bohoslužeb. I když mám po mnohaletých zkušenostech dojem, že v evangelikálních shromážděních tyto „chvály“ často působí tak, že pro řadu přítomných (ne-li pro většinu) jsou bodem, který je potřeba vydržet, aby bylo možné pokračovat k dalšímu programu, jako je čtení z Bible a kázání.
Před časem jsem se dokonce setkal s výsledky zajímavého výzkumu v amerických církvích, který se zabýval jevem, který se prý stává až stereotypem: Dítě vyrůstá ve věřící rodině a v církvi, ale pak nastává období rané dospělosti, kdy tito lidé církev opouštějí. A vracejí se do církve až po řadě let kvůli dětem – a někteří dokonce až ve stáří. To, co mě na tomto výzkumu však nejvíce udivilo, bylo to, jak velké procento respondentů uvedlo jako důvod ukončení navštěvování bohoslužeb to, že se tam provádějí tyto „chvály“.
Nicméně v našem prostředí je tento bod bohoslužeb v evangelikálním prostředí stále velice běžný. A tak bych chtěl v tuto chvíli upozornit na jednu charakteristiku těchto „chval“, která je podle mne velice zajímavá z religionistického hlediska. Pro tyto „chvály“ je totiž velice typické, že zpívané písně vykazují pravidelně nesprávné a nečeské přízvuky. Tedy přízvuky v českých textech nevycházejí na první slabiku či předložku, jak je tomu správně ve standardní češtině. A tak se pro tyto písně stalo typickým oslovování Boha Hospodine – tedy s přízvukem na penultimu „di“, požehnán se zpívá s přízvukem na „nán“, milujemé atd.
Tento jev pravděpodobně původně vznikl ze špatných překladů anglických písní. U překladu písní z angličtiny do češtiny totiž vzniká problém z toho, že v angličtině je řada krátkých slov a v důsledku toho je jejich melodii velice těžké adaptovat na delší slova česká. Postupem času se tyto nesprávné přízvuky staly pro tyto „chvály“ charakteristickými. A tato výslovnost je v těchto písních dnes tak běžná, že jsem přesvědčen, že píseň se správnou českou deklamací, tedy s přízvuky na první slabice či předložce, by byla podvědomě vnímána jako málo zbožná až světská.
Připomíná mi to kuriózní situaci, s kterou jsem se kdysi setkal: Na jistou pravoslavnou farnost v Rusku byl dosazen duchovní litevského původu. Nejprve měli lidé velký problém ho přijmout, protože jeho ruština byla značně nedokonalá, se silným litevským přízvukem. Ale za čas si na svého nového duchovního zvykli a velice si ho oblíbili.
Ke kuriózní situaci došlo, když byl tento Litevec po letech přeložen a na jeho místo nastoupil rodilý Rus – farníci ho totiž odmítali přijmout. Tak si zvykli na litevskou výslovnost jako součást bohoslužeb, že odmítali duchovního, který mluvil při bohoslužbách běžnou řečí jako všichni ostatní Rusové ve farnosti.
V religionistice se „svaté“ definuje jako něco odděleného, odlišného od obyčejného, profánního. A toto oddělení, odlišení, touha po ne-obyčejnosti může mít nejrůznější podobu: může se např. jednat o sejití na zvláštním neprofánním místě – tedy třeba v nějaké svatyni, chrámu, za zvuku určitých nástrojů či s vůní kadidel. Může být spojená třeba i s neprofánním oblečením duchovních nebo i zúčastněných – tedy může mít podobu talárů, ornátů apod. Svatost může být evokována i používáním ne-běžného jazyka, ať už se jedná např. o sanskrt nebo latinu. Podobně pro mnohé členy evangelických církví byla až donedávna zbožnost spojená se čtyři sta let starým jazykem Bible kralické. A v případě těchto tzv. „chval“ to mohou být právě nečeské přízvuky při zpěvu, které vytvářejí podvědomě dojem, že to nejsou obyčejné světské písničky.
Samozřejmě nepředpokládám, že by si ti, kdo aktivně tyto „chvály“ provozují, byli této skutečnosti vědomi. Dokonce si myslím, že kdyby se setkali s tímto vysvětlením, tak by byli značně překvapeni. Nicméně jsem přesvědčen, že tento typický a zaužívaný rys „chval“ je podvědomě vnímán jako vhodný a příslušný tomuto typu zbožnosti.
Náhledová fotografie: https://www.wallpaperflare.com.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 23 (2), 2020, téma: „Současná hudba a náboženství“: zde.
Související články:
Hudba jako metoda vábení džinů.
Zvukové lázně pro lidi, kteří se cítí dobře.
Chvály pomohou uchopit prožitek.
Zajímavé povšimnutí! Možná je ten přízvuk právě jedna z věcí, co mi na chválách tak hrozně tahá za uši? Nejsem schopen číst většinu českých překladů anglofonní beletrie, protože bývají nekvalitní – možná, že něco takového rozpoznávám i u českých chval. Na druhou stranu absolutně nenávidím moderní “worship music” v podání kohokoliv, tak kdo ví…