Článek se vztahuje k tématu „Současná hudba a náboženství”, k němuž patří i souhrnný playlist zde.
Rozhovor s Karlem Řežábkem vedl Pavel Hošek (P. H.), doplnil a redigoval Zdeněk Vojtíšek (Z. V.).
Karel Řežábek (*1968) je od roku 1992 pastorem Křesťanského společenství v Plzni. Kromě své služby duchovního se Karel zaměřuje na vedení a motivování lidí k osobnímu a osobnostnímu rozvoji. Posledních několik let se specializuje na osobnostní typologii a na její praktické využití v osobních i pracovních vztazích. Karel již 34 let žije v manželství, které rád přirovnává ke kvalitnímu vínu – čím starší, tím lepší. S manželkou Dášou mají čtyři (již dospělé) děti a tři vnoučata.
Z. V.: Když se u nás v 90. letech etablovalo charismatické hnutí, stal ses nejvýraznější tváří nového hudebního žánru, který se s tímto hnutím narodil. Jsou „chvály“ správným jménem pro tento žánr? Co je pro tento žánr charakteristické?
„Chvály“ není špatný název, v zásadě šlo a jde o to, že „chvály“ se přednostně obrací k Bohu, tedy jedná se o zpívané modlitby a/nebo jsou to písně oslavující Boha za Jeho dílo, opěvující Jeho vlastnosti, v podstatě na způsob žalmů.
Z. V.: Chvály se staly součástí liturgie i jiných křesťanských církví než těch charismatických. Čím myslíš, že to je? Čím chvály křesťana mohou obohatit?
Domnívám se, že chvály obohacují určitě např. tím, že člověk se ke zpívané modlitbě přidává a tak se ztotožňuje s tím, o čem píseň zpívá. Zároveň může být obohacován i jen pouhým poslechem toho, co píseň říká nebo jak to říká, i když aktivně nezpívá – podobně jako někdy slyšíme něčí mluvenou modlitbu a to, co se modlí nebo způsob, jakým v modlitbě vyjadřuje svůj vztah s Bohem, nás obdaruje.
Z. V.: Stal ses nejen interpretem, ale i skladatelem chval. Čím tato hudba obohacuje tebe?
Mně písně, které jsem složil, vždycky pomohly uchopit a uchovat něco důležitého, co jsem o Bohu vnímal nebo nějak prožil.
P. H.: Které biblické postavy nebo motivy jsou pro tebe nejdůležitější, když přemýšlíš o významu hudby uctívání Boha?
Rozhodně král David, který byl mužem podle Božího srdce (1. kniha Samuelova 13,14). Líbí se mi jeho žalmy = necenzurované výlevy lidské duše.
P. H.: Máš nějaké vzory, učitele, kteří zásadním způsobem formovali tvůj přístup ke chválám, uctívání, k významu hudby v duchovním životě?
Velmi mě ovlivnil John Michael Talbot, mnich křesťanské meditativní hudby – jednak mě oslovuje jeho hudba (nejvíc jeho instrumentální alba), ale hodně na mě kdysi zapůsobilo, když jsem se o něm dozvěděl, že v čase, kdy – už jako křesťanský hudebník – koncertoval, jeho desky se prodávaly a popularita rostla, místo aby využil příležitosti stát se hvězdou, stáhl se úplně do ústraní. Připadalo mu, že pro samou službu Bohu přestává mít čas na Boha. Odešel do kláštera a dva roky hledal Boha, protože chtěl opravdu jenom Jeho. Pak natočil desku Hidding Place (Útočiště), titulní stejnojmenná píseň dodnes patří do mého TOP 10…
Z. V.: Vnější pozorovatelé si na chvalách všímají hlavně jednoduchosti, až primitivnosti textů i melodie a několikanásobného opakování, které vypadá, že vede do nějakého změněného stavu vědomí. Co takovému vnímání říkáš?
Musím říct, že na mě to takhle nikdy nepůsobilo, ani jsem neměl ten dojem, že by se něco takového s lidmi dělo, když jsem je ve chvále vedl. Spíš mi to nekonečné opakování jedné či dvou vět na pár akordů připadá nudné. Ale je třeba zajímavé, že u písní francouzské komunity v Taizé, které také mnohdy opakují jen jednu větu nebo i třeba jen pár slov, mi to nikdy nudné nepřišlo.
P. H.: Jak bys charakterizoval vztah umělecké tvorby a inspirace Duchem svatým?
Každý to má asi jinak – já jsem vždycky potřeboval, aby ta píseň byla pravdivá, aby nějak vyvěrala z mého skutečně žitého vztahu s Bohem. Nikdy mi nešlo napsat píseň jen tak, že bych si řekl: už jsem dlouho nic nenapsal, tak něco napíšu…
P. H.: Co to vlastně je hudba? Jak ji chápeš?
Hudba je pro mě řeč. Hudba ke mně mluví, a to i tehdy, když s ní není spojený žádný text. V případě, že je s hudbou text spojený, pronikají ke mně slova hlouběji, než kdyby zazněla bez hudby – bez její rytmické a melodické složky.
P. H.: Proč právě hudba je klíčovým způsobem vyjádření vztahu člověka k Bohu?
Já bych asi neřekl, že je to ‚klíčový způsob,‘ to mi zní příliš exkluzivně. Hudbu i jakékoliv jiné umění vnímám jako jeden z významných způsobů, jak člověk může svůj vztah k Bohu vyjádřit, ale domnívám se, že těch způsobů je víc a jsou rovnocenné.
P. H.: Existuje nebezpečí, že hudba naopak degraduje duchovní prožívání?
Kdysi mě hodně oslovilo přirovnání vedoucího chval (nebo hudební skupiny při chválách) k ženichovu příteli, jak se za něj považoval Jan Křtitel. Jako ženichův přítel bych neměl flirtovat s nevěstou, ani strhávat její pozornost na sebe. Ona je tam kvůli ženichovi a ženich kvůli ní. A já jim k tomu chci hrát svatební hudbu…
Z. V.: Došlo v žánru chval za ta léta k nějakému vývoji? Jakým směrem? Co takovému vývoji říkáš?
Nemám už o chválách na národní, evropské nebo světové úrovni příliš přehled, takže řeknu jen svůj subjektivní dojem. Mně osobně připadá, že tento žánr pořád žije – vznikají nové písně, občas se objeví i nějaká mimořádná (pro mě např. Nikdy nekončící milost). Ale zdá se mi – možná jen proto, že skutečně nemám ten celkový přehled, – že tyto nové chvály z velké části skládají lidé plus mínus mé generace. Pokud to tak je, pak je to škoda. Chtěl bych, aby se příslušníci každé generace mohli obohacovat písněmi těch, kdo Boha chválili před nimi, případně po nich, ale zároveň měli spoustu písní, které napsali jejich vrstevníci jejich jazykem…
Obě fotografie: archiv Karla Řežábka.
Některé písně Karla Řežábka:
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 23 (2), 2020, téma: „Současná hudba a náboženství“: zde.
Související články: