Hudba jako metoda vábení džinů

Hudba jako metoda vábení džinů

Článek se vztahuje k tématu Současná hudba a náboženství” a patří k němu neveřejný playlist Hudba jako metoda vábení džinů” zde.

Marocká mystická bratrstva během svých nočních léčebných rituálů používají hudbu jako klíčový komunikační prostředek k oslovení a přilákání džinů. Podstatou tohoto rituálu, napříč bratrstvy souhrnně označovaného jako líla, je (ne vždy explicitně přiznaná) harmonizace vztahu oběti s posedajícím nebo sužujícím džinem. Tato posedlost je (eticky řečeno) kulturním idiomem, označujícím množství psychických a psychosomatických potíží.

Marocké království je tradičně tolerantní k různým heterodoxním formám islámu, většinou vázaným na kult světců. Velké popularitě se těší mystická súfijská bratrstva (taríqy), kterých tam existují desítky. Pro některá z nich se stal typickým výše zmíněný rituál líla, jenž je vlastně léčebnou spiritistickou seancí, založenou na hudební invokaci džinů. Z pohledu ortodoxního islámu jsou samozřejmě tyto praktiky ostře kritizovány.

Džinové mají v islámském světě výhodu, že jsou několikrát zmíněni v Koránu, a jejich existence je tak z náboženské pozice nezpochybnitelná. V lidském světě se podle tradice zjevují za tmy, vyhledávají místa temná a vlhká – ruiny, řeky, lesy, jeskyně, prameny, hammámy (lázně) či jatka. Džinové jsou dobří i zlí – právě k těm zlým je upřena většina pozornosti lidových kultů a posedlostních rituálů.

Člověk se neopatrností, nevhodným chováním či cizím zaviněním může stát obětí džina. I v současné době je například běžná obava vylít horkou vodu do kuchyňské výlevky či záchodu – člověk by mohl opařit tam sídlící džiny a vyvolat jejich útok. Nejčastějším projevem útoku džinů či přímo posedlosti je náhlý zdravotní problém – křeče, trans, různé typy paralýz, revmatu, psychických a psychosomatických postižení, ale i neplodnost.

Právě mystická bratrstva nabízejí rafinovanou metodu léčby takovýchto postižení. Při finančně značně nákladném rituálu líla pomocí hudby, omamných kadidel a barevných kostýmů vlákají škodícího džina do těla jím trápené oběti – ta se dostane do transu (džedba) a za vše, co v něm dále činí, je zodpovědný vtělený džin. Kromě divokého extatického tance, končícího často mdlobou (při níž džin z těla odchází), může dojít k nelidským či sprostým výkřikům, případně krvavému sebepoškozování, autoerotice atp. Cílem je, aby se cestou takovéto abreakce džin uspokojil, „vyřádil“ a nechal oběť na pokoji – nežádoucí symptomy by poté měly vymizet nebo se alespoň zmírnit. Uspokojený džin může poskytnout lidské protistraně kromě zdravotní úlevy i různé benefity – štěstí, moc nebo zisk majetku. Podmínkou takovéto úspěšné symbiózy je ovšem pravidelné opakování rituálu, nejméně jedenkrát do roka.

Součástí líly či její předehrou je rituální oběť zvířete (dabíha) – nejčastěji slepice, berana, ale i krávy. Úvodní hudební část rituálu se zpravidla odehrává na ulici a tvoří ji zpěv neheretických textů doprovázený perkusemi – jde o chválu Alláha, Muhammada atd. Tehdy jsou často podávány pochutiny symbolizující čistotu a silně oplývající svatou barakou – datle a mléko. Celkově je tak vlastně celý rituál balancováním mezi pravověrnou zbožností a herezí.

Hlavní pozornost při obřadu je upřena k panteonu džinů, řazených do sedmi kohort podle barev. Nejvýznamnějšími džiny jsou mlúk – „králové“ těchto kohort. Bílou kohortou jsou šorfa (šarífové) – duchové historických panovníků a světců – ti neškodí, jen pomáhají. Nejnebezpečnější jsou naopak džinové červení (v jejich čele je krvelačný „řezník“, Sidi Hammú) a černí, označovaní jako židovští.

Vzor popsané formy posedlostního rituálu lze hledat u bratrstva gnáwa, jež není súfijským řádem, ale etnickou subkulturou černochů, jejichž předkové byli do Maroka přivlečeni jako otroci. Pantheon džinů je u gnáwy nejpropracovanější, rituály súfijských bratrstev jsou jím silně inspirovány, nicméně vliv funguje obousměrně. Každá kohorta džinů má v oblibě zvláštní kadidlo, zvláštní barvu šatů, jež „pacientka“ (většinou se jedná o ženy) pro rituál obléká, každý džin má svou unikátní melodii (ríh) – vše dohromady tvoří předpoklad úspěšné inkarnace ducha, polysenzorickou návnadu.

Klíčovou roli v oslovení konkrétního džina má ovšem hudba. Každé ze zmíněných bratrstev užívá zvláštní typy nástrojů. V případě gnáwy jsou to těžké železné kastaněty (vždy na ně hraje sudý počet hráčů) udávající základní rytmus, a především zvláštní, hluboce laděná třístrunná „kytara“ s protáhlým čtverhranným tělem – gimbri. Na něj hrající „mistr“ ve chvíli, kdy příslušný duch „zabere“ na svůj ríh a někdo z přítomných se dostane do transu, vede posedlého pomocí tempa a dynamiky gimbri tak, aby se džin dostatečně „vyřádil“ a poté ve správnou chvíli tělo opustil.

Dvě nejznámější súfijská bratrstva, jež rituál líla praktikují, tedy ʿísáwa a hamadša, mají invokaci džinů oproti gnáwě mnohem důkladněji zaobalenou svým dhikrem a litaniemi, obracejícími se k Bohu, Prorokovi, pravověrným chalífům atp. Zásadním rozdílem oproti gnáwě je mnohahodinová fáze směřující k mystickému „stavu“ (hál) spojení s Bohem – i hál je formou transu. Nástrojem komunikace (společným pro oba tyto súfijské řády) s džiny jsou hoboje z meruňkového dřeva. Doplňuje je hra na různé typy perkusí.

Pod vlivem islámské kritiky i pohrdání a posměchu ze strany vzdělanější a moderněji smýšlející části společnosti, jsou nejdivočejší prvky rituálů líla odstraňovány, potlačovány či alespoň skrývány.

Náhledová fotografie: Štěpán Kabeš.

Hudební ukázky: zde.

Více: Štěpán Kabeš, Hudba pro vábení džinů, Dingir 23 (2), s. 50-53.



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments