Tradiční rodina v Číně: nová studentská publikace z Brna

Tradiční rodina v Číně: nová studentská publikace z Brna

Autorský kolektiv: Aneta Dosedlová, Terézia Hegerová, Pavla Krajcová, Kateřina Mašková, Lucia Mydliarová, Zuzana Russeová, Nataliya Samoylova, Zuzana Shejbalová, Tradiční rodina v Číně. 1., elektronické vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2019. 86 stran. ISBN 978-80-210-9395-9. https://doi.org/10.5817/CZ.MUNI.M210-9395-2019. Volně ke stažení na https://munispace.muni.cz/library/catalog/book/1289.

Obálka pro Tradiční rodina v ČíněTato hezky vypravená elektronická knížka by mohla nést podtitul „studenti sobě“. Jak nám sděluje tiráž i úvodní slovo garanta projektu doc. Lucie Olivové, jedná se o učební materiál k přednášce Kulturní antropologie Číny (magisterský program Kulturní studia Číny v Semináři čínských studií, Filozofická fakulta Masarykovy university Brno) a vznikla díky prostředkům z Fondu rozvoje MU, projekt MUNI/FR/1402/2018, Rodinné a příbuzenské vztahy v Číně.

Publikace je rozdělena do tří oddílů, pojmenovaných Svět živých, Svět mrtvých a Spirituální aspekty rodinného života. Okruh „světa živých“ se zabývá otázkou rodiny, manželství a výchovy dětí. Rodinné obřady důležité pro zdárný chod domácnosti (kult předků, pohřby a posmrtný život) jsou předmětem dvou kapitol okruhu „světa mrtvých“. Neméně významné pro život rodiny jsou i „spirituální aspekty“, z nichž byl pro publikaci vybrán vztah k domácím božstvům, dále se zde pojednává o průběhu tradičních svátků zaměřených na rodinný život i o tom, jakými prostředky je možné zvrátit nepřízeň osudu. Z tohoto výčtu je zřejmé, že jednotlivé kapitoly se věnují nejvýznamnějším momentům a rituálům rodinného života, které se v Číně označují jako „šťastné chvíle v červené a bílé“, tj. nejdůležitější záležitosti života zde mezi živými i v záhrobním světě.

Každá z osmi kapitol publikace je dílem jiné autorky, a tak se celkem přirozeně dá očekávat i poněkud odlišná úroveň zpracování jednotlivých částí. Díky dobré redakční práci však kniha působí kompaktním dojmem. Většina textů dodržuje společnou strukturu, tj. na začátku je obecná definice daného jevu z hlediska kulturní antropologie, sociologie atp., následuje vysvětlení základních pojmů, které s tím souvisejí, a stručný popis konkrétní problematiky. Každou kapitolu ukončuje soupis použité literatury, anotace dvou vhodně vybraných knižních překladů beletristických děl jako doporučené rozšiřující četby a několik ilustrací či fotografií k tématu. (Pouze u poslední kapitoly jsou místo anotací zařazeny dva překlady krátkých Pu Songlingových příběhů od L. Olivové.) Jednotlivé kapitoly nejsou příliš rozsáhlé, všehovšudy 8–10 stran, nejedná se tedy o detailní charakteristiky popisovaných jevů, spíše o souhrnný přehled, často poměrně heslovitý, který může dobře posloužit během přípravy ke zkoušce, protože obsahuje vše podstatné bez zbytečné „omáčky kolem“.

Ačkoliv v úvodu se tvrdí, že „v této publikaci je zohledněno období zhruba od pozdního císařství, tedy konce 19. století, do poloviny 20. století“, většina kapitol tento časový rámec logicky překračuje a k dokreslení problémů uvádí rovněž příklady z dnešní čínské reality. Bohužel není vždy jasné, jestli popisovaný jev přetrvává i v současnosti, protože jednotlivé texty často používají přítomný čas i tam, kde se jedná o věci již neaktuální. První text (Rodina) je hlavně v přítomném čase, druhý (Manželství) v minulém. Mohli bychom to považovat za historický présens, kdyby se ve stejném odstavci či větě nestřídal čas přítomný s časem minulým. Například na s. 31 se o konfuciánském vzdělávání střídavě mluví v obou časech, a závěrem se tvrdí, že „drvivá väčšina chlapcov zostáva úplne negramotná“ (!). Podobné je to v pasáži o výchově holčiček, která navozuje dojem, že se jim ještě stále ovazují nohy do „zlatých lilií“. Občas se v textech kvůli nepozornosti objeví jeden jev pod dvěma názvy, např. na s. 52 se píše o spirituální tabulce, ale o dvě strany dříve, stejně jako ve všech ostatních textech, se správně mluví o tabulce předků. Svátek 5. dne 5. lunárního měsíce je na s. 67 označen jako Svátek dračích člunů, na s. 71 je z něj Svátek dračích lodí. Na s. 66 se šedesátiletý cyklus ganzhi překládá jako „nebeské sloupy a pozemské větve“, kdežto všude jinde v publikaci se používá obvyklejší spojení „nebeské kmeny a pozemské větve“ (např. s. 76).

Některé pasáže knížky připomínají seminární či ročníkové práce a občas trpí stejnými „nemocemi“, jaké učitelé pravidelně diagnostikují v studentské písemné tvorbě. Šest autorek napsalo svá pojednání solidní češtinou a jenom tu a tam se vynoří nějaká menší chybička, bohužel dva texty ve slovenštině očividně neprošly žádnou jazykovou korekturou, a tak v nich zůstaly i hrubky a další lingvistické neřesti, zhusta se ve studentských pracích vyskytující. Publikace sice důsledně používá mezinárodní čínskou transkripci pinyin, ale nedůsledně aplikuje značky pro tóny, v některých textech nejsou vůbec, v jiných se používají částečně. Plusem je uvádění čínských znaků (v zjednodušené podobě) u všech důležitých termínů.

Přílišná stručnost až heslovitost je však někdy na úkor srozumitelnosti, dokonce může nepoučeného čtenáře zavádět. Například: na s. 58 je uvedeno, že „Shoulao, v překladu též známý jako Stařec dlouhého věku, je často zobrazován s netopýrem nosícím štěstí (v čínštině je název obou homofonní).“ Čtenáři nemusí být jasné, že homofonní symbolika s božstvem nesouvisí, ale platí pro slova „netopýr“ a „štěstí“ (obojí se vyslovuje „fu“).

Rovněž některá další tvrzení by si žádala upřesnění. Na s. 19 se exogamie definuje jako „příbuzenské pravidlo, které přikazuje hledat si partnera za účelem sňatku mimo vlastní skupinu, např. v Číně nesmějí mít stejná příjmení.“ To sice obecně platilo ve starověku, ale od dynastie Ming nebyly nepovolovány sňatky pouze mezi příbuznými ze stejného „hnízda“ (zongzu), v současné ČLR mezi těmi, kteří mají společné prarodiče. Pravidlo zákazu stejného příjmení převzala v minulosti i konfuciánská Korea a na rozdíl od ČLR bylo v Jižní Koreji roku 1957 zakomponováno i do moderního občanského zákoníku, ke změně došlo až v roce 2005.

S problematikou rozvětvených rodinných vztahů souvisí i bohatá příbuzenská terminologie v čínštině, o níž se pojednává na s. 12, kde jsou uvedena základní pojmenování pro příbuzné v linii tří generací, a to především z otcovy strany, načež autorka konstatuje, že „strýcové a tety z matčiny strany jsou diskriminováni.“ Neuvádí však, v jakém ohledu. Ačkoliv matčina rodina není pro děti tak významná, jako je to u příbuzných z otcovy strany, existují i pro ně specifické termíny, v jejichž základě je slovo jiù. Strýc z matčiny strany, jiùfù, měl dokonce v minulosti právo vystupovat jako „advokát“ neteře, která se v manželově rodině necítila spokojeně, a jednat s manželovými rodiči v jejím zájmu.

Na s. 22 se nacházejí dva odstavce nazvané poněkud nepřesně „Případová studie ze současnosti“, kde se dočteme, že tolik diskutovaný poměr mužů a žen v populaci dnešní ČLR je „118 : 100 podle censu z roku 2010,“ což ovšem není pravda. Podle statistického úřadu ČLR byl k 1. 11. 2010 tento poměr  105,2 : 100; o deset let dříve to bylo 106,74 : 100. Samozřejmě, neplatí to plošně, jde o republikový průměr, v oblastech s převahou Hanů je podíl mužů o něco vyšší, kdežto u některých menšinových národností je poměr obrácený a převažují ženy (např. u Mongolů a některých muslimských národností).

V kapitole popisující průběh rodinných oslav se tvrdí, že „bůžek kuchyňských kamen … na novoroční noc stoupá na Nebe a Nefritového císaře informuje o všech dobrých i špatných skutcích“ (s. 60). Ve skutečnosti ovšem bůžek opouští svou domácnost týden před Novým rokem a o novoroční noci se vrací z Nebes zpátky.

Dovolím si ještě jedno doplnění: Za texty o rodině a manželství se v použité literatuře (s. 13 a 22) uvádí i klasické dílo Francise Hsu z roku 1948 Under the Ancestor’s Shadow: Kinship. Personality, and Social Mobility in Village China. Není to však monografie o typickém životě Hanů na venkově, jak by se mohlo zdát podle toho, že se cituje v této publikaci, která má čtenáři umožnit „poznat čínskou, tj. hanskou kulturu a společnost a porozumět jí“ (Úvod, s. 7). Citované Hsuovo dílo je spíše zachycením téměř dokonalého počínštění jedné z yunnanských národnostních menšin, dnes oficiálně klasifikované jako národnost Bai (Baizu). Navzdory vysokému stupni sinizace, ve své podstatě dobrovolné, si vesničané popisovaní v Hsuově knize i nadále zachovávali svůj jazyk a některé etnické zvyklosti.

Navzdory výrazným společenským změnám posledních desetiletí zůstává rodina stále centrem čínského života, i dnes do značné míry přesahuje žijící generaci, kdy se v rámci kultu předků vede rodinná linie od ještě nenarozených po již zesnulé členy rodiny. Všechny tyto aspekty jsou v publikaci srozumitelně podány, výše uvedené připomínky a doplňky nemají za úkol odradit od jejího studia. Tento sympatický počin mladých brněnských kolegů se může stát prvním zdrojem informací i pro studenty takových oborů, jako je religionistika či sociologie nebo učitelství. A publikace může být přínosná nejen pro ty, co se zajímají o čínské tradice. Protože v minulosti spolu s konfuciánstvím přebíraly tradiční čínské zvyklosti i další národy oblasti (např. ve Vietnamu je dodnes velmi silný kult předků), může posloužit jako inspirace i pro studenty dalších specializací, spojených s východoasijskou realitou. Možnost stáhnout si celou publikaci volně díky licenci Creative Commons je proto velice vítaná.

Náhledová fotografie oltáře k domácímu uctívání předků: Wikimedia Commons.

Psali jsme v Dingiru:

téma 2/2011: Čínské duchovní tradice u nás (plný text čísla zde)

Související příspěvky:

Wu-chan o svátcích zesnulých.

Božská pomoc pro Wu-chan.

Čínský Nový rok – červený svátek prosperity.

Čínský Nový rok v Seattlu.



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments