V pátek 6. listopadu 2026 přivítal rektor Univerzity Karlovy Jiří Zima na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy mongolského lamu D. Javzandorje, nejvyššího opata kláštera Gandantegchenling, hlavního buddhistického centra v Ulánbátaru. V úvodním slově připomněla mongolská velvyslankyně dlouholeté vztahy obou zemí a tradici studia mongolských studentů na Univerzitě Karlově. Veřejnou přednášku „Soucit a etika v éře umělé inteligence: buddhistická perspektiva“ uspořádal Ústav filosofie a religionistiky FF UK společně s Velvyslanectvím Mongolska v České republice. Úvahy v jeho vystoupení jsem zachytila v následujícím textu.
Jak se má člověk vnitřně připravit na soužití s umělou inteligencí?
Opat Javzandorj vychází z předpokladu, že se umělá inteligence (AI) stane běžnou součástí života a v řadě oblastí přinese užitek. Přirovnává dnešní rozmach umělé inteligence k době, kdy lidé začali běžně používat kalkulačky. Výpočty, které dřív dělali zpaměti, přenechali přístroji. Dnes podobně svěřujeme AI některé úkoly, při nichž jsme dříve museli přemýšlet sami. Co se stane se schopnostmi, které tak přestaneme pravidelně používat? A jak naložíme s časem, který́ získáme? Opat odpovídá, že ušetřený čas věnuje kontrole odpovědí a vlastnímu hlubšímu studiu.
Soužití s AI staví na třech schopnostech. Moudrost člověku umožňuje posoudit výsledek, pochybovat o něm a domýšlet další souvislosti. Soucit člověku rozšiřuje okruh těch, jejichž prospěch a utrpení bere při rozhodování v úvahu. Etická odpovědnost člověka spojuje záměr s následky jednání. AI do tohoto rámce vstupuje jako prostředek, který́ může účinky lidských rozhodnutí zvětšit. Prostě shrnul, že naše rozhodování má vést moudrost a naše činy soucit a ohled na druhé.
Jak budeme žít s umělou inteligencí, mi připomíná jiný vynález moderní doby, kameru. John Berger v televizním seriálu ze 70. let „Způsoby vidění“ ukázal, jak kamera proměnila naše setkání s uměleckým dílem. Za obrazem už divák nemusí cestovat. Jeho reprodukce může ve stejnou chvíli vstoupit do mnoha domácností a v každé ji lidé uvidí v jiných souvislostech. Kamera nám přiblíží detail, který́ bychom v galerii snadno přehlédli. Výřez zároveň rozhoduje o tom, co z obrazu uvidíme a co zůstane stranou. Podobné otázky si kladu o umělé inteligence. Co mě její odpověď přiblíží? A co zůstane mimo záběr? Jakým způsobem se AI ptám? Kam já osobně směřuji?
Jakou roli má meditace?
Meditace pomáhá člověku udržet klidnou mysl, mysl pak správně ovládá mozek i emoce. Emoce existují jako ty užitečné, které vedou ke konstruktivnímu jednání jako například soucit, ale i škodlivé, destruktivní, jako je hněv. Přednášející soucit představuje jako způsob, jak přímo cvičit schopnosti potřebné k odpovědnému jednání. Vyzval všechny účastníky, aby seděli se vzpřímenou páteří, drželi hlavu rovně a jemně dýchali oběma nosními dírkami. Pozornost jsme věnovali samotnému nádechu a výdechu. Jeden pokus má trvat nejvýše tři minuty a po nejvýše třech opakováních by měla následovat přestávka.
Meditace soucitu má konkrétnější záměr. Člověk si nejprve představí utrpení někoho blízkého a vzbudí v sobě přání, aby se mu ulevilo. Potom totéž zkouší s neznámým člověkem a nakonec s někým, kdo se k němu chová nepřátelsky. Obtížnost roste s tím, jak slábne spontánní náklonnost. Přednášející uvádí také vizualizaci, při níž si člověk představuje, že mu nepřítel mohl být v minulém životě matkou. Tato druhá praxe vychází z buddhistického předpokladu reinkarnace. V obou případech se soucitnou myslí učíme laskavost k člověku, vůči němuž máme sklon cítit odpor.
Tantrická meditace se v diskusi objevuje jako pokročilá praxe, při níž člověk mění způsob, jakým vnímá vlastní tělo, a pracuje s vizualizací božstev a vnitřními energiemi. V souhrnu Javzandorj zdůrazňuje předchozí studium a vedení zkušeného učitele. Tím v přednášce názorně ukazuje šíři této části praxe od krátkého veřejně vedeného cvičení pozornosti a cílenou proměnu postoje k druhému člověku.
Javzandorj předkládá meditaci jako nástroj člověka k sebepoznání. Meditace cvičí pozornost, soucit a schopnost rozpoznávat vlastní záměry. Právě tyto schopnosti podle něj člověk potřebuje, má-li používat AI a zároveň si uchovat odpovědnost za to, k čemu ji používá.

Ing. Mgr. Eva Kožená je absolventka Sociální a charitativní práce Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Náhledová fotografie: autorka.
Psali jsme v Dingiru:
téma Tibetský buddhismus, Dingir 7 (4), 2004.
téma Tibet v české společnosti, Dingir 23 (3), 2020.
Související příspěvky:






Na článku Evy Kožené „Buddhistický soucit a etika v éře AI“ oceňuji propojení technologických možností s odpovědností člověka. Opat D. Javzandorj tuto odpovědnost konkretizuje: čas ušetřený díky AI věnuje ověřování odpovědí a hlubšímu studiu.
Přesné je autorčino propojení s Bergerem. Otázka „Co zůstane mimo záběr?“ upozorňuje, že naše porozumění ovlivňuje také to, co odpověď AI vynechá.
Výklad meditace soucitu pak ukazuje náročnost tohoto etického postoje. Přiznat váhu utrpení blízkého, neznámého i nepřátelského člověka vyžaduje překračovat vlastní sympatie. Právě zde autorka přesně vystihuje přínos buddhistické perspektivy: odpovědné používání AI souvisí se schopností zohledňovat lidi, jejichž zájmy bychom jinak snadno přehlédli.