Vstup do baziliky svatého Jana Evangelisty ve Waldsassenu staví návštěvníka téměř bez přípravy před deset ozdobených lidských koster. Leží a stojí v bočních oltářích hlavní lodě, několik kroků od lavic. Mají jména, oděv, šperky a květiny. Skleněné schrány dovolují přiblížit se téměř na dosah, zároveň však přesně vymezují hranici mezi tělem a člověkem, který před ním stojí. Jejich umístění nevytváří dojem, že člověk vstoupil do muzejní expozice. Těla patří k oltářům i k prostoru, v němž se stále slouží liturgie. Nejde přitom pouze o zachovaný barokní interiér. První srpnovou neděli se zde už více než 250 let slaví svátek Svatých těl a relikvie v oltářích jsou uctívány kadidlem, modlitbou i zpěvem.
Těla, která dostala jména
Waldsassenské kostry patří ke kategorii katakombálních světců. Jejich ostatky byly v letech 1688 až 1765 přivezeny z římských katakomb a dobová církevní praxe je přijala jako těla raně křesťanských mučedníků. Kosti byly opatřeny autentikami,[1] oblečeny, vyzdobeny a vloženy do oltářů. Výzdoba neměla smrt zakrýt. Měla ji vyložit jako tělesnou smrt člověka, který už vstoupil do slávy a který očekává vzkříšení. Historická totožnost katakombálních světců ovšem není samozřejmá. Jméno, pod nímž je tělo uctíváno, nemusí označovat doložitelnou osobnost raného křesťanství. Relikvie tu proto není pouhým biologickým ostatkem s prokázaným původem. Její náboženský status vzniká až ve vztahu církevního uznání, příběhu mučednictví, umístění do oltáře a kultovní praxe. Jak intenzivně tento vztah prožívají dnešní věřící, nelze z jediné návštěvy určit. Každoroční svátek však dokládá, že nebyl pouze barokní epizodou.
Podoba bez světce
V Bečově nad Teplou probíhá výstava Kult svatých těl. Také zde jsou kostry oděny do brokátu, kovových fólií a metalických nití. Jsou však vytvořeny z plastu a sádry, některé pomocí 3D tisku. Jejich stáří vytváří patina a jejich jména neodkazují ke konkrétním zemřelým. Autor osmnácti vystavených děl Petr Ferczadi je označuje za výtvarné objekty inspirované barokními relikviáři, nikoli za relikviáře skutečné. Jednotlivé prvky přebírá z historických předloh, ale skládá je podle vlastní představy a s použitím současných materiálů.
Návštěvník může při prvním pohledu váhat, zda jsou kosti pravé. Doprovodné texty i autor však výslovně uvádějí, že jde o napodobeniny, držení ostatků podléhá v ČR legislativní regulaci. V následných písemných odpovědích autorovi článku Ferczadi zdůraznil, že napodobit náboženské působení historického relikviáře není jeho cílem; výtvarně přejímá jeho podobu, nikoli kultovní funkci. Ferczadiho objekty dokážou napodobit viditelný jazyk svatosti. Mají tělo, šaty, šperky, jméno i schránu. Nemají však zemřelého, jehož ostatky by nesly, církevní uznání ani dějiny úcty. Za tři roky vystavování autor nezaznamenal, že by se před nimi někdo modlil nebo k nim přistupoval jako k relikviím. Rozdíl tedy neleží v přesvědčivosti jejich podoby, ale ve vztazích, které kolem nich nevznikly. Výtvarný objekt může převzít formu relikviáře; nemůže si tím sám přivlastnit jeho náboženský status.
Relikvie, kterou není vidět
Ve stejném bečovském areálu je vystaven relikviář svatého Maura. Zde je vztah obrácený. Schránka obsahuje ostatky uznávané jako relikvie, návštěvník je však nevidí. Současná expozice a veřejné materiály vedou pozornost především k románskému zlatnickému dílu, dramatickému příběhu jeho ukrytí a nalezení a k restaurátorské záchraně. Náboženský status předmětu tím není zrušen, ale přestává určovat hlavní způsob, jakým je dnes veřejnosti předváděn a vykládán. Relikviář sv. Maura proto narušuje jednoduchý protiklad pravého a nepravého: ostatky mohou být přítomny a uznávány jako relikvie, ale zároveň zůstat na okraji návštěvnické zkušenosti.
Tyto tři případy tak představují tři režimy přítomnosti posvátného. Ve Waldsassenu jsou lidské ostatky vloženy do oltářů, příběhu mučednictví a pravidelného rituálu. Ferczadiho objekty zachovávají viditelnou formu, nevstupují však do vztahu relikvie, církevní autority a kultu. Relikviář svatého Maura tyto vazby historicky nese, současná prezentace je však převádí také do jazyka umění, kriminalistického pátrání a památkové péče.
Svaté tělo tedy nevzniká pouze tím, že před sebou máme lidskou kost. Nevytvoří je ani drahá schrána nebo dokonalá nápodoba. To, co je rozpoznáváno jako relikvie, se ustavuje ve spojení ostatku, jména, autority, prostoru, vyprávění a rituálu. Waldsassen tento celek stále skládá dohromady. Bečov na jednom místě ukazuje, co z něj zůstane, když se jednotlivé vazby rozpojí.
Poznámka:
[1] Autentika je církevní listina potvrzující původ a pravost relikvie.
Náhledová fotografie ze zdroje zde.
Související články:
