Kuks patří k místům, která člověk zná z fotografií dřív, než je skutečně navštíví. Dlouhá barokní budova nad údolím Labe, sochy Matyáše Bernarda Brauna v bezprostředním okolí hospitálu i v blízkém lese, upravená zahrada léčivých bylin, stará lékárna. Snadno se tak zařadí mezi nejvýznamnější památky východních Čech a nejvyhledávanější cíle celodenních výletů. Často se mluví o „zámku Kuks”, ale to označení je mylné a vychází patrně z toho, že od 1958 byla památka oficiálně vedena pod názvem „Státní zámek Kuks“.
Monumentální budova na svahu má přitom úplně jiný původ. Je to hospitál, tedy zaopatřovací ústav, který měl sloužit stovce starých a nemajetných mužů, především vojenských vysloužilců. Skutečný zámek stával na protějším břehu Labe. Kolem něj se rozkládaly lázně, hostince a divadlo, konaly se zde slavnosti a další společenské podniky skýtající často i dosti dekadentní zábavy. Z té části původního areálu, která i dle dobových vyobrazení byla ve skutečnosti rozsáhlejší, než protější hospital, dnes zůstalo jen málo. Dnešní návštěvník tak míří především do druhé poloviny Šporkova Kuksu – do prostoru spojeného s charitou, náboženstvím, nemocí, stářím a smrtí.
Většina návštěvníků obvykle sice přijíždí autem právě na ten břeh řeky, kde v době hraběte Františka Antonína Šporka kypěl lázeňský a společenský život, ale obvykle mu nevěnuje mnoho pozornosti. Sejde po schodišti lemovaném tekoucí vodou (kterou však může ve dnech oslav nahradit víno) a vystupuje po cestě na protější stranu údolí, kde stojí kostel Nejsvětější Trojice, pod ním rodová hrobka Šporků, po stranách někdejší konvent milosrdných bratří a prostory hospitalu. Za budovou a barokní bylinkovou zahradou se nachází ještě hřbitov. Před průčelím návštěvník míjí repliky alegorie soch Ctností a Neřestí z dílny Matyáše Bernarda Brauna a také Anděla blažené a Anděla žalostné smrti (originály všech soch jsou pak k vidění v rámci turistického okruhu v jedné z budov hospitalu). V chodbě spojující obě symetrická křídla hospitalu se smrt vrací v několika desítkách výjevů Tance smrti. Nemoc, stáří a smrt jsou zde doslova všudypřítomné.
Pro člověka 21. století má takové místo zvláštní účinek. Smrt známe z médií téměř dokonale, populární tvorba je dnes násilí a smrti doslova plná, někdy se zdá, že je dnešní společnost vyhledává, vlastní reálné umírání jsme však do značné míry přenechali nemocnicím, hospicům, pohřebním službám a dalším institucím, mění se přístup ke smrti, stejně jako k rituálům, jež je provázejí. Často na ně nemyslíme v podstatě do chvíle, kdy se umírání ocitáme tváří v tvář. Na Kuksu ale člověk vstupuje do světa, který se svou konečností zacházel vědomě a viditelně, doslova ji měl stále před očima. Neodmyslitelně k ní patřilo také náboženství, a tak je tato návštěva nesmírně zajímavá také religionisticky.
Zájem o smrt měl v dobové katolické zbožnosti velmi konkrétní důvod. Pozemský život nevyhnutelně dříve či později směřoval ke smrti, osobnímu soudu a posmrtnému osudu duše, na něž se bylo nutné se dobře připravit. Historická literatura často zachycuje umírání jako poslední zápas, v němž se završuje celý předchozí život člověka a jeho důstojnost. K přípravě na umírání sloužily po celý život modlitby, zpověď, svátosti, duchovní četba, obrazy i předměty připomínající pomíjivost věcí. Jakkoli se nám to dnes může zdát morbidní, tato připomínka skýtala také jistotu a naději, pocit spravedlnosti a vzdor všudypřítomné bolesti a sociální nerovnosti. Do tohoto systému patřila také katolická představa očistce a možnost pomáhat duším zemřelých modlitbou, zádušními mšemi nebo almužnami. Vztah mezi tímto a oním světem tedy pokračoval i po smrti. Dobročinnost, fundace kostelů, špitálů a církevních řádů proto měly vedle sociálního a reprezentačního rozměru také význam pro věčnost a spásu jednotlivce i osob, které mu byly svěřeny, de facto v podobě Božího úkolu a údělu.
Zakladatel aréálu v blízkosti obce Kuks, hrabě František Antonín Špork, ale věnoval tématu smrti mimořádnou osobní pozornost i nad obvyklé barokní poměry. Pro původně antické heslo memento mori měl zvláštní zaujetí. Objevovalo se v literatuře vydávané Šporkovým nákladem, v rytinách, v Braunově tvorbě, jíž byl Špork významným mecenášem, i v rodové hrobce pod kukským kostelem. Také cyklus Tanec smrti vznikl ve dvacátých letech 18. století z jeho podnětu. Postavy kostlivců zde odvádějí lidi nízkého postavení, církevní i svěské hodnostáře bez rozdílu. Před smrtí se společenská hierarchie rozpadá a připomíná rovnost lidí před smrtí, navzdory jejich odlišnému pověření a místa za života.
U Šporka má toto poselství ještě jeden zajímavý rozměr. Společenské postavení i odpovědnost pro něj podle všeho znamenaly mnoho. Byl synem vojáka, který se vlastní kariérou dostal mezi majetnou šlechtu, a sám velmi usiloval o uznání ve světě aristokracie, která jinak stála na starobylosti rodu, jímž se Šporkové pyšnit nemohli. Kuks byl zároveň lázeňským podnikem, společenskou scénou a velkolepou prezentací svého zakladatele. Špork podporoval umělce, divadlo, hudbu a rozsáhlou vydavatelskou činnost. Jeho katolická zbožnost měla výrazně osobitou podobu a přivedla jej i do konfliktů s církevními autoritami a jezuity, o nichž je často řeč v prohlídkových okruzích. V jednom člověku se tak potkala silná touha zanechat ve světě stopu se stejně silným vědomím, že pozemská stopa má omezené trvání, a proto je myslet také na věci posmrtné. V tom spočíval smysl hospitálu. Poskytoval péči potřebným, zajišťoval dlouhodobou charitativní nadaci, nesl jméno svého zakladatele a současně patřil do náboženského světa, v němž dobré skutky, modlitby a péče o spásu tvořily součást jednoho celku.
Špork začal o nadaci pro staré veterány uvažovat už v 90. letech 17. století. Zprovoznění hospitalu se však nedožil. Zemřel roku 1738. Teprve pět let poté sem jeho dcera Anna Kateřina povolala milosrdné bratry, řeholní řád zaměřený na péči o nemocné. Bratři zde zřídili také lékárnu U Granátového jablka. Život špitálníků měl pevný řád a jeho součástí byla lehká práce a každodenní účast na mších, kterou bylo podmíněno zajištění přiměřeného životního standardu včetně přídělů kvalitní a vydatné stravy, piva či tabáku, přísně zakázáno bylo naopak požívání lihovin. Péče o člověka zahrnovala tělo i duchovní přípravu.
Hospitálu se nedotkly ani josefínské osvícenské reformy právě díky tomu, že péče o nemocné odpovídala nové představě společenské užitečnosti řeholních řádů, a tak bez přerušení fungoval až do roku 1938. Po odchodu milosrdných bratří budova vystřídala řadu rolí: sloužila jako škola, polepšovna, archiv i léčebna dlouhodobě nemocných. Současně se postupně měnila v památkový a turistický objekt. Od roku 1946 se zde konaly organizované prohlídky. Rozsáhlá obnova dokončená roku 2015 přinesla další proměnu a také obnovu cyklu Tance smrti, který byl po dlouhou dobu ukrytý pod vrstvami vápna. Z původních 50 se podařilo alespoň částečně odkrýt a restaurovat 46 obrazů.
Za povšimnutí určitě stojí, jak v případě komplexu původního Kuksu došlo k historickému výběru. Lázně, zámek a většina míst spojených se společenským ruchem postupně zmizely a to, co zbylo, obvykle (mimo čas vinobranní a výročních oslav) není tím, kvůli čemu návštěvníci do Kuksu přijíždějí. Hospitál s kostelem, hrobkou a výzdobou obrácenou k posledním věcem člověka naopak zůstal velmi živým místem, kam se mnozí rádi vracejí i každoročně. Oba tyto póly ale na Kuksu neodmyslitelně patřily a patří k sobě.
Náhledová fotografie: dobové zachycení podoby komplexu Kuksu s areálem lázní na jedné straně údolí a hospitalu na protější, ostatní fotografie: autorka.
Fotogalerie:
Psali jsme v Dingiru:
Téma čísla 3/2011: Náboženství a smrt (online dostupné zde).
Související příspěvky:
