Včera, 21. května 2026, to bylo přesně 31 let od chvíle, kdy papež Jan Pavel II. během své návštěvy Olomouce slavnostně svatořečil českou šlechtičnu Zdislavu z Lemberka. Výročí ovšem letos probíhá v bezprecedentním stínu událostí posledních dnů. Osm set let stará lebka této patronky rodin, dominikánů i celého Libereckého kraje, byla odcizena, zalita do betonu a jen zázrakem zachráněna před zničením. Následující text si klade za cíl analyzovat tento kuriózní kriminální incident především optikou ontologie svatých ostatků. Právě fatální nepochopení toho, jak relikvie fungují, totiž stálo v samém jádru motivace pachatele.
K samotné krádeži došlo v úterý 12. května mezi 18:00 a 18:15 v Bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí. Pachatel využil specifického časového okna, kdy se farní vikář Štěpán Maria Filip v sakristii připravoval na večerní mši a elektronické zabezpečení presbytáře bylo dočasně deaktivováno. Zloděj rozbil dvě vrstvy ochranného skla. Vikář uslyšel pouze dvě silné rány a následně zahlédl rychle utíkající tmavou postavu. Podle médií je z hlediska motivace klíčové, že pachatel z vitríny vyňal pouze kosterní ostatek, zatímco „cennou“ pozlacenou korunku nechal ležet na místě.
Následné pátrání nabralo rychlý spád. Ve čtvrtek 14. května kriminalisté zadrželi v Mladé Boleslavi pětatřicetiletého muže, který v Jablonném dříve žil a místní baziliku dobře znal. Zadržený s policií zprvu nespolupracoval a odmítal prozradit, kam relikvii ukryl. Kriminalisté proto sáhli k velmi nestandardním metodám. Protože věděli, že je muž hluboce věřící, přinesli k jeho sedmihodinovému výslechu růženec[1] a apelovali na jeho víru.
Podle zdrojů obeznámených s vyšetřováním však klíčovou roli ve zlomení pachatele sehrála velmi kontroverzní tajná dohoda. Za účasti zástupce dominikánského řádu měli policisté s mužem podepsat raritní písemné ujednání, že lebka již nikdy nebude veřejně vystavována a natrvalo se uloží ke zbytku těla.[2] Teprve po tomto slibu zloděj prozradil šokující pravdu: lebku zalil do betonu a chystal se ji hned v pátek potopit na dno řeky, aby jí dopřál „pohřeb“.[3]
V pátek 15. května policie předala betonový blok do rukou restaurátorů, kteří čelili výzvě. Odborníci věděli, že lebka svaté Zdislavy je extrémně křehká a postrádá většinu obličejového skeletu. Navíc v roce 1979, během zkoumání týmem profesora Emanuela Vlčka, musely být uvolněné lícní kosti zafixovány pomocí akrylátové hmoty. Tato skutečnost absolutně vyloučila použití jakýchkoliv chemických rozpouštědel na bázi kyselin, které by sice narušily beton, ale zároveň by nevratně rozleptaly vápníkovou strukturu kosti i staré akrylátové spoje. Expertní tým tak musel zvolit výhradně mechanickou práci.
Po šestnácti hodinách práce přišla v neděli 17. května zpráva, že lebka byla z betonu úspěšně a bez vážnější újmy vyjmuta. Zkázu neodvrátil jen šetrný postup vědců, ale především prozřetelný restaurátorský zákrok starý zhruba rok a půl. Při nedávné obnově oltáře byla totiž kost naimpregnována, což uzavřelo její póry a zabránilo agresivnímu cementu, aby se s relikvií pevně spojil. Jediným poškozením tak zůstalo pět velkých fragmentů lícních kostí, které pachatel odlomil přímo při krádeži, když lebku vytahoval ven přes úzký otvor v rozbitém skle. Tyto úlomky nyní restaurátoři znovu s lebkou spojují.
Právě zde se dostáváme k nejzajímavějšímu aspektu celého případu. Jak zdůraznil obhájce obviněného Vít Pavko, jeho klient lituje způsobu provedení protestu, nadále však trvá na svém hlubokém nesouhlasu s tím, jak církev s ostatky patronky zacházela. Jako věřícímu mu vadilo „oddělení hlavy od těla“ a její vystavování ve vitríně coby „reklamního poutače“.
Historik Petr Kubín se o relikviích obecněji vyjádřil takto: „Ve středověku to bylo běžné, považovaly se za prostředek k uzdravení. Ale ani dnešní teologie to už tak nebere.“[4] Zatímco ve středověku se ostatky kradly zcela běžně kvůli víře v jejich zázračnou moc či pro zvýšení prestiže vlastního kostela, tato krádež ve 21. století byla motivována moderním, pietně-funerálním odporem k samotnému principu relikvie. Zloděj na ostatek pohlížel čistě sekulární optikou jako na mrtvé lidské tělo, tedy nedotknutelný biologický celek, který vyžaduje pohřeb a klid.
Relikvie ovšem ontologicky nefunguje na principu biologické integrity, nýbrž na principu pars pro toto. Svatost ostatků je v křesťanském pojetí dělitelná a také nakažlivá. Ke zprostředkování posvátné přítomnosti není potřeba celé tělo. Stačí i nepatrná část těla (primární relikvie prvního stupně), kousek oděvu či předmět, který světec používal (primární relikvie druhého stupně), nebo dokonce předmět, který byl s původní relikvií pouze ve fyzickém kontaktu (relikvie sekundární nebo jednodušeji relikvie třetího stupně). K oddělení lebky svaté Zdislavy došlo zcela legitimně v roce 1908 po jejím blahořečení a toto vystavování k veřejné úctě je hlubokou, dva tisíce let starou tradicí. Relikvie z podstaty své funkce mohou být děleny, distribuovány do celého světa,[5] a dokonce ani po zalití do betonu neztrácejí svou duchovní hodnotu a podstatu. Pokud by vyproštění z betonu neslo příliš velké riziko, mohl se betonový monolit jednoduše stát jejím novodobým, unikátním relikviářem, plně v souladu s historickou praxí skrytých a chráněných posvátných schránek.[6]
Sekulární soudní systém reflektoval tento moderní přístup k tělu po svém. Ačkoliv se pachatel pokusil relikvii nevratně zabetonovat a potopit, nebyl obviněn z hanobení lidských ostatků. Čelí stíhání pro krádež, výtržnictví a poškození cizí věci s trestní sazbou až osmi let vězení. Soudce Okresního soudu v České Lípě navíc muže propustil na svobodu s tím, že nevidí důvody pro vazbu. Muž pouze složil slib a bude pod dohledem probačního úředníka, přičemž jeho duševní stav ještě posoudí znalci.
Zlodějův argument našel silné zastání u nemalé části veřejnosti. Mnozí lidé se na sociálních sítích přiklánějí k moderní důstojnosti ostatků, nechyběly satirické texty a někteří dokonce obviňovali církev třeba ze znesvěcování mrtvých. Zvláště v prvních dnech před dopadením pachatele navíc online debatám i mediálnímu prostoru dominovaly senzační spekulace, že by za krádeží mohla stát okultní sekta či že šlo o satanistický rituál.[7]
Pražský arcibiskup a administrátor litoměřické diecéze Stanislav Přibyl to komentoval slovy, že pokud by byl trochu cynik, musel by uznat, že krádež a zabetonování udělaly svaté Zdislavě obrovské PR a přineslo pozitivní mediální zájem, z něhož by církev nyní měla těžit. Přibyl rovněž zdůraznil, že kostely nemohou být nedobytnými trezory, ale musí zůstat prostorem pro setkávání.
S tím nelze nesouhlasit, nicméně z historického hlediska samotné relikviáře často nedobytnými trezory byly a být měly. Vynikajícím příkladem je Svatovítský poklad na Pražském hradě, kde jsou nejvzácnější relikvie bezpečně uzamčeny a chráněny před neoprávněnou manipulací. Mnohé z relikviářů do července vystavovaného Svatovítského pokladu se z preventivních a konzervačních důvodů ani neotevírají, aby nedošlo k poškození samotného ostatku a ani se u některých z nich neví, co přesně uvnitř má být. Existují totiž relikviáře, které ale vůbec neobsahují žádnou relikvii světce, jehož jméno nesou, a místo toho obsahují relikvie jiných světců. Situace při analýze nepopsaného relikviáře je pak ještě složitější. Historicky relikvie vůbec nemusely být zrakům věřících na odiv, a první relikvie ani nebyly.[8] Původní praxe uchovávání relikvií spočívala v jejich pevném uzavření do neprůhledných schránek,[9] či přímo do oltářů.
Zabezpečení baziliky v Jablonném se nyní má radikálně změnit. Policie by měla zrestaurovanou lebku vrátit církvi v sobotu 30. května, v den konání tradiční Zdislavské pouti. Zda ale návštěvníci lebku o pouti uvidí, zatím jisté není. Umělecký sklář David Sobotka již intenzivně pracuje na výrobě nové schránky z neprůstřelného pancéřového skla. O tom, jak bude relikvie v budoucnu prezentována, a zda tajná dohoda policie se pachatelem sehraje nějakou roli, rozhodne komise tvořená zástupci farnosti, biskupství a Libereckého kraje. Relikvie mají i v 21. století tak silnou duchovní i společenskou rezonanci, že dokážou motivovat zloděje, sjednotit davy věřících a donutit k reflexi toho, jak vnímáme posvátno.
Poznámky:
[1] FREIWILLIGOVÁ, Blanka; VACULÍK, Radim. Metoda růženec. Policie sáhla při výslechu zloděje lebky k neobvyklé taktice. Novinky.cz (online), 18. 5. 2026.
[2] TAMPIER, Libor. Tajná dohoda policie se zlodějen lebky svaté Zdislavy. Na raritní podmínky přistoupila i církev. CNN Prima News (online), 19. 5. 2026.
[3] Časopis Respekt cituje Petr Rajta, ředitele územního odboru Policie ČR v České Lípě: „Pokud by se nám nepodařilo pachatele zjistit včerejšího dne (ve čtvrtek), víme, že dnešního dne byl už rozhodnut tuto relikvii víceméně potopit.“
[4] BENEDIKTOVÁ, Jana. Peníze, vandalství, či sekta? Motiv krádeže lebky svaté Zdislavy je nejasný. ČT24 (online), 13. 5. 2026.
[5] Dnes jsou kousky Zdislaviných kostí v Austrálii, USA či na Filipínách.
[6] Norbert Riegel se v rozhovoru pro Seznam Zprávy vyjádřil, ještě než byla lebka z betonu bezpečně vyjmuta, že pokud by vyproštění z betonu neslo vysoké riziko zničení 800 let staré kosti, bylo by možná bezpečnější nechat lebku zalitou v betonu natrvalo.
[7] Do CNN Prima news si pozvali „experta na sekty“ Jakuba Jahla, do hlavních zpráv 14.5. Následně ve svém videu z 16. 5. říká: „[…] Vždycky ve všech případech u těch satanistických sekt, jsou to samozřejmě malý skupiny, tohleto byl jednotlivec. Docela mladej. […]“ Proč si někdo myslel, že za krádeží lebky sv. Zdislavy stojí sekta? (5:15)
[8] Až ve dvanáctém století se začala formovat myšlenka, že „vidět, znamená věřit“ a relikviáře se začaly vyrábět průhledné. ČERNOCKÁ, Jana; FOLETTI, Ivan; PALLADINO, Adrien a ŠIMOVÁ, Katarína. Smrtí smrt překonat: relikvie a jejich moc ve středověku. Brno, 2023. s. 142.
[9] Historická praxe ochrany relikvií běžně využívala systém vícevrstvých schránek. Posvátné ostatky bývaly ukládány do několika do sebe zapadajících relikviářů z odlišných materiálů, čímž byla zajištěna jejich maximální izolace od vnějšího prostředí a bezpečné zachování jejich fyzické integrity.
Náhledový obrázek: Liberecké listy, autor neuveden.
Psali jsme v Dingiru:
Téma čísla 3/2011: Náboženství a smrt (plný text dostupný online).
Související příspěvky:
Je to velmi nestandardní případ a jeho kontext je opravdu zajímavý. Jen mě mrzí, že i dnes se “zlomení” pachatele pořád bere jako legitimní cíl výslechu.
Z mého pohledu bylo na tomto výslechu a následném doznání stěžejní to, co odhalil o vnitřní motivaci pachatele. Skutečnost, že lebku odcizil z osobního pocitu „piety“ a nesouhlasu s vystavováním tělesných pozůstatků, ukazuje fatální nepochopení fungování relikvií. Právě tento moment nám umožnil vidět rozdíl mezi moderním vnímáním mrtvého těla a tradičním katolickým pojetím posvátného ostatku, který funguje jako dělitelný nositel posvátna.
Ano, tento vhled nám spolupráce pachatele přinesla. Moje mrzení vychází ze způsobu, jak byla docílena a jak je to i dnes normalizováno. Spolupráce může (a ze zákona má být) být dobrovolná, nebo docílená nátlakem a manipulací. Ty nejhrubší formy nátlaku se už podařilo vymítit. Ty měkčí zůstávají. Např. pokud to bylo sedm hodin v kuse, tak je to za hranou, protože u člověka mezi 3. a 5. hodinou dojde k mentálnímu vyčerpání a začne se podvolovat věcem, jen aby výslech už měl za sebou. A to ani nemluvím o formulacích typu “mluv, nebo X”, které se stále ještě vyskytují. Celé se to pak rámuje… Číst dále ->
Hranice mezi legitimním výslechem a psychickým nátlakem může být nepochybně velmi tenká. Vycházím však pouze z dostupných policejních a mediálních zpráv, které konstatovaly sedmihodinovou délku a následné doznání. Pachatel se ale v této situaci nedoznal k ničemu, co by skutečně nespáchal. Jak z médií vyplývá, oněch 7 hodin (údajně i s využitím růžence) s ním museli vyšetřovatelé pracovat především proto, aby vůbec prozradil, kde přesně lebka je, a oni tak zabránili jejímu nenávratnému zničení.
Ještě také (zejména na sociálních sítích) se objevil argument jakoby bojovných evangelikálů (s kterýmžto proudem církve ale nemohou mít komentátoři ve skutečnosti nic společného), že relikvie obecně jsou předmětem údajné modloslužby a že tedy samotný případ “žádnou škodu nezpůsobil”. Na přikázání Nepokradeš ale takoví kritici vůbec nemyslí.
Argument o modloslužbě má své historické kořeny už v protestantské reformaci (podobně argumentoval např. Kalvín). Z hlediska oficiální katolické teologie je však toto nařčení z modlářství nepřesné. Katolická církev si totiž toto historicky uvědomovala, a proto, zejména v reakci právě na reformaci na Tridentském koncilu, jasně kodifikovala striktní teologický rozdíl mezi absolutním klaněním se (adoratio), které náleží výhradně a pouze Bohu, a uctíváním (veneratio), které prokazujeme svatým a jejich relikviím. Relikvie tak v oficiální teologii nemá žádnou autonomní magickou moc, je jen hmatatelným znamením, skrze které působí vždy jen Bůh. V lidové zbožnosti se ale tyto hranice opravdu stírají. Když si věřící do škapulíře na… Číst dále ->