Lukas K. Pokorny – Franz Winter, Appropriating the Dao. The Euro-American Esoteric Reception of China, Bloomsbury Academic 2026.
Vzájemná výměna náboženských předpokladů a praktik mezi euroamerickými esoteriky a nositeli asijských náboženských tradic je akademicky prozkoumána zatím jen disproporčně. Zdá se, že nejvíce studií se zabývá Teosofickou společností (což je při jejím významu pochopitelné), a to i její přítomností a činností v Asii (k významným autorům v této oblasti patří i Helena Čapková z kjótské Univerzity Ritsumeikan, viz např. článek zde). Naopak vliv čínských tradic na západní esoterismus byl zatím studován podstatně méně. Jak připomíná úvodní kapitola (s. 3–4), důvodem může být i to, že Čína byla pro Evropany atraktivní méně a později než Indie, a to asi hlavně kvůli jazyku a pak také kvůli zájmu, který Teosofická společnost soustředila na Indii. Sám sborník Přivlastnění tao. Euroamerická esoterická recepce Číny nemůže takto vzniklou disproporci zcela vyrovnat, ale řadou vynikajících studií vzbuzuje zvědavost a ukazuje směr i pro další akademickou práci.
Těchto studií je po úvodní kapitole, sepsané oběma editory, celkem devět. V první z nich („Taoismus a kung-fu jako okultní vědy: Historická srovnání čínských praktik a mesmerismu“[1]) popisuje Julian Strube, docent religionistiky na Vídeňské univerzitě, transkulturní kontakt mezi Pekingem a Paříží v 18. století. Na čínské straně stáli v této výměně idejí francouzský jezuita Joseph-Marie Amiot (1718–1793) a jeho přítel, princ Hongwu (1754–1811), na francouzské straně pak zednář Antoine hrabě de Gébelin (1725–1782) a mesmerista Louis-Rafaël-Lucrèce de Fayolle, hrabě de Mellet (1727–1804). Francouzští esoterici měli za to, že síly, jako jsou elektřina nebo magnetismus, mohou být lépe vysvětleny díky čínské nauce o čchi a o jejích protikladných komplementárních silách jin a jang. Taoismus a kung-fu považovali za „okultní vědy“ (s. 15). Podle Amiota je mesmerismus vlastně táž praxe jako kung-fu (s. 21).
Franz Winter, vedoucí katedry religionistiky ve Štýrském Hradci, se ve své studii „Hledání magie ve starověké Číně. I-ťing, jeho trigramy a figuristická tradice u Éliphase Léviho“[2] soustředí na postavu francouzského katolíka, socialisty, a hlavně okultisty Éliphase Léviho (1810–1875). Čínské tradice, hlavně prostřednictvím klasického spisu I-ťing, zabudoval Lévi do své interpretace dějin lidstva, v níž je generacemi předávána moudrost (u Léviho nazývána „magie“). V této koncepci skrytého proudu poznání mají místo i figuristé (s. 51), jezuitští misionáři konce 17. a začátku 18. století. Spojení s Čínou měl Lévi díky Gottfriedu Wilhelmu Leibnizovi (1646–1716), jenž se v podstatě jako první evropský intelektuál zajímal o I-ťing.
Rolí a významem dalšího čínského klasického spisu, v esoterismu chápaného jako „čínský výraz globálního teosofického poznání“ (s. 69), se zabývá ve své studii Lukas K. Pokorny, vedoucí katedry religionistiky na Vídeňské univerzitě. V jeho textu „Teosofický Tao te ťing. Začátky“[3] se jedná o překlady Knihy o tao a ctnosti (Tao te ťing) v prvních desetiletích po založení Teosofické společnosti. Pro teosofické kruhy mělo význam druhé vydání „překladu“ (ve skutečnosti kompilaci překladů), který pořídil britský astrolog a teosof Walter Richard Old (též Walter Gorn Old, 1864–1929).[4] Bez přístupu k originálnímu textu psaly o Tao te ťingu i prezidentky Teosofické společnosti Jelena Petrovna Blavatskaja (1831–1891) a Annie Besantová (1847–1933). Další významnou kompilaci překladů Tao te ťingu pořídil německý teosof Franz Hartmann (1838–1912) a publikoval ji v letech 1896–1897 po názvem Tao-Teh-King v časopise Lotosové květy (Lotusblüten). Rozchod těchto nábožensky (esotericky) motivovaných zpracování textu s akademickou sinologií popsal Pokorny v jeho případě slovy (s. 71), že „je zřejmé, že Hartmann nikdy neosvojil ani sebemenší znalost (literární) čínštiny a neměl ani žádné skutečné znalosti soudobé odborné literatury o čínském náboženství a zejména o taoismu.“ Dnes by navíc byla díla Olda a Hartmanna chápána jako plagiáty (s. 72).
Další akademik z Vídeňské univerzity, Davide Marino, odhalil fascinující mystifikaci ve studii „Taoista, který jím nebyl. Albert de Pouvourville, Matgioi, Nguyễn Văn Cang a problém indočínských mistrů v okultismu na přelomu století“.[5] Na základě textové analýzy autor studie prokazuje, že Nguyễn Văn Cang, který měl být vietnamský odborník na východoasijská náboženství a jehož články vycházely v esoterických časopisech na začátku 20. století, ve skutečnosti neexistoval. Jako autentický zdroj byl ovšem hojně citován v esoterické literatuře a zmiňován i v akademické literatuře až do 21. století. Tuto postavu ovšem „stvořil“ francouzský esoterik Eugène-Albert Puyou de Pouvourville (1861–1939), který žil mezi lety 1887 a 1892 v Indočíně (s. 84) a který – kromě jiného – publikoval Văn Cangovy články mezi lety 1904 a 1906 ve svém časopise Cesta (La Voie), zaměřeném na východní Asii (s. 85). Podle Davida Marina se zdá, že Nguyễn Văn Cang je podobně jako Nguyễn Văn Luat, Matgioi nebo Mogd pouze pseudonymem Alberta de Pouvourville, který tak chtěl posílit věrohodnost článků (s. 102). Vypadá to, že se mu to podařilo.
Johan Nilsson z univerzity ve švédském Lundu referuje ve své studii „Obrátit se dále na Východ. C. H. A. Bjerregaard a esoterické nadšení pro taoismus“[6] o dánském knihovníkovi, emigrantu do USA, který se stal plodným přispěvatelem do teosofických časopisů. Ačkoliv jeho hlavním tématem byl súfismus (s. 111), publikoval mezi lety 1908 a 1910 v časopise Slovo (The Word) patnáctidílnou sérii článků o Tao te ťingu.[7] Carl Henrik Andreas Bjerregaard (1845–1922) oceňoval na učení Lao-cʼ především myšlenku nečinění (wu-wei) jako návod k přebývání v tomto světě a postavil tuto myšlenku do kontrastu k indickému zřeknutí se světa. Nečinění popisoval jako vnitřní vyprázdnění a zároveň ponoření se do tao. Oceňoval také jednoduchost a soulad s přírodou (s. 118). Na postavě Lao-cʼ si Bjerregaard cení jeho odporu k ceremonialismu, ritualismu, kněžství a dualismu (s. 114) a srovnává ho v tomto postoji s Buddhou a Ježíšem. Naproti tomu bylo jeho vnímání Konfucia převážně negativní: Bjerregaard tvrdil, ze Konfuciovo trvání na zákonech a předpisech bylo pro Čínu fatální a způsobilo její bídu (s. 116). Na Bjerregaardovi je tak dobře patrná projekce jeho (západních a asi i protestantských) hodnot do čínské tradice.
Nezávislý badatel Gordan Djurdjevic přispěl do sborníku studií o významu, který měly čínské tradice pro britského esoterika Aleistera Crowleyho (1875–1947). Djurdjevic ve studii „Dělej, co tao chce. Začlenění východoasijských konceptů a praktik do učení Thelema Aleistra Crowleyho“[8] informuje, že pro Crowleyho je cesta tao (taoismus) v zásadě ekvivalentní k Thelemě (s. 134–135). V žádné jiné náboženské tradici Crowley nenalezl tak kongruentní světonázorový systém ke svému Zákonu Thelemy jako v tom, co nazýval „čínský kosmos“ nebo „cesta tao“ (s. 138). Navíc se Crowley snažil včlenit prvky „čínského kosmu“ do pojetí západního okultního Stromu života (s. 135), který navazuje na židovskou kabalu. Korelaci mezi hebrejským a čínským modelem považoval Crowley za svůj největší úspěch a za příspěvek ke srovnávacímu esoterismu (s. 129). Crowley „přeložil“ Tao te ťing s pomocí duchovní bytosti jménem Amalantrah; opíral se při tom o překlad jezuitského misionáře a významného viktoriánského sinologa Jamese Leggeho (1815-1897) a jeho „překlad“ se od Leggeho překladu příliš neliší (s. 132). Celá desetiletí Crowley praktikoval věštbu podle I-ťingu, byť neměl za to, že tato věštba mohla nahradit věštbu pomocí tarotových karet (s. 159). Význam čínských tradic pro Crowleyho je tedy snad až nečekaně zásadní.
Johan Nilsson má ve sborníku ještě jednu studii. Je nazvána „Exotičnost racionality a společenského řádu? Analýza binárního pojetí Východ a Západ v esoterických zpodobněních Číny na konci 19. a počátku 20. století“.[9] Autor v ní vysvětluje pohledy esoteriků na čínské tradice kontrastem s dřívějšími pojetími a hodnoceními. Jezuité považovali taoismus a buddhismus za pověrečné pohanství (a k takovému hodnocení taoismu se přiklonil i výše zmíněný sinolog James Legge) a konfucianismus brali jako filosofii. Konfucius tak mohl být snáze kompatibilní s křesťanstvím (s. 146–147). Podobnou roli hrál Konfucius i mezi osvíceneckými filosofy. Například Voltaire viděl konfucianismus jako minimalistické náboženství, zbavené všeho, co mu vadilo na katolictví, vlastně jako dokonalou formu deismu (s. 148). V kontrastu k tomu oceňovali esoterici 19. století mezi čínskými tradicemi taoismus, tedy právě to, co bylo dosud shazováno a pomíjeno (s. 149). Po vzoru Indie chtěli nacházet protiklad materialistického Západu a spirituálního Východu i v Číně. Toto binární vidění ovšem není na Čínu snadno aplikovatelné (s. 157). Jak je vidět například na Éliphasu Lévim nebo Alfredu Percy Sinnettovi (1840–1921), esoterická historiografie předpokládala starou moudrost zjevenou kdysi lidstvu a zachovanou po staletí také v Číně.
Nejobsáhlejší a snad i nejhlubší studií ve sborníku je text Karla Baiera, emeritního profesora religionistiky na Vídeňské univerzitě, o Carlu Gustavu Jungovi (1875–1961) a jeho vztahu k taoismu. Ve studii „Archetypální tao: pohled na vnímání čínského myšlení u C. G. Junga“[10] se Baier nejprve podrobně zabývá Jungovým spirituálním profilem. S čínským náboženským dědictvím byl Jung dobře seznámen a už roku 1919 začal praktikovat věštbu na základě I-ťingu. Jedním ze základů jeho terapeutické práce i osobní filosofie se stalo smíření protikladů tak, jako je tomu v případě sil jin a jang. Taoistická koncepce wu-wej (nečinění) mu sloužila pro kritiku západního racionalismu a aktivismu. Čínské zdroje Junga významně ovlivnily. Nepřinesly sice do jeho myšlení nic zcela nového, ale posílily jeho myšlenky a jeho úsilí o kulturní reformu (s. 193). Jung se domníval, že I-ťing poskytne rozhodný impuls pro nutnou transformaci západní kultury (s. 194). I-ťing je totiž podle Junga věda, která nemá základ v principu kauzality, ale synchronicity (s. 188). Tu Jung definoval jako „významuplnou / smysluplnou shodu okolností“ nebo jako „akauzální spojení“ (s. 187).
Zásadní význam mělo pro Junga blízké přátelství s Richardem Wilhelmem (1873–1930), původně luterským misionářem a významným sinologem. C. G. Jung napsal předmluvu k Wilhelmovu novému překladu I-ťingu z roku 1924 a tato kniha se stala ohromně rozšířenou literaturou kontrakultury 60. let (s. 179). Wilhelm zemřel nečekaně a Jung interpretoval jeho smrt jako psychosomatické vyjádření konfliktu mezi Východem a Západem, který údajně prožíval (s. 184). Jung rozuměl tradicím Západu a Východu jako odlišným způsobům myšlení, které se mohou vzájemně obohatit. Nadřazený v tomto vztahu je ovšem Západ; jeho věda ve formě jungiánské psychologie může pozvednout Východ na západní úroveň (s. 185).
V poslední studii sborníku se její autor Tao Thykier Makeef, vědecký pracovník na univerzitě ve švédském Lundu a na univerzitě v norském Stavangeru, hodně vymezuje proti binaritě Východ – Západ, resp. Západ – Nezápad. Binární perspektiva je podle něj pozůstatek kolonialismu (s. 216) a její myšlenku homogenních kultur narušuje například aikido (s. 204–205): vymyslel ho Japonec Ueshiba Morihei (1883–1969), částečně inspirovaný švédským vědcem a luterským mystikem Emanuelem Swedenborgem (1688–1772). Jak ale ukazuje název Makeefovy studie „Nechť je voda mým přítelem. Esoterismus, bojová umění a propletené dějiny“,[11] jejím hlavním předmětem jsou bojová umění. Explozi zájmu o ně způsobil v 70. letech minulého století americký herec čínského původu Bruce Lee (1940–1973). Překračování umělých kulturních hranic v praktickém životě dokumentuje i fakt, že Leeovými inspirační vzory byl indický filosofický a náboženský eklektik Džiddu Krišnamúrti (1895–1986) a americký podobně eklektický zenový buddhista Allan Watts (1915–1973).
Celkově: sborník Přivlastnění tao je vynikajícím akademickým počinem. Neobsahuje žádnou slabou, a dokonce snad ani průměrnou odbornou studii. Otevírá oči pro zjištění, jakou širokou variabilitu vykazuje recepce čínské tradice taoismu v esoterickém milieu euroasijského prostoru. Sborník nemohl obsáhnout vše ke svému tématu, ale je úžasně informačně bohatý a ohromně schopný inspirovat k navazujícímu religionistickému uvažování. (Zárodečná podoba takové práce v českém prostředí je dostupná například zde.) A navázání na tento sborník Pokorného a Wintera nakonec nemusí zůstat jen v rámci esoterismu, ale může se dostat například k reflexi taoismu u německého židovského filosofa Martina Bubera (1878–1965) a k mnoha dalším tématům.
Poznámky:
[1] Daoism and Kung Fu as occult Sciences. Historical Comparisions between Chinese practices and mesmerism, s. 15–34.
[2] Looking out for magic in Ancient China. The Yijing, its trigrams and the Figurist tradition in Éliphas Lévi, s. 35–59.
[3] The Theosofical Daodejing. The beginnings, s. 61–82.
[4] První „překlad“ s názvem The Book of the Path and Virtue byl dokončen roku 1894, ale úspěch mělo až druhé vydání v roce 1904 po názvem Book of the Simple Way of Laotze.
[5] The Daoist who wasnʼt. Albert de Pouvourville, Matgioi, Nguyễn Văn Cang and the problem of Indochinese masters in fin de siècle occultism, s. 83–108.
[6] Turning further East. C. H. A. Bjerregaard and the esoteric enthusiasm for Daoism, s. 109–124.
[7] Roku 1912 vyšel text vcelku pod názvem The Inner Life and the Tao-Teh-King (s. 111–112).
[8] Do what dao wilt. The integration of East Asian concepts and practices into Aleister Crowleyʼs Thelema, s. 125–144.
[9] Johan Nilsson, An Exoticism of rationality and social order? Examining the East–West Binary in late nineteenth- and early twentieth-century esoteric representations of China, s. 145–162.
[10] The Archetypal Dao: A Look at C. G. Jung’s Reception of Chinese Thought, s. 163–200.
[11] Be water my friend. Esotericism, martial arts and entangled histories, s. 201–221.
Psali jsme v Dingiru:
Josef Sanitrák, Čínský mudřec mezi Čechy, Dingir 14 (2), 2011, s. 46–50.
Lubica Obuchová, Nesmrtelná čínská inspirace, Dingir 14 (2), 2011, s. 55–57, 64.
Zdeněk Vojtíšek, Pro celistvost a harmonii. Rozhovor s Vítem Vojtou, Dingir 14 (2), 2011, s. 62–63.
Související články:
