Svámí Gyaneshwarpuri, Cesta poustevníka. K oranžovému rouchu jógového a hinduistického mnicha, Brno: Lukáš & syn 2026, 128 stran.
Cesta poustevníka je vzpomínková kniha trampa, speleologa, archeologa, objevitele jeskyní, a hlavně současného poustevníka Marka Šenkyříka, duchovním jménem Gyaneshwarpuriho (*1968, na internetu představuje zde). Svěží čtivost tenké knihy je posílena i tím, že vzpomínky na zkušenosti a události i úvahy jsou rozvrženy do krátkých oddílů. Spjaty jsou do šesti víceméně chronologicky řazených kapitol, a ty pak doplňují dodatky: první se týká duchovních mistrů, kteří pro autorovu životní cestu něco znamenali, druhý sestává z tematických úvah (Neubližování, Modlitba, Meditace apod.).
Kromě samotného zážitku z lehké, a přitom inteligentní a inspirativní četby (docela vhodné třeba právě na prázdniny) může být knížka užitečná pro zájemce o religionistiku hned ve dvou směrech. Především ukazuje dnes vzácný život náboženského poustevníka. Zajímavý svět samotářů na okraji společnosti můžeme znát už z populárních knih Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři (spolu s fotografem Janem Šibíkem, Prostor, 2018) a Jako v nebi, jenže jinak (spolu s fotografkou Johanou Pošovou, Prostor, 2019). V upoutávkách na tu druhou se často uvádí, že se v ní čtenář setká „s jediným současným poustevníkem, františkánem bratrem Andělem“. Bratr Anděl ale není jediný: Gyaneshwarpuri také není „jen“ samotář, ale poustevnictví je pro něj vědomá náboženská cesta. Na ní je jeho cílem nejvyšší osvobození, „dosažení skutečného osvícení, realizace, sjednocení s Bohem“ (s. 82).
K cestě poustevníka je Gyaneshwarpuri dobře osobnostně vybaven a poustevnictví se zdá být logickým završením jeho životního směřování: už v mládí vyhledával zvláštní místa, na nichž cítil dotek minulosti (tak například postavil oltář na místě, kde snad žili druidi, s. 15), pokračoval trampingem, stal se speleologem, patrně známým a významným. Postupně dospěl k ideálu, který můžeme vyčíst například z jeho slov o jedné jeskyni ve Slovenském ráji: „Celkem jsem v této jeskyni ve velké harmonii, v úplné svobodě, v bezvýhradném štěstí a v úplné tajnosti prožil tři a půl roku čistého času“ (s. 65). Nebo na jiném místě představuje svůj ideál tak, že jím je „jen sedět sám v horách. Taková je má cesta poustevníka,“ napsal (s.37). Ačkoliv na své duchovní cestě dosáhl vysvěcení na mnicha a duchovního učitele v jedné z indických tradic a ačkoliv už má jinou úroveň vědomí, na níž je vědomí neduální (s. 73), rozhoduje se: „Nechci budovat společenství ani vést jiné. Chci žít skrytě, usebraně a v tichu.“ (s. 58)
Není vůbec samozřejmé, že Gyaneshwarpurimu se daří tento ideál naplňovat (i když v současnosti se jeho poustevnický život musel podřídit starosti o letitou matku). Z jeho vzpomínek vyplývá, že k uskutečnění takového ideálu je potřeba opravdová houževnatost, skromnost nebo sebezapření. A jistě i jiné vlastnosti, které dohromady mohou přinášet – kromě jiného – i napětí do vztahů s okolním světem, jimž se ani poustevník nemůže zcela vyhnout. Konfliktů, o nichž se zmiňuje, je totiž možná nečekaně dost. Gyaneshwarpuri někdy jedná „mimo zavedený řád“ a je pak potrestán za výtržnictví (když ozdobil Klostermannovu studánku, s. 71–72), nebo dokonce skončí na nějakou dobu ve vazbě (když v náboženské inspiraci životním příběhem Dévpurídžího poškodí srub, s. 76–77). Bezpochyby ovšem nemáme v knize před sebou žádného asociála, ale citlivého a přemýšlivého samorosta s výrazným smyslem pro řád a spravedlnost.
Druhá religionisticky zajímavá linie Gyaneshwarpuriho vzpomínek je jeho náboženský život, v lecčem docela typický pro naši postmoderní současnost. Vyrostl v katolickém prostředí a Ježíš je pro něj významnou osobností, ale jinak, než jakou roli má v křesťanstvu. Svou knihu Ježíšovi dedikoval, ale hned v dedikaci uvedl, že tohoto Ježíše „nalezl v osobě indického světce, višvagurua paramhansy svámího Mahéšvaránandy“. S církví se tedy rozešel a je vůči církevnímu křesťanství kritický: „Takhle to … Ježíš podle mého cítění rozhodně nechtěl,“ napsal o bohoslužebné praxi katolické církve (s. 105). Už od mládí četl náboženskou literaturu – Bibli, Bhagavadgítu, Dhammapadam… Své duchovní zakotvení nalezl Gyaneshwarpuri nakonec roku 1996 právě u výše zmíněného svámího Mahéšvaránandy. Byl jím zasvěcen a při zasvěcení dostal jméno „Gyaneshwarpuri“, které mu mistr vyložil jako „Ten, který poznal“ (s. 54). Mahéšvaránanda mu dal roku 1997 požehnání pro cestu poustevníka a Gyaneshwarpuriho roku 2021 vysvětil jako svámího (mnicha, učitele) v Mahéšvaránandově linii (s. 84). Podle Gyaneshwarpuriho je Mahéšvaránanda osvícený světec a skutečný mistr (s. 120). V knižním v dodatku „Poustevníkovy poznámky“ Gyaneshwarpuri dokonce apeluje na čtenáře, aby se stejně jako on k Mahéšvaránandovi připojil (s. 115).
To postmoderní na Gyaneshwarpuriho životě je ale ještě v něčem jiném: v tom, že pro svůj individuální náboženský život využívá jakékoli podněty z různých tradic: po vzoru monoteistických náboženství často hovoří o Bohu jako o osobě (například, že ho „poslal“, s. 26), cituje Bibli a služba nemocným a hendikepovaným v katolické Charitě mu „dávala hluboký smysl a naplnění“ (s. 43). Bůh je pro něj ovšem také (a vzhledem k jeho zasvěcení pravděpodobně mnohem více) vyšší božské já či vnitřní mistr (s. 114). Některé předpoklady (pozitivní energie, aura, s. 26, 74 a jinde) přebírá z ezoterické tradice, s přítelem šamanem se inspiruje u Carlose Castanedy (s. 38), důležitou etapou jeho cesty bylo studium čínského systému kung-fu (s. 49), „silné a neobvyklé zkušenosti“ (s. 41) získal díky psychedelické spiritualitě. Podobně, jako je Gyaneshwarpuri „náboženským samoukem“ v případě meditace, kterou ho nikdo neučil (s. 119), je jeho náboženství navzdory příslušnosti k Mahéšvaránandovi zcela originální a individuální. Typické je také to, že se ve výběru náboženských zdrojů řídí citem a intuicí a vzdoruje každé autoritě kromě té, kterou si sám vědomě zvolil.
Cesta poutníka je zajímavé čtení. Představuje osobnost českého náboženského života, kterou by bylo škoda minout. Jen několik slov z celé knížky je trochu protivných (když prvoplánově propaguje Mahéšvaránandu) nebo dělá dojem naivity (když drží svou dětskou tichou dohodu s klíšťaty, že je nebude zabíjet, pokud ho neinfikují, s. 107). Čtenáři by asi také ocenili, kdyby autor převedl své jméno do českého pravopisu (tak, jak to správně dělá u všech ostatních jmen). A vzhledem k autorově oddanosti Mahéšvaránandovi možná trochu chybí aspoň náznak Gyaneshwarpuriho vztahu k designovanému nástupci Mahéšvaránandy, ke svámímu Avatáru Purímu. Ale takové maličkosti nic nezmění na dobrém pocitu z toho, že kniha vyšla.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Hnutí svámího Mahéšvaránandy: Dingir 15 (3), 2012.
Martin Fárek, Učení svámího Mahéšvaránandy, Dingir 5 (4), 2002, s. 18–21.
Aneta Zeyvalová, Indické kořeny Mahéšvaránandova hnutí, Dingir 15 (3), 2012, s. 88–90.
Související články:
