Inspirátorka a jedna ze zakladatelů židovského společenství Bejt Simcha, Sylvie Wittmannová (*27. 7. 1956), se dnes dožívá pěkného jubilea. Její život a osudy jejích nejbližších, které krásně i hrozivě dokumentují běh 20. století, jsou dostupné jinde (např. zde). V Náboženském infoservisu raději připomeneme její duchovní cestu.
Sylvie se narodila rodičům, kteří částečně pocházeli z židovských rodin. Spíše než židovství od nich ale převzala kritický vztah ke komunistickému režimu. S kamarády podobného zaměření chodila v 70. letech v Praze také do společenství židovské obce, které bylo jedním z ostrůvků svobodného myšlení v tehdejší společnosti. Toto zaměření posílil Karol Sidon (*1942), když jako signatář Charty77 konvertoval roku 1978 k judaismu. Kvůli tomuto zaměření ovšem byla pražská židovská obec v centru zájmu politické Státní bezpečnosti (StB).
Jeden čas pracovala Sylvie Wittmannová částečně i na židovské obci jako restaurátorka. V 80. letech se kolem ní začala vytvářet neformální společenství, na jehož setkáních se – jak uvádí historický text v prezentaci společenství Bejt Simcha –
četly a diskutovaly židovské texty, zpívaly a hrály židovské písničky. Po Sametové revoluci skupinka kolem Sylvie Wittmannové, rabínky Joan Friedmanové (jež tehdy studovala v Praze) a Otto Rotta* vytvořila skupinu asi dvaceti lidí z Prahy, Plzně a Bratislavy, který se scházela na přednášky rabínky Joan Friedmanové. To byl počátek výročních seminářů ve venkovském domě, na sever od Prahy, který patřil rodině Wittmannových.
V roce 1990 začalo společenství hledat v Praze vlastní prostory. Jak Sylvie Wittmannová uvedla na semináři pro studenty 6. dubna 2001, „vlastní modlitebna vznikla po zvelebení prádelny ve sklepě“. Jedním z důvodů pro osamostatnění bylo podle Sylvie to, že židovská obec přestala přijímat nehalachické Židy, tedy trvala na tom, aby její členové měli židovskou matku podle židovského zákona – halachy. (Výjimku tvoří jen konvertovaní Židé; konverze je ale dlouhodobý a složitý proces.) Podobnými slovy vysvětlila Sylvie Wittmannová vztah k židovské obci i pro časopis Dingir. Je možná poněkud paradoxní, že židovská obec byla v době vlády komunistů v tomto ohledu otevřenější.
Nové společenství tedy zvolilo reformní orientaci a přijalo jméno Bejt Simcha (Dům radosti). Pro Dingir Sylvie Wittmannová o tomto názvu řekla:
Přišlo nám radostné, že Židé můžou něco dělat, že se o Židech nemusí mluvit jako o těch, co byli a umřeli, ale jako o těch, kteří jsou, studují, scházejí se, modlí se.
Roku 1994 se společenství Bejt Simcha stalo právnickou osobou (občanským sdružením) a připojilo se k Evropské unii progresivního judaismu. Postupně vstoupilo i do Světové unie progresivního judaismu a do Federace židovského rekonstrukcionismu. Nestalo se ovšem jen náboženským společenstvím, ale pokračuje v tradici pořádání společenských a kulturních akcí. Velkým tématem je vzdělání. Pro Dingir Sylvie Wittmannová řekla, že hlavním cílem Bejt Simcha je dát všem, i nehalachickým, Židům šanci poznávat svou identitu. Platí to i pro děti: od roku 2000 asi do roku 2015 společenství provozovalo odpolední židovskou školu Bejt Elend.
Na podzim roku 2001 (roku 5762 židovského kalendáře) založila Sylvie Wittmannová měsíčník Maskil. Časopis vychází dosud a je čten daleko za hranicemi tohoto společenství. A od následujícího roku je Bejt Simcha přidruženým členem Federace židovských obcí. Původně neformální skupina, živená přátelskostí, bezprostředností a znalostmi Sylvie Wittmannové, se během let stala etablovanou součástí spektra českých židovských společenství. Mazal tov, Sylvie!
* Sylvie Wittmannová upozornila, že se jednalo o Jana Rotta.
Obě fotografie pocházejí z panelové diskuse „Svoboda: její význam a místo v judaismu, křesťanství a islámu“ na Husitské teologické fakultě UK 10. prosince 2014.
Psali jsme v Dingiru:
téma Současný judaismus, Dingir 4 (1), 2001
Související příspěvky:
