Inspirátorka a jedna ze zakladatelů židovského společenství Bejt Simcha, Sylvie Wittmannová (*27. 7. 1956), se dnes dožívá pěkného jubilea. Její život a osudy jejích nejbližších, které krásně i hrozivě dokumentují běh 20. století, jsou dostupné jinde (např. zde). V Náboženském infoservisu raději připomeneme její duchovní cestu.
Sylvie se narodila rodičům, kteří částečně pocházeli z židovských rodin. Spíše než židovství od nich ale převzala kritický vztah ke komunistickému režimu. S kamarády podobného zaměření chodila v 70. letech v Praze také do společenství židovské obce, které bylo jedním z ostrůvků svobodného myšlení v tehdejší společnosti. Toto zaměření posílil Karol Sidon (*1942), když jako signatář Charty77 konvertoval roku 1978 k judaismu. Kvůli tomuto zaměření ovšem byla pražská židovská obec v centru zájmu politické Státní bezpečnosti (StB).
Jeden čas pracovala Sylvie Wittmannová částečně i na židovské obci jako restaurátorka. V 80. letech se kolem ní začala vytvářet neformální společenství, na jehož setkáních se – jak uvádí historický text v prezentaci společenství Bejt Simcha –
četly a diskutovaly židovské texty, zpívaly a hrály židovské písničky. Po Sametové revoluci skupinka kolem Sylvie Wittmannové, rabínky Joan Friedmanové (jež tehdy studovala v Praze) a Otto Rotta vytvořila skupinu asi dvaceti lidí z Prahy, Plzně a Bratislavy, který se scházela na přednášky rabínky Joan Friedmanové. To byl počátek výročních seminářů ve venkovském domě, na sever od Prahy, který patřil rodině Wittmannových.
V roce 1990 začalo společenství hledat v Praze vlastní prostory. Jak Sylvie Wittmannová uvedla na semináři pro studenty 6. dubna 2001, „vlastní modlitebna vznikla po zvelebení prádelny ve sklepě“. Jedním z důvodů pro osamostatnění bylo podle Sylvie to, že židovská obec přestala přijímat nehalachické Židy, tedy trvala na tom, aby její členové měli židovskou matku podle židovského zákona – halachy. (Výjimku tvoří jen konvertovaní Židé; konverze je ale dlouhodobý a složitý proces.) Podobnými slovy vysvětlila Sylvie Wittmannová vztah k židovské obci i pro časopis Dingir. Je možná poněkud paradoxní, že židovská obec byla v době vlády komunistů v tomto ohledu otevřenější.
Nové společenství tedy zvolilo reformní orientaci a přijalo jméno Bejt Simcha (Dům radosti). Pro Dingir Sylvie Wittmannová o tomto názvu řekla:
Přišlo nám radostné, že Židé můžou něco dělat, že se o Židech nemusí mluvit jako o těch, co byli a umřeli, ale jako o těch, kteří jsou, studují, scházejí se, modlí se.
Roku 1994 se společenství Bejt Simcha stalo právnickou osobou (občanským sdružením) a připojilo se k Evropské unii progresivního judaismu. Postupně vstoupilo i do Světové unie progresivního judaismu a do Federace židovského rekonstrukcionismu. Nestalo se ovšem jen náboženským společenstvím, ale pokračuje v tradici pořádání společenských a kulturních akcí. Velkým tématem je vzdělání. Pro Dingir Sylvie Wittmannová řekla, že hlavním cílem Bejt Simcha je dát všem, i nehalachickým, Židům šanci poznávat svou identitu. Platí to i pro děti: od roku 2000 asi do roku 2015 společenství provozovalo odpolední židovskou školu Bejt Elend.
Na podzim roku 2001 (roku 5762 židovského kalendáře) začali vydávat někteří členové Bejt Simcha měsíčník Maskil. Časopis vychází dosud a je čten daleko za hranicemi tohoto společenství. A od následujícího roku je Bejt Simcha přidruženým členem Federace židovských obcí. Původně neformální skupina, živená přátelskostí, bezprostředností a znalostmi Sylvie Wittmannové, se během let stala etablovanou součástí spektra českých židovských společenství. Mazal tov, Sylvie!
Obě fotografie pocházejí z panelové diskuse „Svoboda: její význam a místo v judaismu, křesťanství a islámu“ na Husitské teologické fakultě UK 10. prosince 2014.
Psali jsme v Dingiru:
téma Současný judaismus, Dingir 4 (1), 2001
Související příspěvky:
