AllatRa jako test hranic mezi religionistikou, bezpečností a aktivismem

V pondělí 8. června 2026 se v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky konala konference „Radikalizace a hybridní působení v náboženském prostředí“. Uskutečnila se pod záštitou poslance Jana Bartoška (KDU-ČSL) a v podtitulu se věnovala situacím, v nichž se „spiritualita změní v bezpečnostní hrozbu“ a vyžaduje zásah státu. Chronologický přehled programu i citace z jednotlivých vystoupení přinesla tisková zpráva na webových stránkách lidovců, tedy ji zde nebudeme replikovat, ale soustředíme se na interpretační roviny, které konference otevřela. Na případu hnutí AllatRa totiž zpřítomnila několik různých způsobů, jak dnes veřejnost, stát, média, aktivisté i odborníci zacházejí s problematickými náboženskými a spirituálními fenomény a jakou roli v tom má religionistika.

Navzdory obecně formulovanému názvu se konference soustředila především na Mezinárodní společenské hnutí AllatRa, hnutí původem z Ukrajiny, které je známé také prostřednictvím projektu Tvořivá společnost. V českém prostředí se prezentuje jazykem spirituality, globální odpovědnosti, obav z klimatické hrozby a touhy po lidském sjednocení. Současně je však předmětem závažných bezpečnostních, mediálních i aktivistických interpretací. Ukrajinské bezpečnostní orgány ji popisují jako proruskou organizaci, která podle jejich tvrzení usiluje o ovlivňování společnosti, šíří proruské narativy a působí proti ukrajinskému státu. Na konferenci bylo zmíněno také trestní stíhání zakladatele hnutí Igora Danilova a dalších vedoucích členů na Ukrajině; žádost o součinnost podle dostupných informací nepodpořil Interpol s odkazem na pravidla vylučující zásahy v politických či náboženských věcech. Bezpečnostní rovina byla proto na konferenci velmi silná. Její logika je pochopitelná: v době ruské agrese proti Ukrajině a intenzivního hybridního působení je třeba brát vážně struktury, které mohou šířit proruské narativy, pracovat s dezinformacemi nebo cílit na psychologickou zranitelnost lidí v krizi. Zvlášť závažná jsou zjištění o dehonestaci kritiků, zakládání falešných účtů, manipulativní práci s emocemi, glorifikaci či ospravedlňování útoků na ukrajinské území a také o naukovém ztotožnění spasitelské postavy Noma s osobou Vladimira Putina. Nic z toho nelze zlehčovat, zejména pokud se týkají konkrétního jednání konkrétních osob.

Určitě je ale právě zde třeba začít rozlišovat mezi jednotlivými přístupy a úhly pohledu, znát jejich možnosti a respektovat a uvědomovat si i jejich meze. Bezpečnostní pohled se ptá, zda určité hnutí nepůsobí jako nástroj informační, vlivové nebo politické operace. Právní pohled se ptá, zda konkrétní jednání naplňuje znaky protiprávního činu a kdo za něj nese odpovědnost. Religionistický pohled sleduje, jaké má hnutí učení, symboliku, strukturu autority, rituální a komunitní praxi, jak pracuje s představou krize a spásy a jak se jeho členové sami chápou. Tyto perspektivy se v případě AllatRy významně překrývají, jejich záměna však vede k nepřesnostem a k nerealistickým očekáváním vůči jednotlivým typům expertizy.

Religionisticky vzato, AllatRa vykazuje řadu rysů známých z prostředí nových náboženských hnutí a současného západního esoterismu. Pracuje s představou skrytého poznání, duchovního probuzení, globální krize, mimořádné odpovědnosti lidstva a zásadního dějinného zlomu. V jejím myšlenkovém světě se objevují apokalyptické a milenialistické motivy, konspirační výklady dějin, silná role charismatické autority a výrazné rozlišení mezi těmi, kdo „pochopili“, a těmi, kdo zůstávají pod vlivem klamných sil. Právě tyto rysy pomáhají vysvětlit, proč může být hnutí pro některé stoupence existenciálně přesvědčivé a proč může kritiku vnímat jako útok na samotný smysl svého poslání. Současně se v textech a veřejných projevech spojovaných s hnutím objevují motivy, které nelze z religionistické analýzy vynechat: konspirační obraz skrytých vládců světa, antizápadní a proruské narativy, panslavistické motivy, antisemitismus a obecně rasistické prvky. Náboženský nebo spirituální charakter hnutí tedy neoslabuje potřebu kritické analýzy. Naopak vyžaduje přesnější otázky: jak se tyto motivy začleňují do celkového výkladu světa, jak se předávají členům, jak se proměňují v různých veřejných projektech a jak souvisejí s konkrétním jednáním jednotlivců.

Další rovinu problematiky představuje digitální prostředí a aktivisticko-mediální rovina kauzy. Sociální sítě, jak na konferenci zaznělo, jsou prostředím strukturovaným algoritmy, které zvýhodňují konfliktní, emočně působivý a polarizující obsah. Obraz nepřítele, pocit ohrožení, morální rozhořčení a zkušenost nespravedlnosti se mohou v online prostoru rychle zesilovat. Co už ale nezaznělo je, že radikalizační dynamika nemusí probíhat pouze uvnitř náboženského společenství. Může vznikat také v prostředí jeho kritiků, jejich podporovatelů, bývalých členů, novinářů, influencerů nebo aktivistických komunit. Tato oboustranná eskalace negativních sentimentů a odporu je pro téma radikalizace důležitá, ačkoli na konferenci zůstala zcela stranou reflexe.

Tuto rovinu výrazně ilustruje případ Jakuba Jahla. Na konferenci vystoupil jako student religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a youtuber, který se dlouhodobě věnuje kritice AllatRy i dalších společenství, jež považuje za nebezpečná. Jeho veřejné působení je nejpřesnější řadit do oblasti antikultovního aktivismu, nikoli do odborné religionistické analýzy. Jeho činnost je důležitou součástí veřejného konfliktu kolem AllatRy (ale i jiných náboženských společenství) a zároveň ukázkou toho, jak se spory o náboženská hnutí odehrávají a radikalizují v digitálním prostoru. Jahl se stal terčem dehonestační kampaně ze strany AllatRy a jejích sympatizantů. Zároveň sám vystupuje výrazně konfliktním stylem, který míří nejen proti hnutí AllatRa a dalším společenstvím, ale i proti svým kritikům, některým religionistům a dalším odborníkům, kteří nesdílejí jeho postoje aktivní kritiky. Ve veřejném prostoru vůči nim vznáší závažná, často i osobní obvinění a zpochybňuje jejich odborné či osobní motivace způsobem, který neodpovídá standardnímu odbornému sporu. Tyto postoje přejímá či dále šíří i část jeho publika. Radikalizační dynamiku tak lze sledovat na obou stranách konfliktu. Na obou stranách se přitom uplatňuje podobná sebeobranná logika: obrana hodnot, které aktéři vnímají jako skutečně či domněle ohrožené.

Bývalí členové mohou přinášet důležitá svědectví o vnitřním fungování společenství, zkušenosti s tlakem, manipulací nebo zklamáním. Investigativní novináři mohou upozorňovat na souvislosti, které by jinak zůstaly skryté. Aktivisté mohou mobilizovat veřejnou pozornost a přimět instituce k reakci. Každá z těchto rolí má svůj význam. Současně je ale potřeba rozumět, že každá z nich pracuje s jiným typem autority, jinými pravidly dokazování a jiným jazykem než religionistika. Záměna těchto rovin může vést k tomu, že se veřejná debata promění v soutěž morálních soudů a vytváří tlak na všechny aktéry včetně religionistů, aby se k některému z kategorických soudů přiklonili a jasně se vymezili, v opačném případě jsou označeni za podporovatele či ochránce druhé strany, ať už jde o kteroukoli. A tím se znovu dostáváme k vymezení úlohy religionistiky. Religionistická perspektiva nemá sloužit jako obhajoba AllatRy a jejích představitelů. Stejně tak nemá být nástrojem její delegitimizace. Kombinuje různé poznatky a úhly pohledu, a tím může do určité míry zabránit tomu, aby se jeden interpretační rámec stal výlučným. Bezpečnostní hledisko je v tomto případě relevantní. Zkušenosti bývalých členů jsou relevantní. Mediální zjištění jsou relevantní. Relevantní je také otázka, zda a jak mohou být konkrétní členové nebo struktury hnutí napojeni na proruské působení. Žádná z těchto rovin však sama o sobě nevyčerpává povahu celého fenoménu.

Religionistickou perspektivu na konferenci zastoupil Zdeněk Vojtíšek (prezentace k jeho referátu je k dispozici zde). AllatRu popsal jako primárně náboženské hnutí s antisystémovými, etnocentrickými a konspiračními prvky, které hledáním nepřítele mobilizuje své stoupence. Zároveň varoval, že snaha hnutí jednoduše omezit nebo rozpustit povede spíše jen k další radikalizaci. Doporučil spíše usilovat o začlenění tohoto hnutí do standardního náboženského spektra společnosti i veřejné debaty při stálém monitorování hrozeb a stíhání problematických jednotlivců. To je podle něho nejvhodnější cesta k deradikalizaci společenství, a to daleko spíše než jeho vyčlenění z dialogu.

Specifickým úkolem religionistiky totiž je porozumět těmto fenoménům v jejich vlastním symbolickém, sociálním a historickém kontextu. Z religionistických zjištění vyplývá, že jazyk usilující o „zničení sekty“ snadno reprodukuje logiku konfliktu, kterou sám kritizuje. Členové hnutí, kteří se již nyní mohou chápat jako pronásledovaní nositelé pravdy, získávají v takové situaci další potvrzení svého obrazu světa. Ostrakizace může posilovat soudržnost skupiny, zvyšovat nedůvěru vůči okolí a ztěžovat odchod těm, kdo začínají pochybovat. Deradikalizace vyžaduje jinou logiku: důsledné stíhání konkrétních protiprávních činů, ochranu obětí, otevřený veřejný prostor, přesnou kritiku, ale současně také odmítnutí paušální dehonestace členů tvrzeními o zmanipulovaných obětech zbavených vlastní vůle a odpovědnosti.

V debatě o hnutí AllatRa, ale i jiných radikálních náboženských společenstvích, je podstatná také role právního rámce. Jak na konferenci připomněl Petr Šimůnek, vedoucí samostatného oddělení církví a náboženských společností Ministerstva kultury ČR, český stát nemá obecnou pravomoc zasahovat proti neformálním náboženským skupinám pouze na základě jejich přesvědčení. Pro výkon náboženských úkonů není v České republice nutná registrace a kontrola státu nad náboženským životem je omezená. Stát může zasahovat proti konkrétním činům, proti jednání právnických osob nebo prostřednictvím soudu, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Náboženská nebo ideologická odlišnost, s níž většina společnosti nesouhlasí, sama o sobě k zásahu nestačí. Ochrana bezpečnosti státu, veřejného prostoru a konkrétních osob před zastrašováním, propagandou nebo trestnou činností vyžaduje přesný postup. Kritizovat lze konkrétní výroky, strategie a kampaně. Stíhat lze konkrétní protiprávní jednání. Zásahy státu však musí být vždy opřeny o doložitelná fakta a jasně vymezenou odpovědnost. Bez tohoto rozlišení se bezpečnostní jazyk může snadno proměnit v nástroj ostrakizace nepopulárních náboženských skupin.

Závěrem

Konference ve Sněmovně jednoznačně ukázala, ač to nebylo zamýšleným rozměrem, širší stav české debaty o náboženství v době hybridních konfliktů. Na jedné straně stojí oprávněná potřeba brát vážně vlivové operace, proruské narativy, dezinformace a psychologickou manipulaci. Na druhé straně se objevuje riziko, že náboženský a spirituální život bude posuzován primárně bezpečnostním jazykem, který má sklon hledat nepřítele rychleji, než porozumí samotnému fenoménu. Právě proto má v takové situaci odborná religionistika nezastupitelnou úlohu. Jak je ale vidět i na základě širšího veřejného diskurzu, její role je mnohým dosud nejasná a je potřeba ji znovu a znovu deklarovat.

Religionistika, ačkoli to tak někdy může při pohledu zvenčí působit, nemá v žádném případě náboženská hnutí chránit před kritikou. Stejně tak se nemá stát nástrojem jejich pronásledování a delegitimizace na základě společenské poptávky, jak by si to mnozí přáli. Má popisovat, rozlišovat a zasazovat do souvislostí. V případě AllatRy to znamená brát vážně ukrajinská bezpečnostní varování, mediální zjištění, zkušenosti bývalých členů i konflikty s kritiky. Zároveň je třeba chápat AllatRu jako součást širšího pole současné spirituality, konspirační religiozity a nových náboženských hnutí a zkoumat ji stejnými metodickými nároky jako jiné náboženské fenomény. A stejně tak i jednání a vystupování jejích oponentů. Na tomto konkrétním příkladu vidíme, jak se současné náboženské prostředí prolíná se spiritualitou, aktivismem, médii, geopolitikou, konspiračním myšlením a digitální mobilizací. Právě proto potřebujeme přesnější analýzu a porozumění než jen nálepku „sekta“ nebo „bezpečnostní hrozba“. Bez takového rozlišování by veřejná debata zůstala uvězněna mezi morální panikou a podceněním skutečných rizik.

Náhledové foto: Lukáš Janičina, Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, oříznuto. Flickr.com.