Jdete po horském úbočí, i když Krkonoše nejsou žádné velehory. V údolí, kam míříte, se dnes neválí mraky jako obvykle. Celou stráň zalívá ostré večerní slunce a vysoká žlutá tráva se vlní v mírném větru. Pozvolna klesáte níž a níže. Cesta je kamenitá, ale z ještě větších kamenů je vyskládána opěrná zídka, kterou máte po pravé ruce. Někdo s ní musel mít velikou práci. A vy tušíte, že tito obyvatelé hor už zde téměř osmdesát let nežijí. Zůstaly tady po nich jen bytelné cesty, roubené chalupy a – kostel. Posazený zhruba do půli stráně, obklopený několika stromy a nesmírně malebný.
Evangelický kostel ve Strážném byl vystavěn roku 1904 podle projektu drážďanského architektonického ateliéru Schilling & Gräbner. Zeleně natřená okna a dveře, vitráže s květinovými motivy, kování klik ve tvaru starých klíčů nebo i šedá strukturální omítka jej jasně řadí k těm několika málo secesním kostelům v Česku. Je zde ale několik prvků, které jsou mnohem mladší.
V osmdesátých letech totiž bylo potřeba kostel zachránit. Jeho špatný stav souvisel s vyhnáním Němců, kteří kostel zbudovali. Po letech bez provozu a údržby byla stavba nebezpečně vlhká a poškozená – místní obyvatelé chodící z hospody domů totiž prý měli ve zvyku vždy kamenem pro zábavu vysklít jednu tabulku okna „toho německého kostela“.
S koncepcí obnovy přišel člen Českobratrské církve evangelické (ČCE) a architekt Jiří Veselý. Velké množství prvků zde nicméně navrhla a vyrobila jeho manželka, výtvarnice Barbora Veselá. Práce na evangelickém kostele probíhaly svépomocí během letních brigád, kam jezdila převážně mládež z evangelických sborů. Výtvarnice Veselá sem jezdila pracovat i se svými čtyřmi dětmi na celé dva měsíce prázdnin, přičemž nejmladší dceři tehdy byly dva roky. A vzpomíná, jak zde děti „vždycky strašně zvlčely, ale měly se tam hrozně dobře.“ Každý večer po práci je „sesbírala z kopců a strání,“ kde si hrály s mládežníky.
Odvlhčení a provzdušnění měly zajistit nově zbudované kanálky v podlaze, která kvůli nim byla zcela odstraněna a následně nahrazena úplně novým pojetím z keramické dlažby. Tato dlažba byla zvolena proto, aby prostor působil tepleji a útulněji, a tvoří charakteristické, organicky tvarované schodišťové stupně. Tyto stupně mají nejen estetickou funkci, ale také zlepšily křivku viditelnosti v samotném kostele. Ten byl – podobně jako další modlitebny – přestavěn do jakési více demokratické podoby, kdy farář či farářka již nekáže z vyvýšené kazatelny, ale je blíž příchozím do kostela. Také uspořádání kostela již není frontální, ale farář či farářka byli obklopeni ze všech stran, což je jakási reminiscence na toleranční kostely. Nové schodišťové stupně také umožnily napojení kůru na vnitřní prostor kostela, protože původně se na ochoz dalo dostat pouze dveřmi zvenku.
Výrazným prvkem jsou v interiéru kostela bočnice lavic. Také ty pocházejí z osmdesátých let a formy na ně vyráběla právě Barbora Veselá. „Všechny vypadají stejně, ale u každé je nějaký detail a nějaká ozdoba trochu jinak,“ popisuje autorka. „Brigádníci potom do forem pěchovali beton a já jsem na ně dohlížela. Bylo to opravdu zábavné a spontánní. Ale musela jsem ty sedmnáctileté nebo osmnáctileté děti hlídat, aby to dělaly pečlivě,“ dodává.
Zatímco vitráže hlavních oken jsou původní, ta nade dveřmi do modlitebny je opět o osmdesát let mladší. „Zobrazuje ovce a vítězného beránka,“ popisuje svůj záměr autorka.
Ne všechny novodobé zásahy se nicméně dochovaly: „Malovala jsem tam také ornamenty mezi okna, ale ty se pak kvůli vlhkosti odstranily,“ popisuje výtvarnice a dodává: „Ale mně to teda ani nevadí.“
„Také šikmé parapety jsme odlévali z betonu, aby to bylo hladké, gletované. Ale ty byly později natřený na bílo,“ popisuje proměnu kostela po čtyřiceti letech od rekonstrukce.
I exteriér kostela doznal v osmdesátých letech drobných změn. Nad vchodem v průčelí je například kříž, který podle návrhu Jiřího Veselého vyrobil krkonošský truhlář a kdosi jej přivezl na střeše auta. Původní není také ciferník hodin: „Já jsem nestudovala žádný vzorník secesních číslic, ale dělala jsem to tak, aby to ladilo s kostelem,“ popisuje jeho vznik autorka. „A když bylo slavnostní otevření, tak tam byl dokonce jen na dřevotřísce namalovaný ciferník bez ručiček, protože to ještě nebylo dotažené,“ vzpomíná.
I vnitřek věže má od osmdesátých let novou náplň: „Je tam taková meditační komůrka a já jsem tam namalovala okenice s motivem modlitby Páně,“ popisuje výtvarnice. K tomuto zásahu nicméně došlo až v roce 1996. „Uprostřed té místnosti je taková prohlubeň a tam si můj muž představoval, že by zde mohli sedět lidé, aby se sem vešli do dvou řad. Ale já jsem se tomu už tehdy posmívala, že to bude vypadat divně,“ dodává.
Práce na kostele ve Strážném skončili roku 1986. Manželé Veselých následně pracovali na obnově mnoha evangelických kostelů a modliteben, ale asi nejvýrazněji se do veřejného prostoru zapsali na přelomu tisíciletí, kdy společně s Čestmírem Houskou vyhráli soutěž a následně zrealizovali památník Jana Palacha a Jana Zajíce na Václavském náměstí. Barbora Veselá zde přišla s nápadem na vytvoření dvou mohyl za padlé bojovníky, které spojuje kříž – symbol oběti. Architekti Veselý a Houska pak řešili hlavně technické provedení – konstrukce památníku je z podkladního betonu, který je následně zadlážděn.
Evangelický kostel ve Strážném je příkladem stavby, kde nelze s jistotou rozlišit původní secesní a novou vloženou vrstvu z osmdesátých let. To je do jisté míry problematická skutečnost a například výuka památkové péče na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického (FA ČVUT) vede k přímému opaku – vkládání nových vrstev je v pořádku, ale musí být na první pohled odlišitelné od těch původních. V případě tohoto kostela ale manželé Veselých dokázali novou vrstvu navrhnout natolik kvalitně, že ve své době byla moderní, ale v čase nezestárla. Vytvořila v kostele naopak jakési plečnikovské bezčasí, kdy vše funguje v souladu. Návštěvník sice neví, z jaké doby ten který prvek pochází, ale celek na něj působí harmonicky. A v tom je obrovská a nedoceněná kvalita této stavby.
Poznámka: Text vychází ze seminární práce vedené PhDr. Miroslavem Pavlem, Ph.D., v předmětu Dějiny a teorie architektury VI na FA ČVUT, dokončené 29. ledna 2025.
Náhledová fotografie: Tomáš Benjamin Vojtíšek.
Psali jsme v Dingiru:
téma Posvátný prostor, Dingir 29 (2), 2026.
Související články:
