Basukové jsou etnickou skupinou bantuského původu žijící převážně v jihozápadní části Demokratické republiky Kongo a v severní Angole. Hovoří vlastním jazykem náležícím do nigero-konžské jazykové rodiny. V minulosti měli svého krále, který delegoval lokální vůdcovství na náčelníky. Tato společenská hierarchie dnes podléhá oficiální politice Demokratického Konga a Angoly, je ale mezi Basuky stále v úctě k tradici přítomná.[1]
Počet Basuků se dnes odhaduje na přibližně 200 tisíc osob.[2] Patrně jsou blízce příbuzní etniku Yaků. Muži se tradičně věnovali lovu v deštných lesích, zatímco ženy měly na starosti domácnost a přilehlá políčka. Dnes většina mužů pracuje v dělnických profesích ve velkých městech, kam dojíždí ze svých vesnic.
Křesťanství a tradiční náboženství
Většina Basuků se v současné době hlásí ke křesťanství v rozličných denominacích. Své původní náboženství ale stále chovají v úctě a u některých můžeme hovořit o vícečetné náboženské identitě. Tradiční náboženství předků považují za platné a pomáhající lidem s úskalími všedního dne, zatímco křesťanství přijímají jako spásonosné náboženství orientované spíše do budoucnosti. Tato dvě náboženství lze v podobenství chápat jako dva chody jednoho hlavního pokrmu. Není třeba je vzájemně míchat, jeden nevylučuje druhý, lze konzumovat postupně nebo současně. Oba chody jsou důležité, lze je ale s užitkem konzumovat i samostatně. Zároveň neplatí, že by přijetí křesťanství znamenalo náboženskou sublimaci z nižšího na vyšší duchovní úroveň, jak to navrhoval významný keňský teolog John S. Mbiti.[3]
Nejvyšší Bůh stvořitel je v tradičním basukském náboženství nazýván Ndzambyaphuungu. Obývá nebesa a jeho projevem je vítr. Důležitou roli v náboženském životě má věštec zvaný ngoombu. Blíže jsem tyto věštce představil v článku o náboženství příbuzného etnika Yaků.[4]
Klíčovým přechodovým rituálem pro dospívající chlapce ve věku kolem třinácti let (obvykle se čeká až ve vesnici dosáhne puberty více chlapců, pročež někteří absolvují rituál později) je obřad spojený s obřízkou. Tábořiště, kam chlapci ze své vesnice odchází, aby obřízku a související výuku absolvovali, se jmenuje nkanda (nebo též mukanda), stejně jako samotný rituál. V této části Afriky není příliš rozšířená ženská obřízka, která je běžná zejména ve východní a severní Africe.[5]
Obřad nkanda je přechodový a zároveň iniciační. Z chlapce se obřízkou a získáním znalostí i zkouškou přežití o samotě v divočině stává muž, a také je zasvěcen do náboženské tradice předků i do jejich kultu. Při příležitosti obřízky jsou chlapcům vyrobeny nové rituální obličejové masky. V průběhu obřadu a výuky také nosí specifické oděvy a mají malby na obličeji. Podobně jako příbuzní Yakové, jsou i Basukové známí pro výrobu propracovaných náboženských masek.
V předvečer obřízky se iniciovaní chlapci a stařešinové zodpovědní za obřad shromáždí v tábořišti u posvátného stromu. Chlapci zpívají tradiční písně o odloučení od rodiny a hrozbě smrti při zkoušce přežití. Při obřadu jsou používány masky kakungu (charakteristické výraznými tvářemi, často jsou červené nebo bílé), mbawa (charakteristické pro své rohy) a hemba (helmovité masky s třásněmi).[6]
V den obřízky se brzy ráno před úsvitem rozezní tradiční štěrbinové bubny a kolem ohně se do jejich rytmů roztančí dospělí tanečníci v maskách. Za úsvitu na místo přicházejí nazí chlapci. Stařešina jim provede obřízku. Dříve k tomu používal ostrý kámen, později nůž, dnes používá žiletku. Analgetika se dosud nepoužívají – chlapci musí snést bolest coby součást přechodu do dospělosti.[7]
Několik dní po obřízce chlapci zůstávají nazí, zdržují se v tábořišti a dostávají jen minimum vody a jídla. Někdy jsou také nuceni k náročným fyzickým zkouškám, přičemž zároveň bojují s bolestí po obřízce, často i s horečkou. Třetí den chlapci společně zpívají tradiční písně a spolu se stařešinou odcházejí k řece ke koupeli.
Následující den jsou v péči kouzelníka, který obřezané chlapce vybaví kouzly proti zákeřným chorobám a neštěstí. Teprve po zahojení rány po obřízce přichází na řadu výuka řemesel, lovu a zasvěcování do náboženské sféry. Doba výuky dříve trvala až tři roky a chlapci již v některých oblastech přespávali u rodičů a do výukového tábořiště docházeli. Dnes se po zahojení rány vrací do školy. Po ukončení obřadu následují oslavy.[8]
Více v knize:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
Poznámky:
[1]Srov. Suku | Indigenous, Central Africa, Pygmies | Britannica
[2]Srov. The Diagram Group. Encyclopedia of African Peoples. London: Routledge, 2013, s. 194.
[3]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 42–55.
[4]Srov. HAVELKA, Ondřej. Náboženství konžského etnika Yaka. Vůdce kiambv, věštec ngoombu a přechodvý rituál nkanda – Náboženský infoservis
[5]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025, s. 53–54.
[6]Srov. BOURGEOIS, Arthur P. Kakungu among the Yaka and Suku. African Arts, roč. 14, č. 1 (1980), s. 42–88.
[7]Srov. The Diagram Group. Encyclopedia of African Peoples. London: Routledge, 2013, s. 194.
[8]Srov. tamtéž.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 4/2015: Náboženství v současné Africe.
Související příspěvky:
