Winterová, Anna, Kdysi tady hořel oheň, Praha: Mystery Press, 2024, ISBN 978-80-7588-674-3.
Nakladatelství Mystery Press vydalo v roce 2024 knihu Kdysi tady hořel oheň jako první beletristický počin Anny Winterové. Autorka své religionistické zázemí nezapře, a čtenáři tak nabízí detektivku s mytickou náplní. Děj je zasazen do léta roku 2018, v němž hlavní hrdinka Viktorie přijíždí na dovolenou do horkem vyprahlého Kazdíkova. Letní idylka se ovšem vzápětí po jejím příjezdu mění v honbu za objasněním zmizení její sestřenice Aleny. Proč ji nikdo nehledá, a ze všech nejméně její vlastní rodina? A jak je s jejím zmizením spojena Bestie, které se obávají umělci z tajnůstkářského společenství žijícího na statku Na Kavkách?
Viktorie ve svém pátrání odhaluje tajemství obou zmíněných světů – své kazdíkovské rodiny, charakteristické emoční vypjatostí a nestabilitou, a toho umělců, kteří se před okolním, „přízemním“ světem uzavřeli. Právě dynamika této druhé skupiny vyvolává asociace se „sektami“ nejen svou uzavřeností a autoritářskou vůdkyní Helgou Chodorovskou, ale i svou lákavostí pro mladé lidi, kteří v ní hledají až mystickou jednotu s uměním jako takovým. Že se ale představa umění Helgy Chodorovské rozchází s tou běžnou pozná čtenář i hlavní hrdinka ve chvíli, kdy si uvědomí, že se na statku příliš děl netvoří. A pokud přece jen ano, tak těmi, kterým hrozí vyloučení. Neboť odchod ze statku je možný kdykoliv, návrat už ovšem ne.
Anna Winterová nezůstává jen u jednoduchého rozdělení na běžný a bezpečný, byť duchovně chudý Kazdíkov, a spirituálně nabitou, ale potenciálně nebezpečnou uměleckou komunitu. Helga Chodorovská totiž v románu není jedinou autokratickou postavou v čele úzce vymezené komunity. Jejím protipólem je sama Viktoriina matka. Ta každou členku své záměrně čistě ženské domácnosti, která ji neuposlechne, neváhá vyhodit z domu. Tento osud potkal nejprve sestřenici Alenu, a později i samotnou Viktorii. Kdo chce s matkou žít pod jednou střechou, musí se řídit jejími pravidly. Návrat z exilu je stejně jako v případě uměleckého statku téměř nemožný, navíc matka hrozí vyhoštěním i zbylým členkám rodiny, které by se zapuzenou navázaly kontakt. Tímto se kromě fiktivnímu statku blíží i některým skutečným novým náboženským hnutím a jejich praktice stranění se, tzv. shunningu. Mezi oběma komunitami lze ovšem nalézt zásadní rozdíl – zatímco Viktoriinu matku pohání výčitky svědomí a z nich pramenící úzkost, která se projevuje agresivitou a snahou vše kontrolovat, je oproti tomu komunita řízená Helgou Chodorovskou emočně plochá. Jediné emoce, kterých se od umělců Viktorie dočká, jsou občasné opovržení, výsměch a strach. Dokonce i ojedinělý výbuch frustrace zakončený pláčem jedné z nich, staré Viktoriiny lásky Káti, je zbylými umělci sice nejprve kvitován potleskem, vzápětí ho ale vystřídá naprostá lhostejnost. S odkazem k názvu knihy lze poznamenat, že se Viktorie pohybuje mezi ohněm na jedné a chladem na druhé straně.
Dualita ohně a chladu, která prostupuje celou knihou, je současně i branou k jejímu až myticky pohádkovému podtextu. Autorčiny postavy jsou obeznámeny s religionistickými teoriemi, o čemž svědčí jejich knihovny, v nichž mají své místo mimo jiné Joseph Campbell, Carlos Castaneda či Victor Turner. A zároveň těchto teorií i aktivně využívají pro přípravu strach navozujících rituálů, pomocí nichž mají iniciovaní zakusit hlubší, pravdivější vrstvu reality. Současně s tím jsou jimi ovšem i samy pohlceny. Viktorie tak nerozehrává jen detektivní záhadu s religionistickým nádechem, ale rovnou vstupuje na cestu hrdiny. Či přesněji careviče Ivana z ruských pohádek. Stejně jako on musí svou vyvolenou zachránit ze spárů ježibaby Chodorovské, i z kouzel Kazdíkova, který jí naučenou konvenčností nedovoluje milou spatřit v její pravé podobě.
Kdysi tady hořel oheň dokáže zaujmout nejen využitím religionistických teorií v rukou postav, ale rovnou je i před čtenářovýma očima uvádí v život. Nespokojená Viktorie zmítaná žárem neopětované lásky k rusé Kátě v průběhu děje projde v podstatě iniciačním rituálem. Odvrhne svou rodinu, zavrhne všechny role, které na ni vkládalo okolí i ona sama, a dokonce i přijme symbolicky mužskou roli careviče Ivana zachraňujícího mladou krasavici z nesnází. Co se na začátku zdálo snadné, ať už Viktoriina sexualita či její životní směřování, je během děje (doslova) spáleno, aby se ona sama na jeho konci znovuzrodila jako celistvější člověk. A dokonce v náručí lásky nové, a na rozdíl od té předchozí, ledové.
Zdánlivý hollywoodský happyend se ovšem v rukou autorky proměňuje ve šťastný konec typický spíše pro nejstarší verze pohádek. V nich, stejně jako v Kdysi tady hořel oheň, předchází hrdinovu štěstí příběh neštítící se násilí ani sexuality, ani dalších temných a matoucích stránek lidské osobnosti. Kniha proto i přes využití pohádkových motivů zvládá zůstat pevně zakotvená ve svém žánru detektivky. A k tomu i čtenáři zajímajícímu se o náboženství nabídnout exkurz do mytického vyprávění v současném hávu.
Související příspěvky:
