V předchozí části seriálu o nauce svědků Jehovových o „vyhýbání se“ jsme jednak informovali o Oznámení, které nedávno vydala pobočka Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, jednak jsme uvedli problematiku několika výchozími poznámkami. V této části přinášíme religionistický a teologický kontext této nauky.
Religionistický kontext
Pravidla pro vyloučení mají všechna organizovaná společenství, nejen ta náboženská. Vyloučení přitom může být zvláště v těch náboženských velmi bolestivé: kromě psychických a sociálních potíží může přinést i náboženské strádání – vědomí selhání, anebo dokonce zavržení. Míra a druh obtíží po vyloučení záleží na mnoha okolnostech, např. na tom, zda společenství vznáší nárok na jedinou cestu ke spáse, na míře obětí a investic, které vyloučený přinesl, na síle sociálních vazeb a míře jejich oslabení při vyloučení a na množství dalších okolností. V různé míře a různými způsoby je vyloučení nepříjemné a může způsobit silné rozkolísání v řadě oblastí života vyloučeného. Jeho osobní příběh tak může být velmi emotivní, a tím atraktivní pro individuální posluchače anebo masová média.
Pokud se vyloučení děje podle předem daných pravidel a pokud je to možné, je praktické odlišovat pravidla pro vyloučení od pravidel pro jednání s bývalými členy. Mezi ně zahrnujeme jak vyloučené, tak ty, kteří společenství opustili sami a dobrovolně, protože dobrovolný odchod je někdy jen způsobem, jak zabránit vyloučení. Soubor pravidel pro jednání s bývalými členy není tak běžný jako soubor pravidel pro vyloučení – pravděpodobně velká většina současných náboženských společenství žádná pravidla pro jednání s bývalými členy nemá.
Pravidla pro jednání s bývalými stoupenci ovšem byla (a někde ještě jsou) zcela běžná v tzv. nábožensky unitárních společnostech, kde náboženské společenství splývá s celou společností do té míry, že vytváří, případně spoluvytváří zákony a dbá na jejich uplatňování. Skutky, vedoucí k vyloučení ze společenství nebo konverze k jinému náboženství tak mohou být chápány podobně jako vlastizrada a sankcionovány třeba i smrtí. Příklady se snadno naleznou v historii judaismu, křesťanství, islámu (v některých muslimských zemích i v současnosti), ale i jiných tradic, jejichž příslušníci přijali odpovědnost za celou společnost a ní spjatou moc. V souladu s tímto – dnes už třeba oficiálně nefunkčním pravidlem – se mohou i v současnosti pokoušet nezákonně uplatňovat tresty také jednotlivci. Mluvíme pak o násilí „ze cti“ (může to být i vražda kvůli odpadlictví), s nímž se výjimečně setkáváme a které je v naší době legitimováno obvykle tradicí islámu nebo indickým náboženským nacionalismem.
V současných pluralitních společnostech jsou náboženská společenství, v nichž jsou vypracována pravidla pro jednání s bývalými členy, výjimečná. (Tato různá pravidla bývají v literatuře často shrnována pod společný pojem „shunning“, „stranění se“). Jsou to jednak skupiny, zahleděné do minulosti, v níž byla pravidla pro jednání s bývalými členy funkční v celospolečenském měřítku: například někteří ultraortodoxní Židé nebo křesťanští ammanité (ve Spojených státech známí též jako „amish“). A pak to jsou skupiny, jejichž pravidla pro jednání s bývalými členy vyplývají z jejich nauky (například „disconnecting“ ve scientologickém hnutí) a z jejich interpretace svatých textů. Ze specifického výkladu křesťanské Bible vycházejí pravidla pro jednání s bývalými členy u christadelfiánů, uzavřených bratří (tzv. darbistů), některých společenství učednického hnutí, společenství Gottfrieda Holice a snad i dalších. Do této skupiny křesťanských společenství patří i svědkové Jehovovi.
Pro pochopení těchto pravidel u posledně zmíněného společenství je třeba se nejdříve alespoň krátce zabývat teologickým kontextem dvou hlavních biblických pasáží, na nichž pravidla pro jednání s bývalými svědky Jehovovými spočívají.
Teologický kontext
První z těchto pasáží se nachází v 1. listu Korintským (v úzu svědků Jehovových „Korinťanům“), jednom z textů křesťanského Nového zákona. Všeobecně se má za to, že autorem dopisu do křesťanského sboru v Korintu je muž, který v několika textech Nového zákona vystupuje pod jménem Pavel a který je v křesťanstvu znám s přízviskem „apoštol“. List se obvykle datuje asi do roku 55 n. l.[1] Pasáž odkazuje na předchozí dopis (který se ovšem nedochoval) a na „případ smilstva“, který měl být v korintském sboru přítomen. Pro pravidla jednání s bývalými členy je v nauce svědků Jehovových důležitá pasáž z 5. kapitoly listu a v ní především verše 11. a 13 (v následujícím úryvku jsou vyznačeny tučným řezem písma). V Překladu Nového světa, který připravilo a vydává nakladatelství spojené se společenstvím svědků Jehovových,[2] zní v češtině relevantní pasáž takto:
9Ve svém dopise jsem vám napsal, abyste se nestýkali s lidmi, kteří se dopouští sexuální nemravnosti. 10Neznamená to úplně se vyhýbat nemravným lidem v tomto světě nebo chamtivcům nebo vyděračům nebo modlářům. Jinak byste museli ze světa vyjít. 11Ale teď vám píšu, abyste se přestali stýkat s každým, kdo je známý jako bratr, a přitom se dopouští sexuální nemravnosti nebo je chamtivec, modlář, uráží druhé, je opilec nebo vyděrač. S takovým člověkem ani nejezte. 12Proč bych měl soudit ty venku? Nesoudíte ty uvnitř, 13zatímco Bůh soudí ty venku? „Odstraňte toho ničemu ze svého středu.“
Druhá pasáž se nachází v jiném novozákonním textu, nazvaném 2. list Janův (v Překladu Nového světa „Druhý Jana“), a to ve verších 7–11, přičemž důležité pro nauku svědků Jehovových jsou především poslední tři verše. Stejně jako v předchozí pasáži jsou zvýrazněny tučným řezem písma a pocházejí ze stejného překladu.[3] Autorem Druhého listu Janova je podle většinové biblistiky blíže neznámý křesťan, pravděpodobně příslušník druhé křesťanské generace (učedník Ježíšových učedníků). Také doba sepsání je jen pravděpodobná: mezi lety 90 a 100 n. l.[4] Překlad Nového světa uvádí jako autora „apoštola Jana“. V poznámce ovšem výslovně uvádí, že „jména pisatelů … jsou u některých knih nejistá“. Jako dobu sepsání má asi rok 98.[5] Obsahovým základem této pasáže je varování adresátů před heretiky, kteří neuznávali Ježíšovu tělesnost. Autor adresáty nabádá k tomu, aby těmto „podvodníkům“ či „antikristům“ neposkytovali obvyklé křesťanské pohostinství:
7Do světa totiž vyšlo mnoho podvodníků, kteří neuznávají Ježíše Krista, který přišel v těle. Každý takový je podvodník a antikrist. 8Dávejte na sebe pozor, abyste nepřišli o to, na čem jsme pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. 9Nikdo, kdo zachází dál a nedrží se Kristova učení, nemá Boha. Ten, kdo se tohoto učení drží, má Otce i Syna. 10Pokud k vám někdo přichází s jiným učením, než je toto, nepřijímejte ho k sobě domů ani ho nezdravte. 11Kdo ho totiž zdraví, podílí se s ním na jeho špatném jednání.
„Rozhoduje svébytně“
Oba dva texty (podobně jako další pasáže Bible) se ve společenství svědků Jehovových vykládají specifickým způsobem, který se nachází mimo odbornou diskusi v rámci biblistiky a teologie. Staly se – jak již bylo řečeno – základem pro vypracování pravidel pro jednání s bývalými stoupenci, kteří se dopustili odpadnutí.[6] K těmto výkladům se dostaneme později. Už teď ale připomeňme, že podle slov zákona 3/2002 Sb. „o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností“ jsou i taková pravidla v kompetenci jednotlivých církví a náboženských společností. V § 2 v odstavci 1 tohoto zákona se totiž praví:
Církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí.
Pravidla pro jednání s bývalými členy, která vznikla ve společenství svědků Jehovových, mohou být kritizována z hlediska biblistiky, mohou být předmětem rozhořčení těch, na něž byla uplatňována, mohou podněcovat k mravním soudům a k zaujímání postojů apod., ale úřední intervence nastává tehdy, je-li porušen zákon. A to je právě otázka, o níž jde v české debatě o možnosti zrušení registrace Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Jako zásadní se v této debatě jeví slova § 5, odstavce e) téhož zákona:[7]
Vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, jejíž učení nebo činnost … e) omezuje osobní svobodu osob zejména tím, že využívá psychický nebo fyzický nátlak k vytvoření závislosti, která vede k fyzickému, psychickému nebo ekonomickému poškozování těchto osob nebo jejich rodinných příslušníků, k poškozování jejich sociálních vazeb včetně omezování psychického vývoje nezletilých nebo omezování jejich práva na vzdělání, nebo zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám…
Na příště
Religionistický a teologický kontext nauky svědků Jehovových o jednání s bývalými členy je přípravou pro pojednání o vývoji nauky (v příštím díle této série) a pro následující popis její současné podoby.
Poznámky:
[1] Tak to uvádí např. TICHÝ, Ladislav, První list Korintským. Český ekumenický komentář k Novému zákonu, díl 7, Praha: Centrum biblických studií AV ČR a UK v Praze ve spolupráci s Českou biblickou společností, 2019, s. 18.
[2] Bible. Překlad Nového světa, Wallkill: Watchtower Bible and Tract Society of New York 2019, s. 1435, viz též zde.
[3] Bible. Překlad Nového světa … s. 1539, viz též zde.
[4] SCARANO, Angelo, Listy Janovy. Český ekumenický komentář k Novému zákonu, díl 19, Praha: Centrum biblických studií AV ČR a UK v Praze ve spolupráci s Českou biblickou společností, 2019, s. 93–94.
[5] Bible. Překlad Nového světa … s. 1565.
[6] Pro význam tohoto pojmu mezi svědky Jehovovými viz Hlubší pochopení Písma, 2. svazek, s. 123, viz též zde.
[7] Zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) je k dispozici např. zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma Svědkové Jehovovi a vývoj jejich společenství, Dingir 12 (3), 2009, plný text čísla zde.
Související příspěvky:
Dobrý den, věcně a srozumitelně vysvětleno vysvětleno. Děkuji