Jaroslav Otčenášek – Zdeněk R. Nešpor (eds.), (Nejen) pravoslavní v České republice na počátku 21. století, Brno: CDK 2025, 160 stran.
V závěru loňského roku vyšla kniha, která odpovídá aktuální potřebě porozumět podobám současného českého pravoslaví a roli pravoslavných církví na české náboženské scéně. Tato potřeba nevyplývá zdaleka jen z toho, že Pravoslavná církev Čech a Moravy se z okrajového postavení rychle stala druhou největší náboženskou institucí v Česku. Ještě důležitější je to, že se v ní odrážejí politické (a následně dokonce i vojenské) zápasy naší doby a naší části Evropy a migrační pohyby, které s těmito zápasy částečně souvisejí.
Na sborníku pěti studií se podílelo osm autorů. Jeden z editorů, pracovník Sociologického ústavu AV ČR a pedagog na Fakultě humanitních studií UK Zdeněk R. Nešpor, v úvodní textu poukázal na onu výše zmíněnou aktualitu diskuse o pravoslaví v Česku a proměně (možná už trvalé), kterou pravoslaví v současnosti českému náboženskému prostředí přineslo. První studie rusisty a slavisty Hanuše Nykla poskytuje krátký a hutný vhled do pravoslaví a do jeho historie v českých zemích. Nevelký rozsah studie neumožňuje uvedení mnoha nových informací, ale cenná je například zmínka o existenci zastupitelství Ruské pravoslavné církve[i] v Karlových Varech již od roku 1979 nebo o chrámech této církve při velvyslanectví Ruské federace v Praze, fungujících mezi lety 1999 a 2023 (s. 31). Také je připomenuto, že Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (PCČZS) má od roku 1999 své zastupitelství v Moskvě (s. 32). Některé údaje jsou v Nyklově studii vhodně aktualizovány, a tak je možné se například dozvědět, že oficiálních církevních obcí PCČZS bylo roku 2024 již 88. Nově (od srpna 2025) u nás působí Pravoslavná církev Ukrajiny prostřednictvím Kaplanské mise pro pravoslavné Ukrajince v České republice (s. 16). Z nekanonických pravoslavných církví je v Nyklově studii zmíněna Řecká pravoslavná starostylní církev, jíž jsme se v Náboženském infoservisu několikrát věnovali (naposledy zde).
K Nyklově výčtu bychom ještě mohli připojit dvě okrajová a kontroverzní uskupení se slovem „ukrajinský“ v názvu. Oběma Ministerstvo kultury ČR zamítlo návrh na registraci: Nedávno to byla Ukrajinská pravoslavná církev – Kyjevský patriarchát (viz zde). Bylo to již nejméně šesté zamítnutí návrhu na registraci skupiny pod vedením Eugena Freimanna, dříve vystupující pod různými jinými názvy (Církev husitská, Česká pravoslavná církev apod.). A již roku 2014 byla zamítnuta registrace Ukrajinské pravověrné řecko-katolické církve, společenství dříve známého jako baziliáni a pod vedením Antonína Dohnala. O těchto zamítnutích je možné se podrobně dočíst zde; organizace, jimž byl zamítnut návrh na registraci, jsou vyjmenovány zde.
Zdeněk R. Nešpor je autorem druhé studie s názvem Pravoslavní imigranti a pravoslavná církev. Vznikla na základě terénního výzkumu, prováděného v letech 2024 a 2025 za obtížných podmínek, protože řada respondentů se obávala postihu za poskytnutí informací nebo jejich zneužití (s. 38–39). Část současného života církve tak vystihují dva mezititulky Nešporovy studie: Mocenské boje uvnitř pravoslavné církve a Ekonomické aktivity (vedení) pravoslavných. Se závěry výzkumu seznámil Nešpor a jeho spolupracovníci veřejnost v publikaci Bezpečnostní rizika Pravoslavné církve (k dispozici je zde). Představena je v článku Česká pravoslavná církev jako bezpečnostní hrozba.
Autory další studie, Michala Vašíčka a Vratislava Karpíška, spojuje jejich pracoviště, Slovanský ústav AV ČR (Karpíšek je v ústavu doktorandem) i jejich praxe univerzitních pedagogů. Pro sborník připravili výsledky terénního výzkumu národní a náboženské identity mezi imigranty z Ukrajiny z let 2024 a 2025. V závěru studie shrnují (s. 73–74), že ukrajinští imigranti prožívají v kontextu rusko-ukrajinské války řadu konfliktů ve vztahu s majoritní společností i uvnitř svých komunit. K jejím zdrojům patří i „rozdílné regionální a sociokulturní zkušenosti“ (s. 74) spolu s jazykovými a náboženskými rozdíly. Náboženství ovšem nezpůsobuje jen rozdělení (především na pravoslavnou a řeckokatolickou tradici), ale disponuje i integračním potenciálem.
Ve sborníku ovšem naštěstí nezůstávají stranou ani menšinové konfese ukrajinských imigrantů. Věnovala se jim ve svém výzkumu Kateřina Horská, vědecká pracovnice Sociologického ústavu AV ČR. Z rozhovorů s respondenty, mezi nimiž byli adventisté, baptista, pentekostalista i stoupenci alternativní religiozity, vyplynulo cenné zjištění, které příslušníky náboženských menšin odlišuje od věřících pravoslavné a řeckokatolické církve, o nichž pojednávala předchozí studie. Autorka ho v závěru formulovala (s. 91–92) takto:
Výzkum ukázal, že na rozdíl od očekávání nedochází v důsledku přesunu do výrazně sekulárnější společnosti k oslabování religiozity (tzv. efekt Gare du Nord).[ii] Naopak – víra pro mnohé nabývá na významu. Tento jev lze pravděpodobně vysvětlit tím, že náboženské přesvědčení respondentů nebylo v zemi původu formováno pod tlakem většinové společnosti, ale často se utvářelo až v dospělosti a navzdory společenským očekáváním. Je tedy hluboce vnitřně motivované, což posiluje náboženskou autonomii a odolnost vůči vnějším změnám.
To je – zdá se – velký rozdíl i oproti bulharským imigrantům. Jejich náboženský život je v českém prostředí často redukován na oslavu lidových svátků, motivovaných křesťanstvím, ale i předkřesťanskými tradicemi, a to při deklaraci jejich příslušnosti k pravoslaví. Vyplývá to z páté studie, kterou připravili etnologové Jaroslav Otčenášek (druhý editor sborníku) a Barbora Navrátilová. Je výborné, že svůj výzkum ve studii doplnili i o informace o jiných imigrantech z Balkánu nebo o podobě pravoslaví v Bulharsku a že ho navázali na starší studie o bulharské imigraci do českého prostředí.
Poslední studie se netýká ani pravoslavných, ani imigrantů do Česka, ale funerální kultury muslimů v Rakousku. Tento tematický posun je pravděpodobně příčinou typograficky nešťastné závorky v titulu sborníku, pojednávajícího „(nejen) o pravoslavných“ v Česku. Sama studie Martina Klapetka, islamologa a religionisty z Teologické fakulty v Českých Budějovicích, je ovšem výborná a je dobře, že byla do sborníku zařazena. O něco dříve než sborník vyšel Klapetkův článek o funerální kultuře migrantů i v časopise Dingir.[iii] Ten je ovšem podstatně kratší a zapadá do populárně odborného stylu časopisu.
Editorům sborníku se tedy na relativně malé ploše 160 stran podařilo shromáždit relevantní a – jak již bylo řečeno – velmi aktuální studie.
Poznámky:
[i] Od roku 2007 je toto zastupitelství registrováno českým státem pod názvem Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice.
[ii] Efekt Gare du Nord, jímž se symbolicky označuje jev, kdy migranti zanechají svou víru „na nádraží“ při příjezdu z religióznějších oblastí do sekularizovaných měst, vysvětluje autorka na s. 80.
[iii] Článek Martina Klapetka „Zrcadlo islámu v diaspoře: Funerální kultura sděluje, jaký je islám imigrantů“ doplňuje v tomto čísle článek Martina Lednického a Abrahama Maurera „Němí svědkové integrace: Muslimské náhrobky v Česku“.
Náhledový obrázek: výřez ikony svatých Konstantina a Heleny ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma Pravoslavné křesťanství, Dingir 7 (2), 2004.
J. Jandourek: Opora moci i její oběť, 2/2022, s. 40.
Související články:
Děkuji za článek. Rád bych uvedl na pravou míru drobnou nepřesnost textu: “Nově (od srpna 2025) u nás působí Pravoslavná církev Ukrajiny (viz též poznámka na s. 16), jejíž návrh na registraci byl ovšem zamítnut (viz zde).” Pravoslavná církev Ukrajiny nepožádala o registraci. Zamítnutá registrace se týkala Ukrajinské pravoslavné církve – Kyjevský patriarchát.
Máte pravdu, děkuji za upozornění. Hlavní text jsem raději upravil, aby moje chyba někoho nemátla. Připojil jsem celý odstavec se dvěma útvary, které na českou náboženskou scénu vnášejí trochu zmatek.