S osamostatněním Ukrajiny po rozpadu Sovětského svazu roku 1991 se otevřela otázka budoucího statutu pravoslavné církve na Ukrajině. Do té doby měla organizační podobu kyjevského exarchátu Ruské pravoslavné církve.
Následujících 27 let se situace postupně vyvíjela tak, že se z exilu vrátila část ukrajinského pravoslaví, která se ustavila jako Ukrajinská autokefální pravoslavná církev. Tato větev uvádí jako svůj začátek rok 1919 s tím, že její činnost byla záhy znemožněna sovětským režimem. Tato církev nezůstala po návratu do vlasti jednotná. Měla doposud 1 217 farností.
Od roku 1992 působila na Ukrajině, naposledy ve 4 921 farnostech, církevní struktura, která deklaruje návaznost na první pokus o církevní osamostatnění Ukrajiny působením metropolity Petra Mohyly (1596–1647). Přijala podobu Kyjevského patriarchátu; ten však dlouhodobě nebyl uznáván žádnou z pravoslavných církví.
Exarchát Moskevského patriarchátu pokračuje ve své existenci a působí s 12 334 farnostmi především ve východní, převážně etnicky ruské části Ukrajiny.
Přestože exarchát spravovaný Moskvou má nepoměrně více farních obcí, hlásí se k němu podle šetření z roku 2016 jen 15 % obyvatel Ukrajiny, zatímco ke Kyjevskému patriarchátu 25 %, je-li možno údaje přicházející z Ukrajiny v rozjitřené atmosféře pokládat za spolehlivé.
Ekumenický patriarchát s tradičním sídlem v Konstantinopoli (Cařihradu, dnešním Istanbulu) má v pravoslaví respektované čestné prvenství. Uzná-li autokefalitu (samostatnost s vlastním nezávislým nejvyšším představitelem) některé lokální pravoslavné církve, je to vodítkem pro jiné pravoslavné církve. V jistém smyslu přejímá v pravoslaví roli Říma z doby jednotné církve. Konstantinopol se označuje jako Nový Řím.
Ruská pravoslavná církev však projevuje tendenci pokládat se za třetí Řím a neformálně si připisuje vedoucí roli ve společenství autokefálních pravoslavných církví. Může to činit vzhledem k ekonomické a politické moci Ruska, v němž pravoslaví má neoficiálně roli státní církve. Nejsou k dispozici spolehlivé údaje o počtu pravoslavných v jednotlivých zemích, ale Ruská pravoslavná církev jako jediná ze společenství patnácti partikulárních církví, které se donedávna vzájemně uznávaly, může mít až k polovině jejich celkového členstva.
Na synodu Ekumenického patriarchátu (orgán složený z biskupů pomáhající patriarchovi spravovat církev) ve dnech 9.–11. října 2018 bylo ohlášeno uznání samostatnosti ukrajinských pravoslavných. V souvislosti s tím se sjednotil dosavadní Kyjevský patriarchát s Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církví a s podporou vládních kruhů a s oficiálním tomosem Cařihradu bude nadále existovat pod novým názvem Pravoslavná církev Ukrajiny. Obě dosavadní zúčastněné církve přestaly formálně existovat. K nové formaci se připojila i malá část farností doposud podléhajících Moskvě.
Moskevský patriarchát ohlásil drsnou odezvu na kroky Cařihradu a některé církve (zatím srbská a polská) se už oficiálně vyslovily, že pravoslavnou církev Ukrajiny neuznávají a zakázaly svým duchovním jakékoli styky s ní. Lze předpokládat, že část pravoslavných církví (např. řecká, kyperská, Církev svaté hory Sinaj, možná i alexandrijský a jeruzalémský patriarchát) ekumenický patriarchát podpoří a další, např. bulharská či rumunská, se připojí k Moskvě. Pravděpodobně hrozí závažné rozštěpení společenství pravoslavných církví. Nový rozkol se přirovnává k velkému schismatu z roku 1054 mezi Římem a Cařihradem, i když v současnosti důvody nejsou věroučné a liturgické, nýbrž ryze politické.
Články k tématu v časopise Dingir on-line:
Moskevský patriarcha má problém (zde)
Náboženství po Majdanu (zde)
Související příspěvky:
Rostoucí napětí mezi Moskvou a Cařihradem má dlouhou historii (zde)
Víra na Ukrajině mezi Moskvou a Kyjevem (zde)
Víra na Ukrajině mezi Moskvou a Kyjevem… a Cařihradem (zde)
(Fotografie katedrály sv. Vladimíra v Kyjevě převzata z Wikipedie)
Když vidím ty zamračené církevní hodnostáře a čtu, že jde o politické důvody sporů, dělá se mi zle. Do takové církve bych nechtěl patřit ani náhodou.