Seriál „Piklírna“: kdyby byly všechny konspirační teorie pravdivé

Není žádnou novinkou, že animovaná tvorba nemusí být určena pouze dětem. Animované filmy z dílen studií Disney & Pixar či DreamWorks Animation se obvykle snaží oslovit diváky všech věkových kategorií, a tak se v pohádkových kulisách nezřídka řeší hluboká životní témata, prolínající se též s rovinou spirituální: hledání vlastní (povětšinou ženské) identity a životní síly (Ledové království, Odvážná Viana), rodinné vztahy a transgenerační traumata (Coco, Encanto), a dokonce hodnota a smysl života a jeho naplněnost ve chvíli setkání se smrtí (Kocour v botách 3).

Další linii pak představují animované seriály určené přímo pro dospělé, které si jako hlavní jazyk zvolily nadsázku, cynismus, absurditu a vulgarismy, jimiž reagují na pocit úzkosti ze světa, který se vymkl kontrole. Do této kategorie spadají například kulturní fenomény jako Simpsonovi, Futurama, Městečko South Park nebo Rick a Morty. Každý z nich nabízí vlastní variantu kulturní kritiky: někdy skrze provokativní výsměch politickým a společenským tabu či naopak stereotypům, jindy jako introspektivní průzkum psychické nepohody a rozpadu identity postav. V tomto žánrovém rámci se odehrává také dvousezónní seriál Piklírna (Inside Job, Netflix, 2021–2022), který místo psychologické analýzy či politické satiry staví do středu zájmu konspirační teorie a jejich kulturní přitažlivost.

Seriál pracuje s premisou, že téměř všechny známé konspirační teorie jsou v jeho fikčním světě pravdivé – nebo alespoň zčásti. Plochá Země, dutá Země, ilumináti, zednáři, konce světa, podzemní základny, ovládání počasí a tajení environmentálních katastrof, falešné přistání na Měsíci, dvojníci celebrit a politiků – vše je zde pravda. Tajná organizace Cognito Inc. tahá za nitky světového dění a řeší přitom nejen krizové situace jako atentáty, ztracené klony amerických prezidentů nebo rebelující reptiliány, ale i zcela běžné problémy korporátního prostředí: nesnesitelné vedení, neschopnost spolupráce v týmu, nebo dilemata mezi osobní loajalitou a kariérou, a nakonec vlastním životním údělem hlavních postav. Zatímco většina recenzí zdůrazňuje vtipnost a žánrovou výstřednost, z religionistického hlediska je zajímavější něco jiného: způsob, jakým seriál převádí konspirační narativy do rámce sekulárního mýtu a co o nich říká. Ukazuje je jako příklad implicitní religiozity, která vzniká v prostředí bez důvěry. Naznačuje, že pokud tradiční víry nabízejí útěchu a ujištění ve světě nejistot, konspirační narativy dělají pravý opak, a sice nabízejí jistotu v tom, že žádná útěcha není.

Akademické zkoumání konspiračních teorií vidí mezi konspiračním a náboženským myšlením mnoho paralel a vzájemných souvztažností. V obou případech existuje skrytý řád, transcendentní síly (zde jsou to stínové vlády a všemocné elity) a specifický způsob čtení reality, který odhaluje „pravdu za oponou“. Přesně tohle Piklírna systematicky tematizuje: ztvárněný svět není chaotický, ale naopak hyperřádový – vše má skrytou příčinu, vše souvisí se vším, nic není náhodné. Zásadní není to, jaké konkrétní teorie seriál používá, ale jakou logiku světa tím vytváří. Díváme se na kosmologii, kde místo boha stojí v centru systém – systém řízení, kontroly, manipulace. Je to svět bez naděje, ale zároveň bez rizika – protože kdo ví, „jak to ve skutečnosti je“, ten se v něm zorientuje.

Hlavní postava Reagan Ridleyová je sociálně poněkud neohrabaná, výkonná a tvrdá vědkyně, která se snaží racionalizovat iracionální svět a urputností přemáhá vnitřní pochybnosti a zranitelnost, která nakonec ústí v přijetí absolutní odpovědnosti za lidstvo. Není věřící, ale v jiném rámci by se možná chápala až mesiášsky. Seriál ukazuje, jak tenká je hranice mezi analytickou inteligencí a vůlí k moci vedoucí k přijetí odpovědnosti doslova za celé lidstvo, které se není možné vzdát. Její otec Rand Ridley naopak představuje klasického „osvíceného blázna“, proroka, který došel k poznání, ale ztratil soudnost. Tato dvojice připomíná vztah mezi moderní spiritualitou a tradičním náboženstvím: jedno se tváří racionálně, druhé je emotivní a spontánní (někdy až výbušné), ale obě se cítí být povinováni odpovědností a kontrolou.

Zvlášť zajímavá je tu dynamika oběti. Reagan i Rand se vnímají jako ti, kteří prohlédli svět, ale zároveň trpí kvůli svému vědění. Jsou zdánlivě „odsouzeni“ na úkor vlastního štěstí partnerského a rodinného tento poznaný řád udržovat v chodu. Pozornému divákovi však neunikne, že v tom nejsou pasivními oběťmi, ale aktéry, kteří se tak rozhodnou sami: cítí se k tomu být povoláni (či snad vyvoleni) a obyčejný život, který se jim nabízí, odmítnou. Ambice být těmi, kdo kontrolují dění ve světě, převáží, ačkoli za to platí osamělostí. Tvůrci si tedy zjevně neberou jen povrchně na paškál rozšířené konspirační teorie, ale reflektují též vnitřní motivaci konspiracistů.

V seriálu Piklírna nejde o pouhý výsměch spikleneckým teoriím. Je to zároveň jejich napodobenina, shrnutí i reflexe. Tvůrci dobře zúročili nejen konkrétní teorie z hlediska obsahu, ale čerpají i z jejich přehledné a opakované struktury. V každé epizodě se proto objevuje „odhalení“, které staví běžnou realitu vzhůru nohama: americký prezident je robotický klon se zdivočelou umělou inteligencí, návrat kosmonautů z Měsíce byl falešný, celebrity jsou reptiliáni, roboti či upíři udržující si svou vitalitu a desítky let neměnný vzhled díky krvi svých sotva dospělých milenek, Vatikán si nechává udělat falešné peklo, aby ho mohl ukázat lidem, a zabránil tak odlivu věřících a ztrátě vlivu. Z hlediska náboženství jde o řadu zjevení – ale bez víry, bez posvátna, bez spásy. Zůstává jen ironie a nevyčerpatelné podezření.

V tom je Piklírna velmi současná. V jednom fiktivním světě koncentruje všechny narativy, které ve skutečném světě formují alternativní představy o tom, kdo jsme, co je realita a kdo to celé vlastně řídí. Vlastně říká, že dnešní lidé od světa neočekávají smysl, ale vysvětlení. A když ho nedostanou, vytvoří si ho sami – často právě v podobě konspiračních teorií. Seriál tento proces demaskuje, ale zároveň z něj těží. I to je důvod, proč jeho cynismus a absurdita působí místy temněji, než by bylo pohodlné.

Psali jsme v Dingiru: