Po minulé epizodě pokračujeme v dvoudílné minisérii o jihoafrickém rastafariánství tématem moci utlačovaných. Ačkoli hnutí vzniklo na základě identifikace mesiáše v africké Etiopii jako explicitně náboženské, jeho síla přitahující utlačované, vykořisťované a zneužívané, z něho brzy učinila rovněž hnutí politické a sociální, pro mnohé sympatizanty nikoli nutně nábožensky zakotvené.[1] Jack A. Johnson-Hill píše, že identifikací s novým černým králem se bezmocní stávají mocnými. Protože Selassie byl černým císařem prakticky jediného afrického národa, který úspěšně odolal dlouhodobějšímu kolonialismu, vyvolal černošské nacionalistické nálady a poskytl naději na konečný triumf nad rasismem, nebo dokonce triumf černých nad ostatními.[2] Úspěch rodícího se rastafariánství byl jistě umocněn již etablovaným panafrikanismem. Protože je ale černý císař mesiášem, případně inkarnací Boha Jaha, zůstává v rastafariánství stále onen náboženský základ.[3] Přesto mnozí autoři – jako jsou Rex Nettleford, Barrington Chavennes a Jahlani Niaah – odmítají vnímat rastafariánství jako náboženství a preferují jej chápat jako společenské hnutí a životní styl. Na druhé straně názorového spektra jsou autoři jako Theo Witvleit nebo Leonard E. Barrett, kteří vidí rastafariánství jako náboženství a přirovnávají jeho teologická východiska k černé teologii či jihoamerické teologii osvobození. Další názorovou skupinou jsou autoři jako Alemseghed Kebede či David Knottnerus, kteří vidí rastafariánství jako politické hnutí s náboženskou složkou a důrazem na panafrikanismus i africký nacionalismus.[4]
Výrazným mezníkem rastafariánství v JAR bylo 28. 12. 1997, kdy se konalo shromáždění rastafariánů v Grasmere. Ideově se tam navazovalo na tzv. etiopanismus[5] a garveyismus.[6] Garvey byl chápán jako prorok, někdy označovaný jako „černý Mojžíš“,[7] který vede černého člověka zpátky do rajské zahrady (v Etiopii). Garvey byl zastáncem afrocentrické interpretace Bible, kterou rastafariánství převzalo. Etiopanismus je starší ideologie než garveyismus.[8]
Stejně jako jinde, má také v JAR rastafariánství rovněž svou institucionální formu. Rastafariáni se scházejí, aby náležitě ve společenství chválili Boha Jaha, četli vybrané verše z Bible, recitovali vybrané žalmy a samozřejmě společně kouřili svatou bylinu. Svou instituci rastafariáni nazývají Dům.
Triumf Siónu nad Babylonem
Spojení mezi rastafariánstvím, židovstvím, Etiopií a Izraelem je niterné. Mnozí rastafariáni tvrdí, že většina zotročených černých Jamajčanů byla násilně deportována z Etiopie, kde žili praví pokrevní černí Židé. Pro mnoho Jamajčanů není černá diaspora ničím jiným než jen pokračováním židovské diaspory pravých Židů.[9] Skrze vyznávaného mesiáše – etiopského císaře Haile Selassieho I. – jsou rastafariáni niterně spojeni s židovskou Davidovsko-Šalamounovskou linií.
V JAR se mezi rastafariány uchytila myšlenka, že křesťanství je náboženství bělochů, kteří zotročují černochy. Ježíš je bílý, andělé jsou bílí a Satan je černý. To má legitimizovat utlačování černých. Rastaman je naopak hrdý na to, že je černý, identifikuje se jako člověk čisté etiopské krve a rastafariánství považuje vzhledem ke křesťanství za nadnáboženské hnutí. To jest: je to náboženství, ale zároveň je svou povahou lásky, tolerance, úcty a lidství nad všemi náboženstvími, které se snaží – podle rastafariánů – ovládat a manipulovat lidi. Co se týče Bible, lze mezi jihoafrickými rastafariány nalézt tři pozice v přístupu k ní: 1. Bible obsahuje mnoho dobrého, je třeba ji studovat, ovšem nutno oddělovat skutečné jádro a lživé přídavky; 2. Bible není nijak přínosná pro rastafariánství; a 3. Bible čerpá ze starších hodnotných spisů, a k těm má smysl se obracet.[10] Někteří rastafariáni se s Kristem jako (prvním) mesiášem vůbec neidentifikují, ale jiní ano a tvrdí, že rastafariáni vycházejí z etiopského pravoslavného křesťanství, a tedy vyznávají Krista jako mesiáše a Haile Selassieho I. jako Kristův druhý příchod.[11]
Rastafariáni v JAR často nechtějí, aby se rastafariánství označovalo za náboženství, neboť jej chápou šířeji a náboženství mnohdy považují za manipulativní fenomén ujařmující lidi, a proto se také odmítají připojit k Jihoafrické radě církví, ale na druhé straně otevřeně usilují o legalizaci marihuany z náboženských důvodů; ctí své náboženské řády, sobotu jako den odpočinku atd. To ukazuje složitost rastafariánského sebeurčení v JAR. Mezi tamními rastafariány lze vysledovat různé myšlenkové linie – někteří hnutí chápou jako náboženství, jiní jako životní styl.[12] Shodují se v otázce svobody, lásky a přátelství, prožívání účinků svátostné marihuany, symbolů jako jsou dredy a rasta barvy – tedy červená, zlatá, zelená a černá – a odporu k manipulaci a otročení čemukoli, jako je mamon, politika, moc či sláva.[13]
Problematika terénního výzkumu v JAR
Některé klíčové překážky terénního výzkumu v Africe jsem shrnul v knize Africká náboženství (Praha: Dingir, 2024), a proto je zde nebudu připomínat a zájemce o téma si dovolím na knihu odkázat. Přesto ale jednu specifickou překážku musím zmínit. V JAR je pro bělocha poměrně složité provádět hlubší terénní výzkum pro stále trvající rasismus a předběžnou opatrnost mezi černochy a bělochy, což lze po historii plné útlaku ze strany bělochů pochopit. Z respondentů jsem cítil vyhýbavost, podezíravost a někdy i otevřené nepřátelství. Zatímco například v Mali mi věřící rozličných náboženství doslova otevřeli srdce, v JAR byly rozhovory ze strany respondentů opatrné a povrchní. Dokonce ani africký buben (který jsem si pořídil na Madagaskaru a vozím jej s sebou po Africe) nezapůsobil nijak příznivě a přestože jsme si s jihoafrickými rasty několikrát společně zahráli, hradbu nedůvěry se nepodařilo prolomit. Oproti tomu v téměř celé subsaharské Africe lidé vždy ocenili, že hraji na jejich nástroj jejich rytmy a bubny nás spojovaly i v místech, kde jsme pro jazykovou bariéru nebyli schopni jinak komunikovat.
Paradoxně jsem se však v JAR spřátelil s bělošským rastou. Tento modrooký Jihoafričan – jmenoval se Jacques – s blonďatými dredy nosil programově pouze oblečení v rasta barvách, byl zapřisáhlým milovníkem reggae a marihuanu považoval za svatou bylinu, kterou rituálně kouřil po celý den. Nepřekvapivě nebyl zastáncem černé nadřazenosti, ovšem „západní svět“ považoval za prohnilý Babylon, a přestože nechápal rastafariánství jako náboženství, ale spíše životní styl a světonázorový postoj, chystal se na cestu do Etiopie (kam skutečně odcestoval, následujícího roku jsme se v Etiopii setkali), aniž by však vyznával Haile Sellasieho I. za mesiáše. Žil v černošské rasta komunitě, kde většina lidí chápala své rastafariánství jako životní styl, často vzdor proti systému, nikoli však nutně jako náboženství. Etiopanismus, garveyismus nebo mesiášství etiopského císaře v této komunitě nejsou důležitými tématy. Boj za legalizaci marihuany je nejčastěji skloňovaným tématem. Kouření marihuany je středobodem zdejší rastafariánské praxe – nazývané livity.[14]
Podle Jacquese se někteří jihoafričtí rastafariáni hlásí k etiopskému mesiáši Haile Selassiemu I., ovšem nevnímají nijak zásadně jamajskou stopu hnutí, snad i proto, že návrat do Afriky u nich postrádá smyslu. Narodili se zde a žijí zde, tedy v Africe. Někteří rastafariáni jsou křesťané, mnozí vyznávají rozličná tradiční bantuská náboženství a obecně ctí tradiční jihoafrické léčitele. Pozorovat lze vícečetné náboženské identity i synkretizování více náboženských linií, ale pro bělocha je těžké sestoupit do větší hloubky a získat v rasismem zatížené společnosti důvěru černého respondenta. Určitá svoboda náboženského prožívání, svoboda osobního vyznání, nedogmatičnost a snaha o vnitřní spirituální život je typickou charakteristikou jihoafrického rastafariánství.
Více v připravované knize: HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství II. Praha: Dingir, 2025.
Poznámky:
[1]Srov. JOHNSON-HILL, Jack A. Rastafari as a Resource for Social Ethics in South Africa. Journal for the Study of Religion, roč. 9, č. 1 (1996), s. 3–39.
[2]Srov. tamtéž.
[3]Srov. DAVIDSON, Steed. Leave Babylon: The Trope of Babylon in Rastafarian Discourse. Black Theology, roč. 6, č. 1 (2008), s. 46–60.
[4]Srov. KEBEDE, A. – KNOTTNERUS, J. D. Beyond the Pales of Babylon: The Ideational Components and Social Psychological Foundations of Rastafari. Sociological Perspectives, roč. 41, č. 3 (1998), s. 499–517.
[5]Srov. CHIRENJE, J. M. Ethiopianism and Afro-Americans in South Africa, 1883-1916. London: Louisiana State University Press, 1987, 231 s.
[6]Srov. CHAWANE, Midas H. The Appearance and Significance of Rastafari Cultural Aspects in South Africa. New Contree, roč. 71, č. 10 (2014), s. 93–114.
[7]Srov. CRONON, E. D. Black Moses: The Story of Marcus Garvey and the Universal Negro Improvement Association. Wisconsin: University of Wisconsin Press, 1987, s. 170–201.
[8]Srov. CAMPBELL, James T. 1995. Songs of Zion: The African Methodist Episcopal Church in the United States and South Africa. Oxford: Oxford University Press, 1995, s. 139–153.
[9]Srov. SIWEK, Daniel. Zion Riddims. Tikkun, roč. 20, č. 2 (2005), s. 75–78.
[10]Srov. AFARI, Y. Overstanding Rastafari: Jamaican Gift to the World. Jamaica: Senya-Cum, 2007, s. 222–225.
[11]Srov. tamtéž.
[12]Srov. CHAWANE, Midas H. The Rastafari Movement in South Africa: Before and After Apartheid. New Contree, roč. 65, č. 12 (2012), s. 163–188.
[13]Srov. tamtéž.
[14]Srov. tamtéž.
Autorství náhledového obrázku: Freepik.com, AI, volné dílo.
Psali jsme v Dingiru:
téma 4/2015: Náboženství v současné Africe.
Související příspěvky:
