Na konci května 2022 se rastafariáni z celého Karibiku sešli v hlavním městě Trinidadu a Tobagu na oslavách Dne osvobození, známého také jako Den Afriky.[1] Vyzvali k ukončení dlouhotrvající diskriminace rastů v mnoha zemích světa a zveřejnili žádost, aby se porušováním náboženských práv rastafariánů zabývala OSN. Společně si také připomněli důležitost boje za lidská práva, a právě v kontextu této události chci reflektovat některé momenty rastafariánské historie a nesporné oběti, které rastafariáni v boji za černošská, ale i lidská práva obecně, přinesli.
Kdo jsou rastafariáni
Rastafariáni jsou moderním afroamerickým náboženstvím, jež se v průběhu posledních 100 let rozšířilo nejen do Afriky, ale také západních zemí. Jeho základy stojí na osobnosti černošského aktivisty Marcuse Garveyho a skupiny jamajských kazatelů, kteří očekávali příchod černošského vysvoboditele (mesiáše) a na základě této myšlenky začali budovat první rastafariánské komunity. Rastafariáni jsou však běžnou populací spojováni hlavně s image Boba Marleyho (1945–1981), známého jamajského zpěváka, který se stal tváří moderního rastafarianismu – to znamená dredy, ganja, mír a láska. Rastafariánské náboženství ale obnáší mnoho dalšího, jako speciální zdravý životní styl livity, mystické interpretace Bible a víru v to, že etiopský císař byl potomek krále Šalamouna a Královny ze Sáby. Byl to právě poslední etiopský král, Ras Tafari Makonnen, známý častěji pod jménem Haile Selassie (1892–1975), v němž rastové spatřili svého zachránce a označili ho za vtělení Boha.
Boj za lidská práva
Rastafariáni jsou od svého vzniku těsně spjati s bojem černošská práva, a to nejen ideologicky, ale i prakticky. Následovníci Marcuse Garveyho (1887–1940) často snášeli předsudky a odsuzování ze strany jiných náboženských skupin. Na vině ale nebyla jen odlišná víra, nýbrž černošská hrdost, která se stala trnem v oku tehdejší rasistické politiky Spojených států, ale také koloniálních mocností, jež v době zrodu rastafariánství ovládaly většinu afrických zemí (s výjimkou Etiopie, která si právě touto skutečností získala symbolické postavení svaté země). Garvey i Selassieho se stali symbolem anti-koloniálního boje, stejně jako boje za černošská práva všude ve světě. Oba měli však trochu odlišné přístupy – zatímco Garvey měl v úmyslu vyhnat z Afriky všechny bělochy, Selassie tvrdě odmítal jakoukoliv diskriminaci bělochů v reakci za minulé zločiny.
V době své největší slávy se rastafariánství prezentovalo světu skrze reggae hudbu, která měla oslovit lidi žijící ve větších městech (symbolickém Babylonu) a šířit rastafariánskou nauku do nových míst. A byly to právě myšlenky rasové rovnosti a mírového soužití všech ras, které se stal hlavní charakteristikou reggae písní. I proto jsou rastafariánští umělci dodnes zváni, aby zpívali na protestech za lidská práva a účastnili se mírových happeningů.[2] Podobně se rastafariánská tématika objevuje v současných hnutích za práva Afroameričanů, protestech Black lives matter, programech Black history month, a oslavách amerického svátku Juneteenth.[3]
Porušování lidských práv rastafariánů
Porušování rastafariánských práv bylo v průběhu historie opakovaným jevem.[4] Nešlo jen o státy s velkou koncentrací rastů jako je Jamajka[5], ale také další, zvláště africké a západní země.[6] K velkým sociálním nepokojům došlo například ve Velké Británii v osmdesátých letech, kam se po konci 2.světové války stěhovala značná skupina migrantů (nejen) z Karibiku.[7] Ekonomická situace, systémový rasismus, ghettoizace a další jevy způsobily konflikt mezi britskými úřady a černošskými (často rastafariánskými) komunitami. Docházelo k zatýkání rastů kvůli užívání marihuany, a v některých případech dokonce tvrdým raziím a odebírání dětí. Restrikce státu a policejní zásahy kvůli užívání ganji jsou ve světě širokým jevem, který podle rastů narušuje jejich náboženská práva a způsob života.[8] V posledních 20 letech dochází k liberalizaci drogové politiky v západních zemích, a proto se boj za legalizaci ganji pro rasty (v rámci náboženského užívání) přesunul do afrických států,[9] jak ukazují soudní případy z Keni nebo Jihoafrické republiky.
Omamné látky však nejsou jediným důvodem, proč jsou rastafariáni diskriminováni. Zvláště v Africe dochází k velké sociální stigmatizaci dredů.[10] Křesťanské a muslimské komunity často vystupují proti dredům a prezentují jejich nositele za kriminálníky a obchodníky s drogami.[11] Rastové tvrdí, že kvůli dredům jsou častěji vyslýcháni policií, která při umístění do vazby dredy může oholit, což rastafariáni považují za porušování svých náboženských práv. Podobně mají problém rastafariánské děti, jelikož africké školství většinou omezuje typy účesů, a dredy nejsou povoleny.[12]
Problematika užívání omamných látek je jistě komplikovaná, ale stejně jako u dredů je evidentní, že jde o naprosto esenciální prvky rastafariánské víry, a jejich omezování tedy skutečně lze chápat jako porušování lidských práv.[13]
Kritika lidských práv v rastafarianismu
Je nepřiznaným faktem, že rastafariánská historie je v některých místech provázaná s myšlenkovými proudy, které lidská práva spíš popírají. Příklad může být inklinace některých rastů k ideologií černošského supremacismu (rasismem namířeným proti bělochům nebo ne-černochům).[14] Příkladem může být největší rastafariánský řád Nyabingi, který ve svých pravidlech stanovuje zákaz mezi-rasového míšení s bělochy a často také prosazuje segregaci podle ras v rastafariánských chrámech.[15] Dodržování těchto pravidel není mezi rasty sice příliš obvyklé, ale i přesto tvoří kořeny toho, na co navazují fundamentalistické a černí supremacisté ve své rétorice.
Další kritika se v posledních dekádách snáší také na rastafariánský přístup k ženám a LGBTQ komunitě. Jelikož některá odvětví rastafariánství vychází ze starozákonních přikázání, je postavení ženy v některých společenstvích podobné jiným monoteistickým náboženstvím: žena je tedy vnímána především jako matka.[16] Ve většině rastafariánských řádů nesmí ženy před cizími muži odhalit své dredy (jsou určené jen pro rodinu a manžela), což bývá srovnáváno s postavením žen v judaismu a islámu. Podobně i LGBTQ komunita je v rastafariánství stále velkým tabu. Pravděpodobně to souvisí i s tím, že většina rastafariánských komunit je v Karibiku (zvláště na Jamajce) a Africe, kde je homosexualita často postavena mimo zákon nebo dokonce trestná.[17] Rastafariánská společenství jsou s tímto kulturním myšlením přirozeně propojena.[18] Někdy je propagace LGBTQ dokonce brán jako útok na africké tradice a „černošskou rodinu“ jako takovou. To vše pro rastafariánství v současnosti představuje výzvy, s nimiž se bude muset utkat.
Zpět ke Dni Afriky
Oslava Dne Afriky, která se v květnu 2022 konala v Port of Spain, hlavním městě ostrovního státu Trinidad a Tobago, označovala 59. výročí legendárního setkání afrických vůdců v Etiopii, k němuž se rastafariáni ideově vztahují. Africké vůdce (v praxi první prezidenty nezávislých afrických republik) tehdy do Addis Abeby pozval výše zmíněný Haile Selassie. Setkání bylo významným politickým milníkem, který se rastové v posledních letech pokoušejí opakovat.
V rastafariánské komunitě byla vždy určitá tendence utéct před diskriminací v Babylonu do skrytého místa Sionu, neboť to reflektuje ideové body této víry. Po smrti Haile Selassieho a Boba Marleyho došlo ke stagnaci a konzervaci rastafariánských komunit, která na několik desítek let zabrzdila rozvoj nové teologie. S tím se pojila také určitá nechuť zapojovat se do veřejného dění a odsuzování demokratických voleb jako součásti zkaženého babylonského systému. Situace se však v posledních letech obrací[19] a rastafariáni si začínají být vědomi toho, že označovat OSN za babylonskou strukturu jim v ničem nepomůže. I proto je obrat k Organizaci spojených národů symbolickou změnou, která ukazuje, že rastové jsou ochotni začít vstupovat do veřejného života.
Náhledová fotografie: Protest rastafariánů v Malawi, kde probíhaly soudní procesy kvůli vylučování děti ze škol kvůli tomu, že nosily dredy, zdroj: CGTN Africa.
Poznámky:
[1] FRASER, Narissa, Rastas to celebrate Liberation Day on sunday, Trinidad and Tobago Newsday, 25.5. 2022, online.
[2] GANSINGER, Martin, Sufferers in Babylon: A Rastafarian Perspective on Class and Race in Reggae, The Bloomsbury Handbook of Popular Music and Social Class, 2020, New York: Bloomsbury Academic, str. 443–464.
[3] SNYDER, Jeffrey Aaron, Rastafari culture, Black history month, 28.6. 2020, online.
[4] O’BRIEN, Derek, a VAUGHAN, Carter, Chant down Babylon: Freedom of Religion and the Rastafarian Challenge to Majoritarianism, Journal of Law and Religion, 2002, 18:1, str. 219–48.
[5] VAN DIJK, Frank Jan, Sociological means: colonial reactions to the radicalization of rastafari in Jamaica in 1956–1959, NWIG: New West Indian Guide / Nieuwe West-Indische Gids, 1995, 69:1/2, str. 67–101.
[6] LEWIS, William F, The social drama of the rastafari, 1994, Dialectical Anthropology, 19:2/3, str. 283–94.
[7] CAMPBELL, Horace a CHEVANNES, Barry, Caribbean Quarterly, 1980, 26:4, str. 86-95.
[8] GIBSON, M, Rastafari and Cannabis: Framing a Criminal Law Exemption, Ecclesiastical Law Journal, 2010, 12:3, str. 324–344.
[9] ALVARÉ, Bretton T., Babylon Makes the Rules: Compliance, Fear, and Self-Discipline in the Quest for Official NGO Status, 2010, Political and Legal Anthropology Review, 33:2, str. 178–200.
[10] DEVALERA, N.Y.M, The Hairs of Your Head Are All Numbered: Symbolisms of Hair and Dreadlocks in the Bobo Shanti Order of Rastafari, Africology: The Journal of Pan African Studies, 2018, 12:8.
[11] VERNON, Lawrence, Dreadlocks displaced: Stereotyping Rastafarians in Belize, Rastafarianism: A brief overview, 2008, 6.
[12] SANG, Brian, Unlocking the Legal Deadlock over Dreadlocks in Kenyan Schools: Constitutional Law, Rastafarians, and Religious Freedom, Oxford Journal of Law and Religion 2020, 9:2, str. 388–403.
[13] PRETORIUS, Stephan, The significance of the use of ganja as a religious ritual in the Rastafari movement, Verbum et Ecclesia: 2006, 27, str. 1012–1030.
[14] DAGNINI, Jérémie Kroubo, Rastafari: Alternative Religion and Resistance against White Christianity, 2009, Études caribéennes: 12, Avril.
[15] ALHASSAN, Shamara, We Stand for Black Livity!: Trodding the Path of Rastafari in Ghana, Religions, 2020, 11:374.
[16] LAKE, Obiagale, The many voices of Rastafarian women : sexual subordination in the midst of liberation, 1994, NWIG.
[17] HEWITT, Roderick, The Influences of Conservative Christianity, Rastafari and Dance Hall Music within Jamaica on Homophobia and Stigma against People Living with HIV and AIDS, Alternation 2016, 23:2, str.169–184
[18] SIBANDA, Fortune, One love or chanting down same-sex relations? Queering Zimbabwean Rastafari perspectives on homosexuality, Public Religion and the Politics of Homosexuality in Africa, 2016.
[19] Minority rights group, Rastafarians: Current issues, 2022, World directory of minorities and indigenous peoples, Minority rights group international, online.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 4/2002: Hnutí rastafariánů: Exkurze od vzniku po životní styl svérázného náboženství.
Související příspěvky:
Pro Dingir už píšou i satanisté?