Vynikající dílo o dějinách pravoslaví u nás

MAREK, Pavel a DANYLEC, Jurij Vasylovič. Pravoslavní v první Československé republice 1918-1938. Praha: Academia, 2024. ISBN 978-80-200-3513-4.

Nová kniha prof. Pavla Marka vychází v edici První republika nakladatelství Academia, čímž je dán její časový (1918–1938) i geografický rámec. V devíti kapitolách se snaží na základě pečlivého studia a interpretace archivních dokumentů podrobně popsat cestu pravoslaví během 20 let existence První (československé) republiky. Především v českých zemích a na Podkarpatské Rusi, s kterou bylo spjato i pravoslaví na východním Slovensku. Několik stran je věnováno i „ruské“ emigraci, která působila v předválečném Československu.

Přestože jde pouze o období 20 let, je o čem číst, neboť je to období, kdy se pravoslaví mohlo po staletích svobodně rozvíjet a ustavit, byť zásahy státu tvář pravoslaví první republiky a vlastně i pozdějšího místního pravoslaví zásadně ovlivnily. Což je mezi jiným podrobně popisováno a sledováno.

Jak bylo řečeno, knihu tvoří devět kapitol. V první kapitole se seznamujeme především se situací pravoslaví v českých zemích od konce 19. století k prvním letům Československa. Zde získáváme informace o pramenech zdejšího pravoslaví a hlavních tendencích a dvou konstitutivních proudech. V této kapitole se také dozvídáme o oživení pravoslaví na Podkarpatské Rusi před první světovou válkou. Druhá kapitola je věnována působení srbského biskupa Dositeje v Československu jako důležité postavě vznikající organizace v českých zemích i Podkarpatské Rusi. Důležitá třetí kapitola se zabývá jurisdikčními problémy pravoslaví v Československu, které se propisují i do současnosti. Ve čtvrté kapitole sledujeme budování české (českomoravské) pravoslavné eparchie v letech 1926–1938. Zde se popisuje snaha o právní, finanční a organizační zakotvení eparchie, její rozvoj a duchovní růst. Šestá kapitola krátce nastiňuje další (tragické) osudy pravoslaví v českých zemích.

Jurij Danilec je potom autorem 6. a 7. kapitoly, z nichž šestá se věnuje budování a rozvoji pravoslaví mezi Rusíny na Podkarpatské Rusi a částečně na Slovensku. Zde se seznamujeme se vznikajícími farnostmi a orgány církve, získáváním a stavbou bohoslužebných prostor, ale i klášterů, duchovenstvem a mnišstvem a působením pravoslaví ve společnosti. I zde sledujeme vleklé jurisdikční potíže. Sedmá kapitola potom nastiňuje osudy mukačevsko-prešovské eparchie po roce 1938. Knihu uzavírají dvě nevelké kapitoly od prof. Marka, které hovoří o pravoslaví na Slovensku a o ruské pravoslavné emigraci v Československu.

Prof. Pavel Marek se pravoslavím v Československu zabývá řadu let a publikoval na toto téma množství studií a několik knih. Chronologicky:

MAREK, Pavel. Pravoslavní v Československu v letech 1918–1942: příspěvek k dějinám Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Brno: Marek, 2004. ISBN 80-86263-52-5.

MAREK, Pavel a BUREHA, Volodymyr Viktorovyč. Pravoslavní v Československu v letech 1918-1953: příspěvek k dějinám Pravoslavné církve v českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. 2. přepracované a doplněné vydání Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury CDK, 2008. ISBN 978-80-7325-171-0.

MAREK, Pavel a LUPČO, Martin. Nástin dějin pravoslavné církve v 19. a 20. století: prolegomena k vývoji pravoslaví v českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi v letech 1860–1992. Brno: CDK Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. ISBN 978-80-7325-293-9.

V publikacích vidíme stále se rozšiřující časový horizont a přibírání spolupracovníků pro kapitoly o Podkarpatské Rusi. Čtenář má tak důvod pro nové kapitoly vždy knihu koupit a číst. Recenzovaná kniha má ale svůj časový rámec užší než první kniha z roku 2004. Dává tak její koupě a četba smysl? Musíme říci, že ano, protože kromě knih věnovaných dějinám pravoslaví na území Československa vydal Pavel Marek mezitím kromě jiného několik zásadních monografií o klíčových postavách českého pravoslaví (Sawatij, Žídek, Gorazd, Dositej) a prostudovaný archivní materiál se stále zvětšuje až na současných úctyhodných 18 archivů 5 zemí. Autor s velkou sumou prostudovaného i sepsaného materiálu vybírá podstatné věci a poučeně sepisuje příběh zdejšího a podkarpatského pravoslaví v konstitutivních letech. Tato kniha tak stojí za pozornost pro každého člověka, který se chce seznámit s dějinami pravoslaví na našem území. Sama pravoslavná církev doposud nebyla schopna připravit seriózní publikaci, která by v takové šíři a hloubce vlastní dějiny podávala. A asi je to i dobře, protože kniha si zachovává odstup dle klasického sine ira et studio a vychází ze seriózního studia pramenů.

K napsanému nicméně lze mít řadu poznámek a snad i otázek. Nejprve je zapotřebí poukázat na to, že některé věci je nutno chápat šířeji. Velmi důležitým momentem při konstituování pravoslaví v prvorepublikovém Československu byl spor o jurisdikci. Zjednodušeně jde o to, která pravoslavná církev (a její hierarchie) bude církví mateřskou a pod správu které jurisdikce území doposud patřilo (s. 84–85). Své nároky uplatňoval konstantinopolský a srbský patriarchát. Konstantinopolský se odvolával na stará práva, mj. cyrilometodějskou misii, ale i na specifickou interpretaci starobylých kánonů, srbský zase odkazoval na to, že v Rakousku(-Uhersku) byl právně uznaným představitelem pravoslaví. A tento rámec byl dle jich interpretace přejat do Československa. Navíc v Československu měla obrovský vliv misie srbského biskupa Dositeje. Kniha nás o problematice dobře informuje a ukazuje, jak ovlivňovala celou zkoumanou dobu.

Zde musíme upozornit, že tento spor je ale nutno vnímat na pozadí staletých problémů, který měli obecně Slované v Osmanské říši, kde byli všichni pravoslavní bez ohledu na národnost a původní jurisdikci z hlediska Osmanského státu podřízeni Konstantinopolskému patriarchátu. Pokud jde o Srby, s expanzí Turků se posunovali stále více na sever a v určitém období sídlil srbský patriarcha dokonce až v Komárně. Řekové (Konstantinopolský patriarchát) nicméně staletí ovládali tradiční sídlo srbského patriarchy, kterým je Peć (Kosovo) a odmítali ho předat a vlastně i opětovně uznat srbskou jurisdikci nad tímto územím až do začátku 20. století. Bulhaři měli podobnou zkušenost. Odtud plyne velká ostražitost vůči Řekům u Bulharů, Srbů a Makedonců, která trvá dodnes. Pokud jde o sídlo srbského patriarchátu, až v roce 1920 se Peć dostává opět do rukou srbské církve. A zanedlouho se rozhoří spor o církevní správu Československa mezi stejnými aktéry, kdy to Srbové mohou Řekům oplatit. Podle mého názoru je zapotřebí v konstitutivním jurisdikčním sporu vidět i tento aspekt a z něho plynoucí neústupnost účastníků k neprospěchu věci samotné. Historickým paradoxem potom může být to, že podle některých názorů mohla být cyrilometodějská misie motivována byzantskou odplatou za vměšování se Říma do Bulharska, které považovala Konstantinopol za svou sféru vlivu.

Dále chceme upozornit na důležitý list arcibiskupa Sawatije, v němž před srbským patriarchou obhajuje své svěcení v Konstantinopoli. Z listu mj. vyplývá, že on i lidé kolem něj odmítají Gorazdovu liturgickou „tvorbu“ a tehdejší srbskou sázku na Československou církev a domnívají se, že úspěch mezi Čechy může mít pouze plné pravoslaví, jak ho oni poznali a žili. S tím, že je naprosto zjevné, že Sawatijovi i Gorazdovi nejde o pravoslaví pro úzký kroužek lidí, ale snaží se získat svou koncepcí pro pravoslaví celý český (a moravský, případně rusínský) národ. Biskup Gorazd se domníval, že je třeba jít cestou postupných kroků a výchovy (celého) národa k pravoslaví. Sawatij zastával pozici, že jsou tyto národy natolik vyspělé, že nic jiného než plné pravoslaví je nemůže uspokojit. I z toho ohledu je dobré se na tento spor i jeho důsledky dívat, ale pro budoucnost i chápat, že později ani dnes již pravoslaví a jeho představitelé tyto celonárodní ambice primárně nemají.

Také je třeba říci, že někdy bývá dráha biskupa Gorazda (Matěje Pavlíka) chápána jako cesta od modernismu k pravoslaví, ale je otázka zda biskup Gorazd kdy modernistou být přestal. Jeho snaha o modernizaci, aktualizaci a úpravu pravoslavných bohoslužeb a jeho hudební tvorba o tom jasně svědčí. I když je naprosto jisté, že Gorazdovy znalosti pravoslavné bohoslužby případně jejich různých podob byly zpočátku velmi mělké. To mu ovšem ve snaze reformovat je nebránilo. Máme na mysli odlišnosti mezi balkánským a východoslovanským provedením bohoslužeb, přičemž v době Gorazdova svěcení byl v Srbsku silný ruský vliv, který její balkánské rysy oslaboval, takže je otázka, mohl-li je vůbec znát. Také odpor proti délce pravoslavných bohoslužeb je zvláštní, když jako bývalí katolíci vyrostli v předkoncilní římskokatolické liturgii, která se svou délkou může směle rovnat pravoslavné. Na druhou stranu je nutno přiznat, že některé Gorazdovy návrhy jsou intuitivním návratem k původnímu smyslu i provedení bohoslužeb a jsou dnes zcela běžné.

Obrovskou otázkou je pro recenzenta požadavek biskupa Gorazda z memoranda srbské církvi z 23. října 1926 č. 5 týkající se myropomazání („svátost myropomazání (biřmování) bude udělována už starším dětem, jak je v českém prostředí zvykem, ne pouze dospělým, jak je pravidlem v pravoslavné církvi…“), které se udělovalo a uděluje současně s křtem a před ním ho nelze za žádných okolností udělit. Kdy dříve by ho chtěl udělovat, tedy není jasné. Buď myropomazání nerozuměl Gorazd, nebo požadavku memoranda autor. Některá neporozumění lze v knize nalézt, např. церковный устав není církevní ústava, ale typikon, neboli řád bohoslužeb (s. 209) ap.

Požadavek memoranda (č. 2, s. 141) na omezení používání kadidla je dokonce směšný, neboť argumentuje možnou alergií Čechů. Stamiliony pravoslavných věřících na celém světě s tím problém nemají, jen v českých zemích je zapotřebí kadidlo omezovat…

Také by stálo za to zohlednit, že modernismus byl globálním fenoménem, který se vyskytoval i v pravoslaví, kdy v Rusku bylo dokonce bolševiky podporované obnovlenecké, modernismem silně ovlivněné hnutí. Ale na ně nelze modernismus zdaleka redukovat. Pod větším nebo menším modernistickým vlivem byla nejedna postava v Srbské pravoslavné i Ruské zahraniční církvi, nemluvě o Konstantinopolském patriarchátu. Proto Gorazdovy nápady nemusely být v zárodku odmítány, jak by měly být.

Kniha také tematizuje vznik Ústavy českomoravské eparchie (s. 118–119), která je v pravoslaví poměrně neobvyklá, neboť je demokratická a mj. omezuje biskupské pravomoci. Proces jejího vzniku a přijetí dodnes není zcela objasněn, ale zde se dočítáme důležité informace.

Pokud jde o pravoslaví mezi Rusíny, je velmi často uváděným důvodem návratového hnutí k pravoslaví od řeckokatolicismu existence kobliny a rokoviny, což byla vlastně církevní daň řeckokatolickým duchovním, kantorům a učitelům, která měla pracovní a naturální formu přetrvávající z feudalismu. Podle některých textů byla definitivně zrušena až po r. 1945. Tuto pravoslavní nepožadovali a to bývá často předpokládaným motivem pro válkou zbídačené rusínské obyvatelstvo. A také zkušenost emigrantů do USA, kde byli jako řeckokatolíci zbaveni vlastních tradic a podřízeni latinskému katolicismu. To spolu s pokusy o ukrajinizaci posilovalo vědomí, že jsou pravoslavnými, nikoliv katolíky jakékoliv předpony. Kniha tyto věci nerozebírá a jako by viděla jedinou příčinu návratového hnutí v předválečném konfliktu věřících s řeckokatolickým knězem Stěpanem Poljanským (s. 47nn).

Jedním z nejzajímavějších objevů knihy je dle našeho názoru to, že se státním uznáním srbské jurisdikce a jí podřízené skupině pravoslavných, její právní kontinuity, resp. získání kongruy (státní finanční podpory duchovním) a později finanční podpory církve to nebylo tak jednoduché ani jednoznačné. Státní uznání srbské jurisdikce a také její kontinuity (z Rakouska-Uherska) v Československu patří k zakladatelským mýtům místního pravoslaví. V úvodu k současné Ústavě pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku se píše: „Obě vzniklé eparchie (česká a podkarpatoruská) se rozvíjely pod jurisdikcí, mateřskou péčí, srbské pravoslavné církve, jejíž právní kontinuita pro následnické státy rakousko-uherské monarchie byla uznána i Československou republikou.“[1]

Prof. Marek ukazuje, že vše byl dlouhodobý proces, který měl v různých bodech a obdobích různé výsledky. Že sice biskup Gorazd podnikl několik zahraničních cest, kde shromažďoval materiál, vypracovával různá pojednání a stanoviska, vydobyl si pověst odborníka na tuto tematiku, ale že to neznamená, že výsledek jeho práce a argumentace byl průkazný, jednoduchý a jasný. Argumenty biskupa Gorazda byly dle knihy přezkoumávány opakovaně a s různým výsledkem. V roce 1926 byla na jejich základě získána kongrua, ale v archivu zachovaný posudek ukazuje, že argumenty stojí na chatrných základech. Prof. Marek shrnuje:

„Gorazdův elaborát je hodně účelovým konstruktem. S historickými daty sice pracuje, avšak slabinou postupu je jejich interpretace. Skutečnost vykládá pragmaticky a mnohé jeho závěry jsou vyvozeny na základě předpokladů a analogií. Na nedostatky dokumentu právní povahy tehdy poukazovalo samotné ministerstvo školství. Platnost státních zákonů vydaných výlučně pro území Dalmácie a Bukoviny byla v rozporu s ústavou monarchie přenesena na vídeňskou náboženskou obec pouze nařízením, a nikoliv zákonem. Úprava týkající se vyznavačů pravoslaví srbské národnosti byla přenesena nejen na Srby, ale i na pravoslavné jiných národností žijící na celém území monarchie. Protože se jednalo o zemské normy, recepční zákon Československé republiky je nepřevzal (!)… Kdybychom chtěli komplikovanou problematiku, zatíženou existencí rozdílných právních výkladů, maximálně zjednodušit a shrnout do jedné věty, pak hlavní svízel Gorazdova výkladu spočívala v záměně fikce za realitu: pro období před první světovou válkou dokazoval existenci náboženské obce, která na českém území právně, a vlastně ani fyzicky, neexistovala. Rozhodující však bylo, že ministerstvo školství i přes vlastní pochybnosti Gorazdův výklad akceptovalo.“

Prof. Marek se pokouší hledat odpověď, proč byla kongrua přidělena, jestliže posudek byl negativní a spekulativně odpovídá, že to byl projev dobré vůle pravoslavným (s. 121–122). Nicméně tím otázka právního uznání neskončila, protože získání kongruy biskupa Gorazda povzbudilo a začal se hlásit o příspěvek na činnost církve ze státního rozpočtu a to zpětně i s odškodným za jeho nepřiznání. V podstatě opřel svou argumentaci na tom, že pokud byla státem uznána právní kontinuita pravoslaví srbské jurisdikce, měla nárok na podporu od počátku vyplácení, tedy již v letech 1920–1925, a požadoval poměrně velkou částku. Ministerstvo školství tyto požadavky v roce 1927 zamítlo, v roce 1932 svůj postoj revidovalo s tím, že: „pravoslavná eparchie česká jest […] právní nástupkyní eparchie zadarské, jako eparchie karpatoruská jest ve svém celku a ve své organizaci právní nástupkyní metropolie sremsko-karlovické.“ (s. 124) Nicméně vyplácení bylo na ministerstvu financí, které po mnohaměsíčním zkoumání v roce 1933 „ve svém rozhodnutí potvrdilo, že činnost státem uznaných a kongruálních církví je třeba finančně podporovat. Proto se žádostí souhlasilo a pravoslavná církev začala od roku 1934 dostávat pravidelně ze státního rozpočtu asi půl milionu Kč – v českých zemích zhruba 100 000 Kč, na Podkarpatské Rusi 320 000 Kč a každý z biskupů po 48 000 Kč. Na druhé straně však zdůvodnění žádosti výkladem o právní kontinuitě současné pravoslavné církve se sesterskými církvemi existujícími v habsburské monarchii ministerstvo anulovalo a zcela jednoznačně odmítlo. Po prozkoumání všech dokumentů dospělo k závěru, že pravoslavná církev nemá na dotace právní nárok. Stát ji bude finančně podporovat pouze na základě ,volné úvahyʻ.“ (s. 124)

To jsou více než závažné poznatky. Ty mohou mít např. i velký vliv na pohled na současnost Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, jak se v současnosti jmenuje autokefální (samostatná) církev, která má v obou státech exkluzivitu, a jež sice v roce 1998 obdržela autokefalitu patriarchovým Tomosem od Konstantinopolského patriarchátu, ale jehož vliv je zde setrvale odmítán. Důvodem je zpravidla právě odkaz na uznání právní kontinuity Srbské pravoslavné církve v Československu, a tím i gorazdovského pravoslaví. Jenomže prof. Marek ukazuje, že to zdaleka nebylo tak jednoduché a nakonec to bylo podle všeho odmítnuto. Kongrua a státní příspěvek eparchiím Srbské pravoslavné církve podle toho byly Československem přiznány jen z politických důvodů, případně sympatií. Což mělo i svou tragickou stránku, a tím byl osud arcibiskupa Sawatije a konstantinopolské jurisdikce. To ovšem nic nemění na případné faktické oprávněnosti kanonických nároků Konstantinopole a tragické roli státních zásahů.

Zde by recenze mohla končit, ale je zapotřebí ukázat na obecné otázky, které si musí čtenář klást. Obránce právní kontinuity Srbské pravoslavné církve v Československu totiž bude nepochybně argumentovat fakty udělení kongruy a zařazením mezi kongruální církve a pozdějším přidělením státní podpory, které by toto uznání měly právě znamenat a nalezené archivní dokumenty bude zpochybňovat buď jejich možnou fragmentárností, nebo pochybnou váhou. Prof. Marek ale vypráví příběh zdejšího pravoslaví na základě pramenů, které našel a zmíněné dokumenty dokonce objevil v archivu biskupa Gorazda zpřístupněného Olomoucko-brněnskou eparchií. Tento příběh lze psát různě i na základě stejných pramenů, protože záleží na jejich interpretaci. Samy dokumenty velebně mlčí, jak by řekl Platón, vyprávět musí historik. A příběh pravoslaví na území prvorepublikového Československa se recenzovanou knihou určitě neuzavírá, protože archivy zdejších největších eparchií – pražské a prešovské – stále nejsou přístupné k bádání a archiv Srbské pravoslavné církve se přepracovává, aby se v něm lépe bádalo. V první polovině roku 2024 také vyšla nová šestisetstránková srbská kniha dr. Saši Antonijeviče:

Антонијевић, C. Саша. Чешко-моравска епархија Српске Православне Цркве 1921-1942, Kragujevac: Kalenič, 2024. ISBN 978-86-6008-072/3.

Recenzovaná kniha prof. Marka (a J. V. Danilce) je vynikajícím dílem, ale zcela jistě bádání o dějinách pravoslaví u nás ve 20. století neuzavírá. Ještě je mnohé, co potřebuje objasnit a zřejmě i objevit.

Poznámka

[1] Ústava Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a prováděcí předpisy k ústavě Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku schválena IX. sněmem Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku konaným ve dnech 15.–17. 10. 1999 ve Vilémově, Praha 2000, s. 5.