Rastafariánství v JAR 1/2: Náboženství, politický postoj nebo životní styl?

Mnozí rastafariáni v Jižní Africe (JAR) dnes preferují označovat rastafariánství za životní styl a kulturu, případně také politický postoj, spíše než náboženství. Jejich vnímání vlastní identity je více než jinde v subsaharské Africe poznamenáno hanebným rasismem a brutální nadvládou bílého muže nejen v bolestivém údobí apartheidu.[1] Podívejme se proto v této dvoudílné minisérii na jihoafrické rastafariánské vnímání vlastní identity.

Když se ve 30. letech 20. století rodilo na Jamajce rastafariánství, mělo výrazně náboženský náboj, který se postupem času rozšířil o společenská, kulturní, umělecká, ekonomická i politická témata.[2] Přestože je rastafariánství svými (mnohými, nikoli však všemi) stoupenci v JAR chápáno zejména jako komplexní způsob života, jeho existence je do jisté míry napájena náboženským elementem.[3]

U kořenů rastafariánství stojí skutečnost útlaku, zotročení a odebrání lidské důstojnosti černochům bílými zločinci, kteří ziskuchtivě přesunuli obrovské množství Afričanů přes Atlantik. Reakce na tento zločin bílého člověka vůči člověku černému a jeho násilná deportace za oceán je podle Midase H. Chawaneho jádrem vzniku rastafariánství.[4] Na Jamajce – můžeme snad experimentálně použít výrazu v „karibském exilu“ – z tohoto substrátu vyrostla myšlenka potřeby návratu černého člověka do africké domoviny, obnovy černého sebevědomí a nalezení vlastní náboženské identity.[5] Za klíčové osobnosti zrodu rastafariánství jsou vedle několika méně známých osobností považováni zejména Leonard Percival Howell – přezdívaný mimo jiné jako „The First Rasta“ – a Marcus Mosiah Garvey,[6] který v roce 1920 předpověděl příchod černého mesiáše: „Obraťte pohled k Africe, kde bude korunován černý král, neboť vysvobození je blízko.“[7] Když byl roku 1930 korunován etiopský (dříve též habešský) císař Haile Selassie I., jenž korunovací získal tradiční tituly Jeho císařské Veličenstvo, Král králů, Pán pánů, Vítězící lev kmene Judova, Vyvolený Boží, Světlo světla a král Siónu, mnozí v tom identifikovali naplnění Garveyho proroctví a nikoli vaticinium ex eventu. (Mimochodem, po procestování celé Afriky mohu vypovědět, že na podobných titulatorních brikolážích si mnozí afričtí vládci stále zakládají. Rozhodně se tato titulatura nevztahuje pouze na Etiopii a její historii.)

Podle císařova chlapeckého titulu a jména – Ras (tedy princ, podle dalších výkladů vévoda, hodnostář) Tafari Makonnen – také rastafariáni odvodili své pojmenování.[8] Někteří rastafariáni v etiopském císaři spatřují druhý příchod Krista a mesiáše, jiní inkarnaci Boha Jaha (Boží jméno pochází z hebrejského JHWH, v kratší formě JH, vysloveno Jah), další proroka, který zjevil přítomnost Jaha v každém jedinci.[9] Podle jednoho z tradičních etiopských narativů byl Haile Selassie I. posledním přímým královským potomkem Krále králů, prvního etiopského císaře Menelika I. (podle tradice 10. stol. př. n. l.), syna krále Šalomouna a královny ze Sáby, přezdívaného Syn moudrosti, který měl mimochodem – opět podle neprokazatelné ústní tradice – do Etiopie přinést originál archy úmluvy. Císařův rodokmen podle prvních rastafariánů na Jamajce vypovídá o mimořádném (a nezávislém) postavení Etiopie v dimenzi abrahamovských náboženství. Někteří rastafariáni císaře považují za inkarnaci Boha Jaha a nazývají jej proto Jah Rastafari.[10]

Mnozí mimoafričtí rastafariáni volají po návratu do země zaslíbené – Afriky. Tento prvek ovšem v JAR postrádá naléhavosti. Někteří rastafariáni hlásají vyhrocenější afrocentrické postoje, dokonce až nadřazenost černé rasy všem ostatním světovým rasám. Tento aspekt rastafariánství je v JAR často skloňovaným tématem. Společenské kyvadlo vytlačené bílým uzurpátorem ve strastiplném čase apartheidu do pozice proti černým, se po pádu apartheidu zcela logicky nevrátilo do rasového neutrálu, ale desetiletími nahromaděnou silou se vychýlilo do pozice rasismu proti bílým, kde se stále ještě nachází, i když svého extrému již před lety dosáhlo.

Jihoafrická (křesťanská) černá teologie byla dlouho nasměrována stejně, ovšem ve své aktuální čtvrté fázi se již vypořádala s reaktivností proti bělochům a cílí na návrat lidské důstojnosti pro všechny lidi, všech barev, kultur, světonázorů i náboženství.[11] Podobně i africká teologie, která ovšem vychází z křesťanských pozic černého člověka v době kolonialismu,[12] který byl sice rovněž zločinecký, hanebný a pro bělochy ostudný, ale vzhledem k pošlapání lidské důstojnosti černochů nedosáhl takové zvrácenosti jako v JAR. To je také důvodem, proč dnes někteří rastafariáni v JAR zastávají pozici černé nadřazenosti.

Afrocentrická interpretace Bible, Bůh Jah a posvátné konopí

Rastafariáni (více či méně) ctí Bibli, jsou ale známí svou specifickou interpretací. A stejně jako jihoafrická černá teologie – chápaná také jako teologie černého osvobození – zdůrazňují momenty útlaku Hebrejů pod egyptskou nadvládou a také babylonského exilu vyvoleného národa. V rastafariánské interpretaci jsou vyvoleným národem černí potomci krále Šalomouna a královny ze Sáby, přeneseně všichni černí Afričané násilně vyhoštění do exilu, zejména do Karibiku, USA, ale i do Evropy. Návratem z babylonského zajetí – bílá západní společnost je mezi rastafariány nazývána Babylon[13] – má být triumfální návrat černého člověka do africké domoviny, rastafariány nazývané Sión. To se ostatně částečně stalo již při vzniku státu Libérie.[14]

Vitální síla darovaná Bohem Jahem je podle rastafariánů v každé lidské bytosti i ve všech živých skutečnostech. Z toho také pramení rastafariánské „Já a já“ (anglicky „I and I“), kdy první Já odkazuje na osobu Boha Jaha a druhé já na osobu rastafariána, který toto paradigma pronáší. Tento „Já moment“ je v rastafariánském slovníku silně přítomný, ale zde se mu nebudeme věnovat. Mnoho rastafariánů spatřuje u základů svého životního stylu přirozenost, lidství a lásku.

Posvátnou bylinou, darem Boha Jaha a nástrojem přirozenosti a lásky je konopí. Kouření kvalitního konopí je nedílnou součástí spirituality rastafariánů. Pokud se zde soustředíme na Afriku, je třeba zdůraznit, že společenské kouření konopí má pro tradiční africké kultury podobně nosný význam jako společenské popíjení piva pro českou kulturu, nebo společenské popíjení vína pro kulturu moravskou. Konopí v jistém (dobře míněném a skutečně prožitém) smyslu k Africe patří. V saharské Africe potom dominuje kouření hašiše. Tím samozřejmě netvrdím, že každý jedinec v Africe kouří marihuanu, stejně jako každý jedinec v Čechách zajisté nepije pivo. Nicméně ke spiritualitě rastafariánů kouření konopí nepochybně patří, stejně jako je hluboce zakořeněno v tradičních afrických kulturách.

Konopí (též ganja, kay, weed, marihuana…) je pro rastafariány svatá bylina a dar z nebes. Kouření sušeného samičího květenství konopí je při rastafariánských shromážděních (pro dospělé osoby) náboženským pravidlem. Kouření konopí je rastafariánská svátost. Vedle toho se používá k přípravě pokrmů a nápojů.[15] Prostřednictvím kouření konopí má rastafarián pozvedat svého ducha a komunikovat s Bohem Jahem. Připomenu, že inhalací spalovaného sušeného samičího květenství (případně i horních lístků) konopí dochází k ovlivnění funkce mozku zejména účinnou látkou THC, tedy tetrahydrokanabinolem, resp. delta-9-tetrahydrokanabinolem (ovšem kanabinoidů je více než stovka – např. THC, CBD, CBN a CBC), což subjektivně umocňuje jakýkoli prožitek.[16]

Druhou část připravujeme na sobotu 1. března 2025.

Poznámky:

[1]Srov. CHAWANE, Midas H. The Rastafarian Movement in South Africa: A Religion or Way of Life? Journal for the Study of Religion, roč. 27, č. 2 (2014), s. 214–237.

[2]Srov. BOSCH, T. The Making of ‘I-Story’: Rastas in Cape Town. Cape Town: University of Cape Town, 1996, s. 6–9.

[3]Srov. CHAWANE, Midas H. The Rastafarian Movement in South Africa: A Religion or Way of Life? Journal for the Study of Religion, roč. 27, č. 2 (2014), s. 214–237.

[4]Srov. tamtéž.

[5]Srov. JOHNSON-HILL, Jack A. Rastafari as a Resource for Social Ethics in South Africa. Journal for the Study of Religion, roč. 9, č. 1 (1996), s. 3–39.

[6]Jde o mnohovrstevnou osobnost, která má podle mnohých historiků vedle nepochybně pozitivních rysů také své kontroverzní odstíny. V tomto článku se ale Marcusi Mosiah Garveyemu blíže nevěnujeme a jeho příběh zde nebudeme přibližovat. Soustředíme se na rastafariánství v JAR.

[7]Srov. CHAWANE, Midas H. The Rastafarian Movement in South Africa: A Religion or Way of Life? Journal for the Study of Religion, roč. 27, č. 2 (2014), s. 214–237.

[8]Srov. tamtéž.

[9]Srov. tamtéž.

[10]Srov. JOHNSON-HILL, Jack A. Rastafari as a Resource for Social Ethics in South Africa. Journal for the Study of Religion, roč. 9, č. 1 (1996), s. 3–39.

[11]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 50–52.

[12]Srov. CLARKE, P. B. Black Paradise: The Rastafarian Movement. San Bernardino: The Bargo Press, 1994, s. 74–76.

[13]Srov. DAVIDSON, Steed V. Leave Babylon: The Trope of Babylon in Rastafarian Discourse. Black Theology: An International Journal, roč. 6, č. 1 (2008), s. 46–60.

[14]Zdaru tohoto podniku se v tomto článku nevěnujeme. Cílíme na situaci rastafariánů v JAR.

[15]Srov. CHAWANE, Midas H. The Rastafari Movement in South Africa: Before and After Apartheid. New Contree, roč. 65, č. 12 (2012), s. 163–188.