Lovec, Česko – Slovensko, 2024, režie: Jiří Strach.
Svět je bojištěm skryté války. Na straně zla stojí pekelné pluky všehoschopných démonů, beroucích si za rukojmí křehká lidská těla. Jim čelí tajemný prastarý řád s ústředím hned vedle vatikánského Chrámu svatého Petra, morálně ovšem přinejmenším rozporuplný a v zásadě taktéž všehoschopný. Lidstvo je vetchý list mezi břity nůžek, které se užuž svírají.
Zdá-li se čtenáři výše napsané být námětem trochu kýčovitého, poměrně brakového, dosti naivního hororu s nadpřirozenými postavami, pak vězte, že režisér Jiří Strach považoval za výborný nápad jej skutečně ztvárnit. Osmidílný seriál se jmenuje Lovec a během uplynulého podzimu jsme jej mohli sledovat paralelně na České televizi a slovenské televizi JOJ. I nyní je dostupný v archivu iVysílání ČT.
Jiří Strach je samozřejmě v Česku i na Slovensku známým tvůrcem, jehož žánrový záběr sahá od pohádek (Anděl Páně) přes pochmurné kriminálky (Labyrint) až k mysteriózním thrillerům s prvky nadpřirozena (Ďáblova lest, Ztracená brána). A právě do třetí z těchto kategorií spadá i nový Lovec. Krimi-horory jsou v kurzu, a obzvlášť ty, které obsahují religiózní symboliku. Dávné legendy, svatyně a oltáře, sakrální symboly a biblické šifry – to vše se zdá poutat masovou pozornost diváků i dnes. Ale (na rozdíl od hororů šedesátých a sedmdesátých let, které spolu s religiózní symbolikou obsahovaly také dost nadsázky a mnohdy je bylo možné označit za krvavé grotesky) v současnosti jako bychom u žánru religiózně zabarveného hororu pozorovali znatelné zvážnění. Už to nemá být dekadentní legrace s upířími špičáky a posedlými dívčinami, ale cosi ambicióznějšího, nejlépe obsahujícího hlubší poselství. Ať už se nadpřirozené prvky nakonec ukážou jako skutečné, nebo například jako rafinované triky pozemského pachatele.
Nechávám k posouzení odborníkům na současnou populární kulturu a religiózní symboliku v ní, jedná-li se o prostou paralelu s oblibou gotického hororu pozdního 19. století, kdy se městské publikum utíkalo k zasmušilé romantice strašidelných hradů, nebo má-li současný trend co dočinění s kontra-sekularizačními procesy, někdy označovanými, v polemice se sociologem raného 20. století Maxem Weberem, jako znovuzakouzlení světa. Každopádně těžko Jiřímu Strachovi vyčítat, že se snaží držet prst na tepu doby. Zejména má-li o tuto oblast osobní zájem, vycházející z jeho vlastního náboženského založení. V případě Lovce si ovšem ukrojil pořádný krajíc. Tady už nejde jen o symboly a šifry. Souboj s reálně existujícím satanským zlem je vepsán v samotném jádru scénáře, a jedná se o souboj na život a na smrt, se zbraní v ruce a s Vatikánem v zádech. Jak se zkušenému režisérovi podařilo uchopit látku, kterou jsem se odvážil výše označit za zavánějící kýčem až brakem?
Nebudu čtenáře dlouho napínat. Režisér a jeho tým, čítající hned čtveřici scénáristů, tentokrát z mého pohledu příliš úspěšní nebyli. K detailům a zásadním příčinám jejich tvůrčího selhání se vyjádřím za okamžik, nejprve si ve zkratce představme zápletku a děj Lovce.
Tak tedy: prastarý katolický řád má svou česko-slovenskou provincii s převorem, jehož role se zhostil Jiří Dvořák. A jako ostatní jurisdikce, také Češi a Slováci jsou pro boj s démony vybaveni tajemnou postavou, označovanou prostě jako „lovec“. Ten český se jmenuje Tomáš Lang, je mu kolem padesátky, a hraje ho Pavel Kříž. Lovcovým úkolem je vyšetřovat případy démonické posedlosti, při nichž se pekelník prostřednictvím podrobeného člověka dopustí (či opakovaně dopouští) násilného jednání, většinou vraždění. Jelikož exorcismus už by v takových případech byl marný, vydává se Lovec na své výpravy vyzbrojen speciální dýkou, jíž má posedlé tělo probodnout. Démon je následně uvězněn v čepeli dýky a mrtvé tělo končí ve zvláštní kryptě pod jakýmsi blíže nespecifikovaným klášterem (divák poznává např. ten v Rajhradě), v němž česká provincie tajného řádu sídlí.
Během plnění jednoho ze svých úkolů se lovec Lang za dramatických okolností seznámí se Slovenkou Alicí Černou (Jana Kolesárová), která do té doby pracovala jako obyčejná manažerka v pojišťovně. Nyní ale trpí děsivými vizemi zjevně souvisejícími se smrtí své matky a Langovým posláním, a především disponuje mimořádnou schopností: dokáže démona z posedlého těla vyhnat, aniž by přitom bylo nezbytné ubožáka zabít. Toto zjištění zneklidňuje jak Langa, tak jeho nadřízené uvnitř Řádu. V průběhu seriálu navíc do hry vstupuje zásadní motiv matek, které počaly bez otce, a jejich dcer, které počnou stejným způsobem. Má skutečně tímto způsobem dojít ke zrození Antikrista, jak Řád věří, nebo je vše úplně jinak? A jakou roli v tom hraje Alice Černá? Má snad právě ona být matkou ďábelského dítěte? Nebo naopak spasitele?
Jak vidno, o apokalyptické motivy není v seriálu nouze, stejně jako o záběry do ztemnělých klášterních chodeb nebo do krypty plné probodených těl s dýkami trčícími z prsou. Dočkáme se i scén z jednání generální kapituly Řádu v samotném Vatikánu, které jsou, jak jinak, plné intrik a piklů. Temné se stává ještě temnějším.
Námět, který (jak se snad ze zběžného představení patrné) nezřídka sklouzává přes hranu temného kýče, by snad mohl fungovat, pokud by si tvůrcové uvědomili, že točí cosi, mírně řečeno, přitaženého za vlasy, a neostýchali se to přiznat. Jinými slovy, kdyby seriálu nechyběla nadsázka a humor, klidně černý, jako příjmení hrdinky Alice. Pak by šlo o částečný návrat k výše zmíněnému hororu šedesátých a sedmdesátých let v moderních kulisách. A nebyla by to žádná hanba. Už svatý Filip Neri (1515-1595) věděl, že mezi nejúčinnější zbraně proti ďáblu patří humor. Tvůrci Lovce se ovšem rozhodli pro smrtelně vážný přístup, typický pro religiózně zabarvený horor či thriller dnešního střihu, a tím se sami odsoudili k tomu, přivést na svět spíše než Antikrista nechtěnou parodii na něj.
Snad by ani nevadily teologické inovace, jako když lovec Lang vysvětluje, že Antikrist bude ďábelským synem počatým z panny, přičemž katolická tradice nejpozději od slavného traktátu O Antikristu franského opata Adsona z Montier-en-Der (konec 10. století) lpí na tom, že Antikrist musí být ďáblem inspirovaný smrtelník počatý ze smilstva. To by se dalo bez problémů obhájit coby autorská licence. Co ovšem diváka aspoň trochu znalého historie rozesměje, a troufnu si tvrdit, že to nebyl záměr autorů, jsou například prostřihy na stránky pradávných knih o démonech, které Řád přechovává, a malůvky v nich, které ani v nejmenším nepřipomínají křesťanská vyobrazení démonů z jakékoliv předmoderní doby, ale spíš jakýsi černobílý komiks. I diváka, který se o historii příliš nezajímá, pak nejspíš přimějí k úšklebku žlutě žhnoucí oči posedlých ve chvíli, kdy se v nich projeví démon či jejich překvapivě (ba dokonce komicky) snadné přemožení. Psát se rok 1970, nikdo by neřekl ani popel, ale ve čtvrtině 21. století?
Zdaleka největší potíží ovšem zůstává přepjatost samotného děje. Nelogické kroky jednotlivých postav ponechme stranou. Kdo jsme my, smrtelníci, abychom soudili úradky pekelných knížat a jejich protivníků? Když ale začnou na povrch vyplouvat zlovolné intriky uvnitř samotného Řádu, člověk se nemůže zbavit dojmu, že sleduje slabý vývar toho méně podařeného z příběhů Dana Browna, navíc zpracovaný poměrně neohrabaným způsobem. Jak to, že si Řád může ve Vatikánu dělat doslova, co chce, včetně mučení a vynucování výpovědi připomínající praktiky totalitní tajné policie? Ovládá snad i samotný Svatý stolec? Jak se stalo, že Řád disponuje vlivem uvnitř české policie, a dokonce na ministerstvu vnitra? Jak to, že třímal nezanedbatelnou moc i v komunistickém Československu, jak se dozvíme v převážně retrospektivním předposledním díle? A jak je možné že o existenci takto (vše)mocné a dle všeho pečlivě utajované instituce zároveň ví i obyčejný vesnický farář? Řada motivů zkrátka působí podivně i tehdy, přistoupíme-li na hru, v níž existují andělé a démoni. A tvůrcům se nedaří tyto prazvláštní momenty vysvětlit tak, aby ve světě, který stvořili, dávaly smysl. Připomínám, že kdyby se bývalo jednalo o přiznanou nadsázku, nikdo by patrně nemrknul okem. U díla, které se patrně snaží brát vážně, ale tyto okolnosti šponují obočí diváků nahoru, a spolu s nimi snad i koutky úst. Podobně působí scény s mnichy před oltářem pějícími prastaré chorály, zatímco tetují Alici na záda znamení kříže, koncert místní metalové skupiny, která si na satanisty jen hraje, stejně se ale s ďáblem vinou své nerozvážnosti zaplete, spěšná evakuace mumií z klášterní krypty do přistaveného kamionu a spousta dalšího.
Moudrost našich babiček praví, že ten, kdo si neumí udělat legraci sám se sebe, riskuje, že se mu budou smát jiní. A tak divák hrozí propuknout v chichot, když jistá ne právě sympatická postava, která se vyznačuje tím, že kdykoliv se objeví na scéně, je udeřena tupým předmětem do hlavy, dostane další ránu. Pro rány Kristovy! Opravdu nikomu z početného tvůrčího týmu nezačala ani na chvíli blikat kontrolka autocenzury? Nebo začala, ale kolegové ho umlčeli a skončil v kryptě? Bůh a ďábel vědí. Divák po shlédnutí seriálu ví hlavně to, že vyfukováním kouře do vody zlato nevznikne a množství záběrů do sakrálních interiérů samo o sobě nevytvoří mysteriózní atmosféru. Vznikne-li druhá řada Lovce, a zřejmě to vzhledem k otevřenému konci série nelze vyloučit, pak svatý archanděli Michaeli, ochraňuj nás v bitvě o soudnost a dobrý vkus. Amen.
Související příspěvky:
