Dawkinsův rozchod s Bohem

Richard Dawkins, Rozchod s bohem: Rádce pro začátečníky, Argo, 2021.

V některých publikacích se Richard Dawkins (*1941) projevuje jako erudovaný popularizátor evoluční biologie, v jiných jako militantní odpůrce náboženství. Rozchod s bohem patří do druhé skupiny. V lecčem navazuje na Boží blud.[1] Polemické jsou snad všechny Dawkinsovy výstupy, liší se intenzitou a typem argumentace.

Největší show pod Sluncem[2] je věcným výkladem přírodovědce, přehledem argumentů ve prospěch evoluční teorie. Konflikt s náboženstvím se zde soustřeďuje na otázku školní výuky. V případě evoluce nejde jen o „teorii“ ve smyslu jednoho z možných výkladů, ale vědecké poznání. Jde o fakta, ne víru.

V tomto duchu inicioval Dawkins petici, již spolu s oxfordským biskupem a signatáři z řad duchovenstva i známých přírodovědců adresoval ministerskému předsedovi Tony Blairovi, aby se zasadil o dohled státních orgánů nad školními osnovami také v církevních školách; to jest, aby všechny školy oddělovaly výuku vědy a náboženství. Bezprostředním podnětem k sepsání petice byla kauza učitele církevní školy, který evoluční teorii označil za „stanovisko víry“, ovšem i nárůst počtu islámských škol v Británii.[3]    

Refrénem Dawkinsových publikací je odkaz na průzkum veřejného mínění ve Spojených státech, podle nějž více než 40 % respondentů má za to, že Země není starší než 10 tisíc let a lidé se nevyvinuli z nižších živočichů. Takový výsledek pokládá Dawkins za alarmující. Právě zde leží důvod jeho úsilí na poli popularizace evoluční přírodovědy. Potud můžeme vůči Dawkinsovi pociťovat sympatie.

V publikacích jako Boží blud a Rozchod s bohem se však věcný tón vědce proměňuje v citové výlevy. Na co však chceme poukázat především: není schopen reflektovat nepoměr mezi vědomostmi, které nasbíral na poli přírodních věd a tím, co narychlo, hnán polemickým záměrem, načetl o náboženství. Nedoceňuje skutečnost, že také náboženství má svá fakta a obory, které se jeho studiu věnují, postupy, jimiž relevantní fakta zjišťují a interpretují.

Nejde nám tedy o to, že Dawkins víru, zejména křesťanskou, nesdílí, ale o to, že – zaštítěný vědeckým renomé, jež získal v jiném oboru – křesťanství dezinterpretuje. V Rozchodu se více než jinde zabývá Biblí s tím, že právě její vliv u většiny svých čtenářů předpokládá. Nakolik se věnuje první části Bible, dotýká se také judaismu. Podívejme se tedy, jak s Biblí nakládá.

Věrohodnost Bible

Dawkins hned zkraje vrhá stín pochybností na samotnou existenci osob a událostí, o nichž se v Bibli mluví. Vesměs nejsou doloženy z jiných pramenů nebo archeologicky. Dále poukazuje na časový odstup mezi líčenými událostmi a dobou sepsání. Ústní tradování pokládá za „tichou poštu“, jejímž nevyhnutelným důsledkem je zkreslení obsahu.

Starý zákon nás vede hluboko do šera „mýtů a legend a biblisté ho za seriózní historii nepokládají“ (46). Stejně jako v dalších případech nám Dawkins neprozradí, s kterými biblisty se radil. Prostě výtěžky jejich práce sumarizuje – pochopitelně po svém. Skutečnost je pestřejší. Starý zákon vedle mýtů a legend vypráví také o událostech a osobách známých odjinud.  

Dawkins pokračuje: „Stejné [jako s Abrahamem] je to s dalším hrdinou židovských dějin, králem Davidem. David nezanechal stopy ani v archeologii, ani v psané historii mimo Bibli“ (47). Izraelští archeologové Finkelstein a Silberman jsou jiného mínění. Ačkoli k příběhům o Davidovi toho z hlediska archeologie nelze mnoho povědět – vyjma obecných poměrů na judské vysočině – ve prospěch jeho historické existence svědčí nález z lokality Tel Dan. Nápis oslavuje vítězství damašského krále Chazaela, asi 835 př. n. l., nad izraelským králem „z domu Davidova“. Ví tedy o Davidovi, zakladateli královské dynastie.[4]  

Právě tak Merenptahova stéla ví o přítomnosti Izraele na daném území ca. 1200 př. n. l. Jiné písemné památky okolních národů znají jména izraelských králů Omrího, Achaba, Jehú a judského krále Chizkijáše.[5] Dnes také máme na základě mimobiblických zdrojů lepší představu o mytologii Kenaanců a Babylóňanů, což osvětluje leckteré narážky u hebrejských proroků. Příběh Izraele, který vypráví Bible, se tedy neodehrává mimo obecné dějiny. Látky Starého zákona jsou různorodé. Někde mají k dějepisectví blíž, jinde dál.

Existoval Ježíš?

Většině čtenářů bude taková otázka připadat absurdní. Dawkins však obratně pracuje s vytvářením dojmu:

Ale kolik toho skutečně víme o Ježíši? Můžeme s jistotou říct, že vůbec existoval? Většina současných badatelů, ačkoli ne všichni, se domnívá, že pravděpodobně ano. Jaké pro to máme důkazy? Evangelia? Najdeme je na začátku Nového zákona, a proto si můžete myslet, že byla napsána jako první. Ve skutečnosti jsou nejstarší novozákonní knihy až na konci: Pavlovy listy. O Ježíšově životě však Pavel bohužel neříká takřka nic. Je v nich mnoho o Ježíšově významu z náboženského pohledu, obzvláště o jeho smrti a zmrtvýchvstání, avšak téměř nic z toho se ani nesnaží dělat si nárok na to, že by to byla historie. (24)

Ve skutečnosti máme k historickému Ježíšovi rozsáhlou odbornou literaturu, jejíž autoři zkoumají řadu souvisejících témat, avšak otázka samotné Ježíšovy existence u nich zvláštní pozornost nevzbuzuje. O Ježíšovi toho totiž víme tolik, že se tato otázka stává bezpředmětnou.

Na domácí scéně vynikají publikace Petra Pokorného,[6] ze současných anglicky píšících autorů se tématu věnují James D. G. Dunn, Larry W. Hurtado, John P. Meier; z židovských autorů Paula Fredriksenová, Geza Vermes, David Flusser[7] a jiní. Tito biblistice zasvětili celý profesní život, pracují s novozákonní řečtinou i semitskými jazyky, a problematiku rozebírají na stovkách stran, zatímco Dawkins si vystačí s několika odstavci.

Apoštol Pavel, jak vyplývá z listu Galatským, se po své konverzi seznámil s těmi, kdo Ježíše znali osobně, a jeho korespondence zahrnuje řadu údajů o Ježíšově životě. Jejich výčet podává Pokorný.[8]  Dawkinsovo tvrzení, že „téměř nic z toho“, co Pavel píše o Ježíšově životě, smrti a vzkříšení „se ani nesnaží dělat si nárok na to, že by to byla historie“ je hrubým zkreslením. Pavel byl naopak skálopevně přesvědčen o realitě Ježíšovy smrti a vzkříšení. Soustřeďuje se na význam těchto událostí, ale pokud by je nepovažoval za skutečné, význam by pro něj neměly vůbec žádný.

Mimobiblické zmínky o Ježíšovi

Zmínku o Ježíšovi ve Starožitnostech Josepha Flavia pokládá Dawkins za „pozdější křesťanský podvrh“ (25), přičemž se – jako obvykle – zaštiťuje míněním většiny současných badatelů. Přesnější by bylo říct, že odborníci zpravidla mluví o rozvinutí původně stručné zprávy. Krom toho se Ježíšovo jméno mihne ještě na dalším místě Starožitností. Tak např. Trilling a Pokorný.[9]

Dawkins zjevně vychází ze sekundární literatury. Kdyby se totiž do příslušných kapitol Starožitností začetl, zjistil by, že v nich ožívá společenská realita Palestiny, jak ji známe z evangelií a knihy Skutků apoštolských. Také u Flavia potkáváme Jana Křtitele, Heroda, Piláta, saduceje, farizeje, zélóty a mnohé další. Flavius tedy evangelijní reálie naopak potvrzuje a zmínka o Ježíšovi sem zapadá. Původně se však nejspíš omezovala na Ježíšovy zázraky a kázání zástupům.

Vedle Tacitova svědectví o Ježíšově smrti, k níž byl odsouzen Pilátem za vlády císaře Tiberia, a jehož pravost Dawkins uznává, vypovídá o Ježíšově popravě ještě Talmud.[10] Poznámka v traktátu Sanhedrin se shoduje s obviněním Ježíše z čarodějnictví, jaké známe z nejstaršího evangelia (Evangelium podle Marka 3,22). O tom Dawkins podle všeho zpraven není.

Tichá pošta?

Pokorný,[11] Dunn,[12] Hurtado[13] a mnozí další považují evangelia, zejména první tři, za prameny ke studiu historického Ježíše. I v rámci evangelií pojatých do novozákonního kánonu je tedy možné srovnávat několik pramenů a vyhodnocovat, která Ježíšova slova a činy jsou dosvědčeny z více zdrojů a co je naopak ojedinělé. Bývají izolovány čtyři prameny: Marek, Q[14] a látky vlastní Matoušovi nebo Lukášovi.

Předmětem studia je dále redakční práce jednotlivých evangelistů. Celková prezentace Ježíše je totiž u každého z nich zabarvena tím, co chtěl zvláště vyzdvihnout. Pro Marka byl Ježíš především vítězem nad temnými silami, pro Matouše učitelem. Autoři evangelií měli také na zřeteli své čtenáře. V různé míře vysvětlovali židovské zvyky a překládali aramejské výrazy, když předpokládali, že jejich čtenářům nebudou srozumitelné.  

Ježíšovy příběhy a výroky byly zprvu předávány ústně. Matouš, Marek ani Lukáš netvrdí, že by byli přímými svědky líčených událostí. Lukáš uvádí, že znovu prošel a uspořádal materiály, které pocházejí od očitých svědků (Evangelium podle Lukáše 1,1–4).

Mluví-li Dawkins v těchto souvislostech o hře na tichou poštu, zřejmě se v tom odráží jeho evoluční světonázor, konkrétně představa lidí z počátku křesťanské éry jako ne příliš racionálních vypravěčů historek, tj. na rozdíl od nás rozumných, kteří dbáme na fakta. K tradování vzpomínek na Ježíše však docházelo v návaznosti na praxi ústního i písemného předávání náboženských látek v rámci židovské pospolitosti. V židovstvu prvního století byla jednak rozšířená gramotnost, což souviselo s předčítáním Písma v synagogách, jednak se o obsahu Písma diskutovalo, a kolem význačných učitelů se shromažďovali žáci.

Praxe Ježíše a jeho učedníků do tohoto kontextu výborně zapadá. Ježíš je pověřil předávat dál své poselství. Vzhledem k tomu, že jej považovali za zcela výjimečnou duchovní autoritu, věrné tradování jeho slov a příběhů, v nichž Mistr figuroval, se stalo imperativem.

O tom, jak proces ústního tradování vypadal, si můžeme udělat představu, porovnáme-li biblické oddíly, jež pojednávají tytéž události nebo výroky. Pohled na sloupce textu vedle sebe vyjeví shody i rozdíly. Některá vydání evangelií text prezentují právě tímto způsobem. James Dunn s pomocí této metody názorně ukazuje, jak bývá pointa příběhu předávána shodně a Ježíšovy výroky často doslova, zatímco v jiných ohledech panuje určitá volnost.

Některé rozdíly v evangelijním podání lze vysvětlit různými možnostmi překladu původní aramejské tradice do řečtiny. Podle Matouše řekl Ježíš „blaze chudým v duchu“, tj. pokorným, v Lukášově verzi čteme „blaze chudým“. Výchozí semitský výraz lze přeložit tak i tak. Matoušova interpretace se orientuje na charakterové kvality, Lukáš upřednostnil sociální zřetel. Je zde třeba hledat rozpor, jsou-li u Ježíše, jak jej známe z jiných míst, zastoupeny oba momenty?    

Antropologický výzkum v současných kulturách, které spoléhají více na ústní podání než na psaný text, navíc ukazuje, že nejde o tichou poštu právě proto, že předávání není tiché, ale dochází k němu ve společenství, které vypravěče koriguje. Předávání vzpomínek, na nichž skupina staví svou identitu, se liší od vyprávění pro pobavení publika.

Bible jako zdroj morální orientace

Podle Dawkinse obsahuje Bible výroky pěkné i odpudivé, čtenáři však nenabízí žádný klíč, jak se v této změti zorientovat. Chce-li si z ní vzít to dobré, kritéria k hodnocení musí dodat zvenčí. Z toho vyplývá, že Bibli pro svou morální orientaci nepotřebuje. Co je dobré, ví i bez ní (96, 101).

Dawkinsův odsudek některých biblických příběhů a božích vlastností se zakládá jednak na nepochopení textů, o něž jde, nebo toho, jak jsou přijímány v křesťanské tradici, jednak na kritériích, která dodává zvenčí, obvykle anachronicky.

Vlastní nahlížení světa přitom pokládá za samozřejmé. Většinou je nezdůvodňuje. Trest smrti je mu projevem amerického barbarství, potraty naopak akceptuje. Biblická sexuální etika na jeho straně vyvolává úsměšek. Světonázor západního liberála pro něj má univerzální platnost.

Dává si záležet na tom, aby starozákonního Boha vykreslil co nejodpudivěji. Poukazuje na jeho příkaz, aby Izrael vyhladil národy obývající Kenaan. Zcela však opomíjí biblické zdůvodnění, že se jedná o soud nad národy, které po staletí obětovaly děti svým bohům. V případě Amálekitů je vyhlazení zdůvodněno tím, že napadli Izrael na cestě z Egypta. Zatímco Starý zákon představuje přísného, leč spravedlivého Boha, v Dawkinsově podání je vše dílem božího rozmaru. Stranou ponechává i to, že samotný Izrael podléhá boží spravedlnosti. V důsledku toho trpí porážky od nepřátel a zaslíbenou zemi ztrácí. Moderní člověk sice neakceptuje kolektivní charakter těchto trestů, ale mohl by se alespoň snažit pochopit myšlenkový svět biblických pisatelů.

Dawkins si pochopitelně nenechá ujít příběh o tom, jak Abraham, na boží pokyn, málem obětoval svého syna Izáka (66–67). Čtenář knihy Genesis ovšem jednak ví, že Bůh Abrahamovi slíbil pokračování rodu právě skrze Izáka, jednak je epizoda uvedena tím, že Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet (Genesis 22). Judaismus i křesťanství příběh chápou v jeho jedinečnosti, ne jako návod k napodobování.

Představy, že Bůh si vlastně lidské oběti žádá, se ovšem Dawkins jen tak nepustí. Její potvrzení nachází ve vyprávění o Jiftáchovi, který se Bohu zavázal, že dopřeje-li mu vítězství v boji, přinese mu jako oběť zápalnou to, nač při svém návratu domů narazí nejprve. Snad měl na mysli kus dobytka, nicméně jako první se ve vratech objevilo jeho jediné dítě, dcera (Soudců 11). Svůj slib splnil. Pro Dawkinse další doklad zrůdnosti starozákonního Boha (71, 107). Příběh však neříká, že by Hospodin o takovou oběť stál. Čtenář Starého zákona naopak z vícero míst ví, že Bůh lidské oběti zakázal. V kontextu knihy Soudců se Jiftáchův čin stává ilustrací excesů, k jakým docházelo, když ještě Izraelci neměli krále (Soudců 21,25).

Dawkins se mýlí, když prohlašuje, že Bible neposkytuje kritéria, jak se v ní zorientovat. Příklady Kenaanců, Amálekitů, Abrahama a Jiftácha ukazují, že text někdy zahrnuje explicitní hodnocení jednajících postav, jindy stanovisko vyplyne z cyklu příběhů a celé kanonické sbírky.

Nad čím však teprve zůstává rozum stát, je Dawkinsovo nepochopení skutečnosti, že vzhledem k tomu, kým je pro křesťany Ježíš, nefiguruje v jejich víře Starý zákon nikdy samostatně. Hebrejská svatá Písma křesťané přijali do svého kánonu v prvé řadě proto, že v nich nacházeli proroctví o Kristovi.[15] Na stránkách Nového zákona pak dochází k přehodnocení, pokud jde o to, co ze Starého zákona zůstává v platnosti poté, co přišel Mesiáš.

Ježíš prováděl výběr ze starozákonních látek. Zejména potlačil jejich válečnickou stránku. V diskuzi se svými současníky řešil otázku, které přikázání je v Mojžíšově zákoně nejdůležitější. Všechny starozákonní látky pro něj neměly stejnou relevanci. To se také odráží v Kázání na hoře (Evangelium podle Matouše 5–7), které Dawkins pochvalně zmiňuje. V něm Ježíš mluví o lásce k nepřátelům.

Některé výroky Bible podle Ježíše vyjadřovaly boží vůli, ideál a normu, zatímco jiné byly ústupkem lidské slabosti. Polemizoval také s farizeji stran interpretace zákonů o svěcení sabatu a stravovacích předpisech. Biblické látky jsou tedy vnitřně diferencované. Navíc se v nich projevuje časová posloupnost. Neleží na hromadě bez ladu a skladu, ale ukazují cestu božího lidu dějinami, postupné zjevení božího záměru.

Dawkinsovo rýpnutí, že pokud by křesťané byli ve vztahu ke své svaté knize tak důslední jako muslimové, trestali by určité přestupky kamenováním (91), ukazuje jeho naprosté nepochopení toho, jaké místo má Starý zákon v křesťanské víře.

Jedna z věcí, která Dawkinsovi uniká a která má přitom zásadní význam pro interpretaci Bible, a tedy pro povahu náboženství, které z Bible vychází, se týká adresátů Starého a Nového zákona. Zatímco hebrejská Bible je národní literaturou, Nový zákon je literaturou církve, tj. duchovního společenství Ježíšových učedníků ze všech národů. Zmíněný rozdíl osvětluje tematiku násilí, jejíž traktování v Bibli pokládá Dawkins za navýsost pohoršlivé.

Porušování pravidel v rámci duchovního společenství se trestá nanejvýš vyloučením. Státní útvar však není jen duchovním společenstvím, ale chtě nechtě musí řešit obranu vlastního území a kriminalitu uvnitř. Tím se dostáváme k tvrdosti některých starozákonních opatření, která však Dawkins nahlíží anachronicky, optikou 21. století, z pozice společnosti, jež je mnohem citlivější na osobní práva a svobody.

Vzhledem ke svému polemickému záměru Dawkins nezohledňuje ani širší geopolitické souvislosti starého Izraele, zejména skutečnost, že se nejednalo o imperiální, expandující, stát, ale o malé království, které po většinu svého trvání svádělo tuhý boj o přežití. V tomto světle vyznívají militantní texty Starého zákona docela jinak.

Dawkinsovy paradoxy

Poukazuje na antisemitismus v dějinách církve, sám ale Izraelce přirovnává k nacistům. V Kenaanu si totiž na boží pokyn zajistili Lebensraum, životní prostor (72, 92).

Připouští sice, že neexistenci bohů, andělů či skřítků nelze dokázat, ale vysmívá se Ježíšovi, který vymítal démony. Ti přece podle Dawkinse nemohou existovat, takže se Ježíš při stanovení diagnózy musel mýlit (100).

Nicejský koncil podle Dawkinse zcela arbitrárně rozhodl, které spisy budou zařazeny do Nového zákona (32, 39). Na druhou stranu si ale všímá, že mstivé zázraky, připisované Ježíšovi v Tomášově evangeliu (37–39), v kanonických evangeliích chybí. Že by tedy mezi obojím existovaly věcné rozdíly a rozhodnutí koncilu mělo své důvody?

Dawkins si je jistý tím, co se na Zemi událo před stamiliony let (plus mínus nějaký ten milion), ale události spojené s Ježíšem, k nimž došlo před dvěma tisíci lety, a dosvědčuje je vícero písemných svědectví, pokládá za nejisté.

Poznámky:

[1] Richard Dawkins, Boží blud, Praha: Academia, 2009; Bratislava: Citadella, 2016. S jeho argumentací se kriticky vyrovnává: Jiří Hanuš, Jan Vybíral (eds.), Dawkins pod mikroskopem, Brno: CDK, 2010.

[2] Richard Dawkins, Největší show pod Sluncem, Praha: Dokořán, Argo, 2011.

[3] Dawkins, Největší show, 14–16.

[4] Israel Finkelstein a Neil Asher Silberman, Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie, Praha: Vyšehrad, 2010, 120-122.

[5] Alfred Jepsen, Královská tažení ve starém Orientu, Praha: Vyšehrad, 1997.

[6] Petr Pokorný, Ježíš Nazaretský, Praha: OIKOYMENH, 2005; Petr Pokorný a Ulrich Heckel, Úvod do Nového zákona: přehled literatury a teologie, Praha: Vyšehrad, 2013.

[7] David Flusser, Ježíš, Praha: OIKOYMENH, 2002.

[8] Pokorný, Ježíš Nazaretský, 20–23.

[9] Wolfgang Trilling, Hledání historického Ježíše, Praha: Vyšehrad, 1993, 56–57; Pokorný, Ježíš Nazaretský, 14.

[10] Trilling, Hledání, 61–62.

[11] Pokorný, Ježíš Nazaretský; Pokorný a Heckel, Úvod do Nového zákona.

[12] James D.G. Dunn, Christianity in the Making, Volume 1: Jesus Remembered, Grand Rapids: Eerdmans, 2003.

[13] Larry W. Hurtado, Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity, Grand Rapids: Eerdmans, 2003.

[14] Z německého Quelle, tj. pramen. Jedná se převážně o sbírku Ježíšových výroků, která se dosud jako samostatný spis nenašla. Je rekonstruována z látek, které jsou přítomné jak u Matouše, tak u Lukáše, ale ne u Marka.

[15] Martin Luther, Výbor z díla, Praha: Vyšehrad, 245–251, 266–278; Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995, 46–50.

Náhledová fotografie Richarda Dawkinse z roku 2012: Marty Stone, Flickr.

Psali jsme v Dingiru:

téma: Atheismus, Dingir 12 (2), 2009, plný text čísla: zde.

Související články: