Abu Ameenah Bilal Philips: Vývoj islámské právní vědy (fiqhu): Islámské právo a právní školy, Praha: Muslimská obec v Praze, 2024, 166 stran, ISBN 978-80-905731-8-5.
Publikace o islámu dostupné v češtině bývají v zásadě trojího druhu. Předně jde o díla odborná či popularizační (která se snaží, nebo se tak alespoň tváří, o jistou nestrannost a objektivitu), díla protiislámská či přímo islamofobní (jež nabízejí kritiku islámu nebo často „odhalení jeho skutečné tváře“, přičemž tato množina má na současném českém knižním trhu zdaleka největší zastoupení) a konečně díla muslimská (která mají za úkol islám vysvětlovat, propagovat, ale též bránit). A právě tato třetí kategorie byla nedávno obohacena o nový titul, a to Vývoj islámské právní vědy (fiqhu), který si jistě zaslouží bližší představení.
Na úvod však předešleme, že počet publikací vydaných zdejší muslimskou menšinou je v poměru k její (ne)početnosti až pozoruhodně vysoký. V zásadě se přitom jedná o dva typy publikací: 1) informačně-misijní texty určené především zájemcům o islám z řad nemuslimů, které je mají přesvědčit o přednostech islámu a rovněž vyvracet nejčastější nepravdy o něm, a 2) informačně-misijní texty určené zejména zájemcům o islám z řad muslimů, které je mají přesvědčit o tom, že ten či onen výklad islámu je správný či přímo nejlepší, a proto, chtějí-li být správnými muslimy, měli by následovat právě jej. Do této druhé kategorie, která bývá často zvána „vnitřní misií“, lze zařadit též knihu Základy tauhídu Bilala Philipse. Nečekanou „reklamu“ jí v roce 2014 připravil Útvar pro odhalování organizovaného zločinu PČR svým zásahem v pražské modlitebně, po němž se léta táhl soudní proces s vydavatelem knihy, který reflektovalo zdejší zpravodajství a na jehož konci se vydavatel dočkal osvobozujícího verdiktu.
Autor knihy, Bilal Philips (* 1947 na Jamajce), tedy není v českém prostředí neznámý. Bez ohledu na jeho hodnocení nesporně patří k vlivným hlasům na dnešní muslimské scéně, přičemž na jedné straně je autorem dlouhé řady knih a iniciátorem mnohých misijních i edukačních aktivit, nepřehlédnutelných na internetu, na druhé straně je však spjat s různými kontroverzemi a za svá veřejně hlásaná stanoviska se dočkal četné kritiky, jejímž důsledkem je kromě jiného i zákaz vstupu do několika států. Pro mnohé západní komentátory tak představuje Philips tu „méně přívětivou“ tvář islámu, což dílem souvisí s jeho reálnými postoji, ale (a tento bod je nutno pořád opakovat) zároveň s potřebou nemuslimských komentátorů neustále rozlišovat, kdo je mezi muslimy „ten dobrý“ a kdo „ten zlý“. Takový přístup, obvyklý spíše u diváků dobrodružných filmů, pak přirozeně ústí v různá nedorozumění, démonizací salafismu počítaje a hledáním „těch dobrých“ v nám pramálo srozumitelných vzdálených konfliktech (např. Jemen či Súdán) zdaleka nekonče.
Vývoj islámské právní vědy (fiqhu) nabízí takový pohled na problematiku islámského práva, který není u nás příliš známý a o to je potřebnější, aby se s ním seznámili zejména odborníci a studenti příslušných specializací. Jde především o to, že Bilal Philips ve své knize představuje nejenom vývoj islámské právní vědy ve středověku, její milníky i klíčové školy, ale zamýšlí se rovněž nad jejich současnou rolí. Jinými slovy, nespokojuje se s tím, že vylíčí status quo, což obnáší rozdělení současného sunnitského islámu do čtyř právních škol (madhhabů), ale ve formování těchto škol (i mnoha dalších právních směrů, které však zanikly již ve středověku) a jejich následném etablování i ustrnutí spatřuje nejen přínosy (podněty k rozvoji náboženských věd a jejich aplikaci), ale rovněž zápory, s nimiž je třeba se vypořádat. V Philipsově pohledu právě „zapouzdření se“ právních škol, které, byť se v obecné rovině navzájem respektují, se často chovaly spíše rivalsky a sektářsky, mělo mnohé negativní dopady. V závěru nabízí řešení. Jak píše na str. 144,
vzhledem k mnohosti kultur zastoupených v muslimské populaci a vzrůstající rozmanitosti problémů plynoucích z denního života v rapidně se měnícím světě se mnoho učenců domnívá, že cíl navrácení islámu do pozice vůdčí síly v každodenním životě muslimů kdekoliv na světě je dosažitelný jedině obrozením dynamické právní vědy (fiqhu). (…) To znamená znovusjednocením právních škol a odstraněním veškerých stop jejich fanatismu a sektářství a také obrozením dedukce zákonů, která pak učiní z fiqhu opět dynamický, objektivně vydedukovaný soubor zákonů, podle nichž budou moci muslimští učenci a soudci efektivně a jednotně uplatňovat šaríʻu ve všech částech muslimského světa bez ohledu na tamější soci-politicko-hospodářské podmínky.
Závěrem dodejme, že informačně nabitou Philipsovu knihu lze vřele doporučit jak studentům islamologie, religionistiky i dalších relevantních specializací, tak širším řadám českých zájemců o islám, jakožto cennou pramennou četbu, neboť vedle stručného shrnutí historie muslimské jurisprudence nabízí Bilal Philips rovněž kritický pohled na její současný stav, jakož i formulaci návrhů pro budoucnost, 
které, ať již s nimi muslimský čtenář souzní či nikoliv a ať již nemuslimskému čtenáři přijdou více či méně sympatické, nabízejí autentický pohled do myšlení (mimochodem nikterak osamoceného) jedné z výrazných postav současného islámu.
Náhledová fotografie: Usman Ahmed, Flickr.
Více k tématu: Miloš Mendel, Muslimové a jejich svět, Praha: Dingir 2018.
