„Hořící oheň“ – tak je ve slavném Malachiášově proroctví jmenován sto třetí papež následující po Celestinovi II. (1143–1144). Příznivci tohoto raně novověkého textu se snaží jednotlivá pojmenování skloubit s charakteristikami toho kterého nástupce sv. Petra, a v případě Pia X. má pojmenování poukazovat na jeho velkou horlivost, s jakou se zhostil svého úřadu. Životopisci Pia X. mu pak přidávali i další charakteristiky: „otec chudých“[1], „venkovský farář na Petrově stolci”[2], „strážce nejposvátnějších tradic”[3], ale i „konzervativní reformní papež“[4]. To vše ukazuje na to, že jistě nebyl „papežem tuctovým“, ale silnou osobností, jež – jak už to bývá – budila a vlastně stále budí kontroverze.
Narodil se jako Giuseppe Sarto 2. června 1835 ve vesnici Riese v italské provincii Treviso (dnes obec nese po svém slavném rodákovi název Riese Pio X). Pocházel z chudé početné rodiny – což byl původ, k němuž se hrdě hlásil. Ve své poslední vůli uvedl: „Narodil jsem se chudý, žil jsme v chudobě, přeji si zemřít jako chudý.”[5] Začínal jako venkovský kněz a relativně rychlému stoupání po žebříčku v církevní hierarchii se spíše bránil. Bývá charakterizován jako niterně zbožný asketa, jenž rozdával ze svého majetku potřebným. Papežem se stal roku 1903 po smrti Lva XIII. a na rozdíl od něj byl, jak poznamenal historik papežství Josef Gelmi, „papežem náboženským“ – v tom smyslu, že svou roli nechápal primárně jako politickou, ale duchovní a pastýřskou v duchu hesla svého pontifikátu „Obnovit vše v Kristu“. Musel se ovšem rovněž vyrovnávat i s politickými výzvami své doby, a nečinil tak vždy diplomaticky obratným způsobem, což s sebou v dobách rychlých sociálně-politických změn přineslo „zhoršení situace církve v mnohých zemích“.[6] Uvnitř církve se věnoval reformě papežské kurie, vzdělávání bohoslovců, kodifikaci církevního práva, podporoval vědecké studium Bible, časté svaté přijímání a přijímání i pro děti atd.
Zároveň se však ostře vymezil proti těm, kteří by chtěli přizpůsobovat církev a její učení moderní filosofii, vědě a kultuře. Do dějin se tak zapsal především jako „antimodernistický papež“. V roce 1907 vydal encykliku Pascendi Dominici gregis, v níž odsoudil konkrétní názory, které jsou v rozporu církevní tradicí. Učitelé teologie a kandidáti na kněžství pak museli od roku 1910 skládat tzv. antimodernistickou přísahu, jíž se zříkali „moderních bludů“. Docházelo pak k „honu na kacíře“, a to včetně intrik a udavačství, byť je otázkou pro historiky, nakolik byl za to odpovědný sám papež, nebo spíše lidé z jeho okolí, kteří se snažili být „papežštější než papež“.[7]
Papež Pius X. zemřel 20. srpna 1914, tedy krátce po té, co se v Evropě rozhořel jiný oheň v podobě první světové války. To jej velmi zasáhlo a podle některých urychlilo jeho smrt. Traduje se, že po vypuknutí války měl odmítnout žádost rakousko-uherského velvyslance požehnat zbraním slovy: „Nežehnám zbraním, nýbrž míru.“[8] Proces blahořečení tohoto papeže pak začal uprostřed druhé světové války, svatořečen byl papežem Piem XII. v roce 1954.
V roce 1970 se stal patronem kněžského bratrstva založené arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, jenž odmítl závěry II. vatikánského koncilu (1962–1965) , jelikož se domníval, že umožnili v církvi šířit myšlenky, proti kterým Pius bojoval. Kněží tohoto tradicionalistického Kněžského bratrstva sv. Pia X. i nadále skládají antimodernistickou přísahu, která byla v římskokatolické církvi oficiálně zrušena a nahrazena obecnějším vyznáním víry v roce 1967 za pontifikátu Pavla VI.
Poznámky:
[1] Mark Fellows, „Otec chudých – Duchovní život sv. Pia X.“, Te Deum 3/2014, online zde.
[2] Informační leták Kněžského bratrstva sv. Pia X., říjen-listopad 2014, s. 5, dostupné zde.
[3] Pius XII při svatořečení PIa X., cit dle tamt., s. 6.
[4] R. Aubert, cit dle J. Gelmi, Papežové, Praha 1994, s. 253.
[5] Cit. dle M. Fellows, cit. dílo
[6] A. Franzen, Malé církevní dějiny, s. 258.
[7] Gelmi, cit. dílo., s. 257
[8] Tamt., s. 255.
Náhledová fotografie z e-shopu Etsy, na němž si dnešní mladí tradicionalisté mohou koupit tričko propagující protimodernistickou encykliku Pia X.
Psali jsme v Dingiru:
téma „Konzervativní a progresivní podoby náboženství“, Dingir 9 (3), 2006. Text celého čísla zde, obálka zde.
Související příspěvky:
Rozklad zamítnut: Kněžské bratrstvo je právoplatně registrovanou náboženskou společností
Kdo s ním spojil ten titul z Malachiáše? Takto to vypadá jako raně adventistická propaganda…