Před 110 lety zemřela první nositelka Nobelovy ceny za mír, baronka Bertha von Suttner

Následující článek je zasvěcen strhujícímu životnímu příběhu velké bojovnice za světový mír, první ženě, které kdy byla udělena Nobelova cena za mír, ženě, která si dvě desetiletí pravidelně dopisovala se zakladatelem této ceny, pražské rodačce a světově nejznámější příslušníci českého šlechtického rodu Kinských – Berthě von Suttner, rozené hraběnce Kinské, známé též jako Bertha Suttnerová nebo Bertha ze Suttnerů. Před týdnem, 21. června 2024, uplynulo 110 let od jejího úmrtí. Asi největší aktivistka za mír přelomu 19. a 20. století zesnula jen týden před tím, než byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Atentát vedl o několik týdnů později k vypuknutí velké světové války, jejímuž započetí se snažila všemožně zabránit.

Bertha von Suttner.

V nynější době, která znova neodbytně duní válečnými bubny a hrozbou vypuknutí velkého válečného konfliktu, je připomínání si nadčasového odkazu Berthy von Suttner o to závažnější a potřebnější. Své vyprávění o různých aspektech Berthina života a činnosti bych rád jakožto praktikující stoupenec bahá’í víry doplnil též o několik odkazů na souvislosti mezi Berthinými myšlenkami na téma míru a mírovým poselstvím bahá’í víry. Bertha von Suttner je totiž jediným člověkem s českými kořeny, který se kdy prokazatelně sešel s jednou z ústředních postav bahá’í víry, velkým šiřitelem míru a tehdejší celosvětovou hlavou bahá’í víry – ‘Abdu’l-Baháem (1844–1921).

Berthino dětství a mládí

Bertha Sophie Felicita hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova se narodila 9. června 1843 v Praze v domě č. 697 na rohu Vodičkovy ulice a ulice V Jámě na Novém Městě pražském. Nenarodila se tedy v paláci Goltz-Kinských na Staroměstském náměstí v Praze, jak se to občas uvádí. (Je ale pravda, že Bertha v útlém dětství v tomto paláci občas pobývala). Její otec, rakouský podmaršálek hrabě František Josef Kinský (1768–1843) a příslušník jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, zemřel několik měsíců před jejím narozením. Berthin otec jakožto třetí syn ve své rodině neoplýval velkým majetkem a finančními prostředky, které by mohl své dceři odkázat. Její matka Sofie (Žofie) Vilemína hraběnka Kinská-Körnerová, jež byla asi o 45 let mladší než Berthin otec, byla dcerou rakouského kapitána jízdy Josefa von Körnera. Körner byl příslušníkem nemajetné nižší šlechty a vojenským druhem Berthina otce. Žofie Körnerová byla citlivou ženou s velkým vztahem k umění, zejména k opernímu zpěvu.

Bertha se už od dětství pohybovala ve vyšších šlechtických a společenských kruzích. Přesto ale vůči ní někteří příslušníci její rodiny a vyšší rakouské šlechty už v dětství projevovali odtažitý vztah, protože nižší šlechtický původ její matky a skutečnost, že Berthin otec už nežil, byly pro ně těžko přijatelné.

Berthin původ tedy ani v nejmenším nesvědčil o tom, že by se z Berthy mohla někdy stát jedna z největších bojovnic za mír. Spíše naopak. V mládí chovala velké sympatie k takovým věcem jako vojenská čest, vojenské přehlídky a armáda vůbec. Bertha o tomto svém mladickém postoji k válce napsala ve svých pamětech toto:[1]

„A obecně řečeno naivní představa vojenských událostí, kterou jsem tehdy chovala, a která je bezpochyby rozšířena i dnes, spočívala v tom, že jsou války něčím, co se odehrává tak nutně a pravidelně a mimo sféru veškerého lidského vlivu podobně jako procesy v zemském nitru nebo na obloze, a tak se nikdo nemusí kvůli nim rozčilovat. A pokud k nim dochází někde v dálce – je to jako srážka dvou hvězd, a taková věc přece nikoho skutečně netrápí a nikdo se tím nenechá vyrušovat ze svých činností a zábav – nanejvýš může člověku přijít zajímavé, že se ,dějiny‘ opět jednou zaktivovaly a může s dychtivostí hledět na to, jaké nové rýhy jejich rydlo vyrylo do mapy.“

Z Prahy, kde se malé Berthě dostávalo ústrků od členů rodiny Kinských, se Bertha záhy přestěhovala do Brna, kde sídlil její poručník, generál jezdectva Bedřich Michael lankrabě z Fürstenbergu, jenž byl velkým přítelem Berthina otce. Lankrabě Berhu a její nemajetnou matku hmotně zabezpečil a postaral se o Berthino vynikající vzdělání poskytované soukromými učiteli v celé řadě oborů. Vedle rodné němčiny a češtiny se tam Bertha mohla zdokonalovat v cizích jazycích jako angličtina, francouzština a italština. Skvěle se jim naučila.

V třinácti letech se Bertha přestěhovala s matkou do Vídně, kde se začala zabývat operním zpěvem, což bylo toužebným přáním její matky. Bertha se celé roky poctivě připravovala na dráhu operní pěvkyně, ale ve třech případech jí při vystoupení před publikem totálně selhal hlas. Poprvé to bylo v roce 1866, v době nesmírně krvavé prusko-rakouské války, která se odehrávala převážně v Čechách, a jejíž výsledek v podobě zdrcující rakouské porážky na Berthu silně zapůsobil. Po tomto prvním selhání odjela dokonce do významné hudební školy v Paříži, kde se dlouhodobě připravovala na operní kariéru. Poté se ještě nějakou dobu hudebně vzdělávala v Miláně. Ale opět jí v rozhodujícím okamžiku selhal hlas.

Berthiny návštěvy lázní a setkání s hlavami států

Bertha pak začala jezdit se svou matkou do lázní. V lázních Baden-Baden se dokonce setkala s pruským králem Vilémem I., s nímž si pak vyměnila několik pozdravných pohlednic. Byla to první hlava státu, s níž se Bertha setkala. Později – při svém působení v mírovém hnutí – se ještě setkala např. s americkými prezidenty Theodorem Rooseveltem či Williamem Taftem, britským králem Edwardem VII. a rakouským císařem Františkem Josefem I. V dalších lázních Homburgu se posléze seznámila s krásnou a bohatou gruzínskou hraběnkou Julií Dadiani, která měla později sehrát v jejím životě důležitou roli.

Bertha se setkává s Arthurem von Suttner a Alfredem Nobelem

Klíčovým rokem v Berthině soukromém životě se stal rok 1876. Po sérii nešťastných lásek se několik let stáhla do sebe a neúčastnila se veřejného života. Nicméně finanční ohledy ji přiměly hledat si práci. Našla ji v rodině vídeňského barona Karla von Suttnera, který hledal guvernantku pro své čtyři dcery. Manželé Suttnerovi měli ještě syna Arthura (1850–1902), který byl o sedm let mladší než Bertha. Oba lidé se do sebe zamilovali. Arthurovi rodiče tomuto vztahu s nemajetnou šlechtičnou nepřáli a Arthurova matka vlastně Berthu donutila ze služby odejít. Berthě dokonce sama ukázala nový inzerát z vídeňských novin tohoto znění: „Velmi kultivovaný a zámožný starší pán si přeje najít dámu zralého věku pro práci sekretářky a vedení jeho domu.“

Povšimněte si, že pod pojmem „starší pán“ se ukrývá muž ve věku 43 let. Bertha, jež byla o deset let mladší než onen „starší pán“, na inzerát okamžitě odpověděla. Byla překvapena, když se dozvěděla, že tento inzerát podal tehdy již velmi známý a bohatý švédský průmyslník a vynálezce Alfred Nobel (1833–1896). Od této chvíle se mezi oběma lidmi rozvinula bohatá korespondence, která neustávala až do konce Nobelova života a z níž se můžeme dozvědět mnohé o Berthině i Nobelově životě a o jejich názorech. Starý mládenec Nobel dal Berthě práci sekretářky ve svém pařížském paláci. Ale ouha! Nobel se do Berthy ihned zamiloval, ale Berthino srdce však zůstávalo věrné pouze Arthurovi. Po několika týdnech služby se Bertha rozhodla od Nobela odejít. V dopise mu napsala, že se zříká platu a vrací se do Vídně.

Po návratu do Vídně okamžitě vyhledala Arthura. Oba lidé se bez požehnání rodičů, proti jejich vůli a bez finančního zajištění dne 12. června 1876 tajně vzali v jednom vídeňském kostele.

Pobyt v Gruzii – rusko-turecká válka a počátek Berthiny literární činnosti

Novomanželé Suttnerovi se rozhodli využít nabídky majetné gruzínské hraběnky Dadiani, která Berthě navrhla, že může do Gruzie kdykoli přijet a být jejím hostem. Po příjezdu do Gruzie nemohli ale stále využívat velkorysé pohostinnosti rodiny Dadiani, a protože byli bez finančních prostředků, museli se živit, jak to jen šlo. Arthur přijal několik zaměstnání a Bertha pracovala jako učitelka hudby a zahájila též svou spisovatelskou a novinářskou kariéru, která ji posléze přinesla světový věhlas. Až teprve v exotické Gruzii, kde manželé strávili přibližně 9 let, se z Berthy stala žena, jakou ji známe i dnes – totiž talentovaná a úspěšná spisovatelka a zanícená mírová aktivistka.

Alfred Nobel.

Pár měsíců po příjezdu von Suttnerových do Gruzie, která tehdy spadala pod Rusko, vypukla rusko-turecká válka. Bertha, která už v Evropě předtím zažila několik válek, byla přímým svědkem hrůz této kruté války a v roce 1877 pracovala jako ošetřovatelka zraněných ruských vojáků. Tato otřesná zkušenost ji přiměla k tomu, aby se z důstojnické dcerky stala zapřisáhlou nepřítelkyní války a nadšenou prosazovatelkou míru. Její manžel ji v tomto mírovém úsilí velmi podporoval, a dostalo se jí v tom podpory též od Alfreda Nobela, s nímž si stále dopisovala. Byla to právě Bertha, která svým vlivem přiměla Alfreda Nobela k tomu, aby do seznamu laureátů ceny, jež je po něm pojmenována, zařadil i lidi, kteří se významně zasloužili o prosazování míru.

O válce na Kavkaze psal z Gruzie honorované reportáže pro významné vídeňské noviny Neue Freie Presse nejprve Arthur. To v roce 1878 inspirovalo Berthu k tomu, aby i ona začala psát honorované články. Bertha nejdříve v Gruzii psala články a reportáže pro vídeňské a německé časopisy a pustila se i do psaní svých prvních románů a rozsáhlých statí, kterých do konce života postupně napsala asi dvě desítky.

Návrat Suttnerových do Evropy

 V roce 1884 zemřela matka Berthy a zároveň rodiče Arthura konečně pochopili, že svému synu nemohou ve vztahu s Berthou bránit, a povolali oba manžele zpět do Rakouska pod podmínkou, že tam budou bydlet v zámečku Harmannsdorf.

Nějakou dobu po návratu pokračovala Bertha v literární činnosti a stala se uznávanou publicistkou. Také tato skutečnost manželům von Suttnerovým umožnila odstěhovat se na dlouho do Paříže. Bertha tam navštěvovala různé salóny, v nichž se otevřeně a nadšeně hovořilo o tom, že se Francie musí Německu pomstít za prohranou válku v roce 1870. To Berthu přimělo psát po svém návratu do Rakouska knihy, které se otevřeně staví proti militarismu a válce. Roku 1887 vydala knihu Věk strojů, v níž pronesla prorockou předpověď: „válka, která potom vypukne, bude válkou v nevídaném měřítku“.

Neslavnější Berthina kniha Odzbrojte!

Na přelomu let 1887 a 1888 začala psát svou světově nejproslulejší a nadčasovou knihu Die Waffen nieder! (v českých překladech zní název této knihy Odzbrojte! nebo Složte zbraně!). Berthin německý vydavatel nejdříve po autorce požadoval učinit v této knize určité změny, které by zmírňovaly její protiválečný a protimilitaristický charakter, ale Bertha jasně ukázala svou názorovou pevnost a nedovolila mu změnit ani slovo.

Moderní překlad neslavnější knihy Berthy von Suttner vydaný roku 2019.

Bertha do této knihy zjevně promítla své zážitky ze života rakouské šlechtičny. Jednoznačně se ale jedná o životopis fiktivní rakouské šlechtičny Marty von Tilling, která nečekaným způsobem zpochybnila tehdejší běžné představy o ušlechtilosti války a vojenského povolání. Kniha kritizuje ohromné utrpení vojáků, které bylo tehdy tabuizováno, i dopady válek na společnost jako celek. Kniha je díky Berthině literárnímu nadání čtivá, přesvědčivá, promyšlená a nadčasová. I v cenzurou zmítaném Německu a Rakousku si kniha záhy našla řadu vděčných čtenářů a byla brzy přeložena do mnoha jazyků.

Český překlad pod názvem Odzbrojte! pořídila v roce 1896 první česká profesionální spisovatelka Vlasta Pittnerová, a nikoli známý filantrop Vojta Náprstek, který byl původce myšlenky překladu této knihy do češtiny a jehož památce byl překlad dva roky po jeho skonu věnován. Kniha Berthě přinesla nejen slušné finanční zabezpečení, ale i světovou proslulost. Berthino významné místo ve vznikajícím mírovém hnutí bylo jejím vydáním zajištěno.

Známý ruský spisovatel a pacifista Lev Nikolajevič Tolstoj přirovnal toto dílo k významnému americkému románu Chaloupka strýčka Toma: „Zrušení otroctví předcházela slavná kniha jedné ženy, paní Beecher-Stoweové. Dej Bůh, aby po vaší knize následovalo zrušení války.“

Tolstoj o této knize dále napsal:[2]

„Dokud občané neodmítnou být vojáky, války budou stále více a více krutější. Vaše vynikající kniha vykonala účinnou práci při popularizování povědomí o strádání a hrůzách válek. Měli by ji číst lidé všude, aby si uvědomili, že to jsou oni, kdo tvoří šik nositelů veškerého zla války tím, že poslouchají raději jiného člověka než Boha.“

Rovněž Berthin věčný korespondent Alfred Nobel knihu Složte zbraně! ocenil následovně:[3]

„Milá baronko a přítelkyně! Právě jsem dočetl Vaše obdivuhodné mistrovské dílo. Říká se, že existuje 2000 jazyků, ale zajisté není žádný takový – i kdyby jich bylo 1999 – do kterého by Vaše vynikající práce neměla být přeložena a v němž by měla být čtena a studována.

Jak dlouho jste komponovala tento skvost? Budete mi to muset říct, až budu mít tu čest a potěšení stisknout Vaši ruku – ruku amazonky, která tak statečně válčí proti válce. Nicméně se mýlíte, kdy voláte ,Pryč se zbraněmi‘, protože sama používáte zbraní – šarm Vašeho stylu a grandióznost Vašich idejí – které jsou a budou dalekosáhlejší než Lébelové, Nordenfeltové, De Bandesové a všechny další nástroje pekla. Váš provždy a více než provždy Alfred Nobel.“

Ukázka Berthiny argumentace z knihy Složte zbraně!

Na ukázku Berthiny promyšlené argumentace na téma války a míru, jež má i dnes svou jistou aktuálnost, uvádím delší citát z knihy Složte zbraně!, v němž se hlavní hrdinka Marta, která v různých evropských válkách druhé poloviny 19. století ztrácí jednoho manžela za druhým, hádá se svým otcem, který je tradičním zastáncem války:[4]

„Můj otec má několik oblíbených důkazů ve prospěch války, které se nedaly zabít.

  1. Války jsou dané Bohem samým – Hospodinem zástupů – viz Písmo svaté.
  2. Vždy nějaké byly, tudíž vždy nějaké budou.
  3. Lidé by se bez této občasné decimace přemnožili.
  4. Stálý mír ochabuje, stává se choulostivým, jeho následkem je hniloba – jako u stojaté vody močálu – totiž úpadek mravů.
  5. K vykonání sebeoběti, hrdinství, krátce řečeno k zocelení povahy jsou války tím nejlepším prostředkem.
  6. Lidé se budou hádat vždy, úplná shoda ve všech požadavcích je nemožná – různé zájmy na sebe musejí neustále narážet, věčný mír je tudíž nesmyslem.

Žádná z těchto vět, zvláště žádné z těchto „tudíž“, které v těch větách je, se nedá neprůstřelně tvrdit, když člověk tomuto „tudíž“ musí čelit. Ale každé je pro obhájce výmluvou, když ostatní musel nechat padnout. A během té doby, co padá nová výmluva, stará se vzpřimuje.

Když například obhájce války – zahnán do úzkých – není s to udržet číslo 4 a musí přiznat, že stav míru je pro lidi vznešenější, více potěšující, že více buduje kulturu než válka, řekne:

„Inu dobrá, válka je zlo, ale nutné zlo, neboť číslo 1 a číslo 2.“

Když člověk dokáže, že válce lze zabránit, konferencí, smírčími soudy atd., tak druhý poví:

„Inu dobrá, lze to, ale nemělo by se, neboť číslo 5.“

Obhájce míru námitku obrátí a dokáže, že naopak jsou lidé kvůli válce surovější a nelidští.

„Inu dobrá, to ano, ale: číslo 3.“

Tenhle argument, který ti, co válku velebí, uvádějí, je ze všech nejneupřímnější. Spíše slouží těm, kterým se válka hnusí a kteří chtějí pro ten hrozivý výjev najít alespoň nějaký důvod, hledisko, které by takříkajíc omluvilo přírodu; ale kdo válku vnitřně miluje a kdo jí pomáhá, aby se uchovala, ten to jistě nedělá s ohledem na blaho vzdálených pokolení. Násilná decimace nynějšího lidstva zabíjením, umělým vytvářením epidemií jistě není zorganizována kvůli tomu, aby se zabránilo budoucímu nebezpečí možného nedostatku; kdyby byl zásah nutný k tomu, aby se uchovalo všeobecné blaho před přelidněním, byly by k tomu přímější prostředky než válka. Tento argument je tedy jen jakousi fintou, kterou ale většina použije s úspěchem, protože to jednoho ohromí. Zní to tak učeně a vlastně velmi lidumilně – naši milí potomci, kteří budou žít za několik tisíc let, těm přece musíme vytvořit dostatek místa, aby do sebe nemuseli vrážet lokty! Číslo 3 uvede mnohé obhájce míru do rozpaků. O takovýchto přírodovědných a socioekonomických otázkách vědí málokteří; skoro nikdo už neví, že se rovnováha mezi úmrtností a plodností tvoří sama od sebe; že příroda na své tvory nepřináší ničivá nebezpečí, aby zabránila jejich příliš vysokému počtu, ale naopak, že se zvyšuje plodnost těch, kteří jsou vystaveni velkému nebezpečí. Po válce například stoupá počet porodů, a tak se ztráta opět nahradí; po dlouhém míru a blahobytu toto číslo klesá – a k přelidnění, tomuto bludnému strašidlu vůbec nedochází. To vše ale nevidíme jasně; jenom instinktivně cítíme, že slavné číslo 3 nemůže být správné a že to s ním ostatní už vůbec nemohou myslet vážně. K tomu stačí uvést jedno staré přísloví: „Však je o to postaráno, aby stromy nerostly až do nebe.“ A pak, o takový výsledek vládcům nejde…

„To připouštím, ale číslo 1.“

A takto ta hádka nikdy nekončí. Obhájce války chce mít vždy pravdu; jeho úvahy se točí v kruhu, ve kterém mu můžete jít v patách, ale nemůžete ho nikdy doběhnout. Válka je hrozné zlo, ale musí být. – Sice nemusí být, ale je tím nejvyšším dobrem. Tohoto nedostatku logické posloupnosti, upřímnosti se dopouštějí všichni ti, kteří z nepřiznaných důvodů – nebo také bezdůvodně, jen instinktivně – zastávají nějakou záležitost a používají při tom všechny fráze a otřepané výroky, které kdy slyšeli a které se pro obhajování dané záležitosti užívají. A je jim jedno, že tyto argumenty vycházejí z různých stanovisek, že se tudíž vzájemně nejen nepodporují, ale částečně dokonce i vyvracejí. Bez rozmyslu používají úsudky druhých, ne proto, že je ten či onen závěr přiměl k vlastním úvahám a že by byl v souladu s jejich vlastním přesvědčením, ale jen aby si vlastní přesvědčení uchránili.“

Bertha zakládá rakouskou mírovou společnost a poprvé se účastní světového mírového kongresu

Na přelomu roku 1890 a 1891 strávili manželé von Suttnerovi zimu v Benátkách. Právě tam se v Berthině hlavě zrodil nápad založit širší mezinárodní mírovou organizaci a zároveň její pobočku ve Vídni coby rakouskou mírovou společnost. V Londýně už existovala Asociace pro mezinárodní mír a arbitráž. Právě tam se v roce 1890 konal druhý světový mírový kongres (první světový kongres se konal o rok dříve v Paříži a třetí mírový kongres byl naplánován na listopad 1891 do Říma). Velkou část roku 1891 Bertha trávila úsilím o založení rakouské mírové společnosti, což se jí podařilo, neboť 18. října 1891 byla za účasti 2000 lidí ve vídeňské Staré radnici založena rakouská mírová společnost.

Bertha von Suttner ve své pracovně. Na fotografii za ní je obraz jejího manžela, který zemřel v roce 1902.

O tři týdny později se v Římě konal třetí světový mírový kongres, na kterém už Bertha jako jediná žena vystoupila před tisíci muži převážně zvučných jmen a právem sklidila velký úspěch. Už se jí nechvěl hlas jako při jejich pěveckých vystoupeních před více než 20 lety. Věcně pohovořila o zřízení rakouské mírové společnosti. Mluvila od srdce a zároveň racionálně a optimisticky. Od této chvíle až do své smrti se řadila k nejvýznamnějším ženským osobnostem své doby.

Plně projevovala první zásadu světoobčanství, která je také jednou z nejdůležitějších bahá’í zásad. Tento princip zní: „Přestaň se ptát, jaké národnosti a jaké víry je tvůj soused, ale zeptej se na jediné – jaký je člověk.“ V bahá’í písmu existují citáty od zakladatele bahá’í víry Bahá’u’lláha (1817–1892, které se právě touto problematikou zabývají:[5]

Nechť se nepyšní ten, kdo miluje svou vlastní zemi, ale ten, kdo miluje celý svět.“ „Nechť se člověk nechlubí tím, že miluje svou zemi, spíše ať se chlubí tím, že miluje svůj lidský rod.“ „Tato Země je jediným domovem a lidstvo jeho občany.“

Bertha na místě antického římského Kapitolu, z něhož hovořili Cicerové a cézarové, praktickými slovy prokázala nesmyslnost válčení a boje a naprostou důležitost míru a překonávání zášti a hněvu v sobě samém. Porazila na hlavu antické teze „chceš-li mír, připravuj válku“ nebo tezi o válce jako přirozeném stavu lidstva. Jedině mír je nesčetněkrát cennější než jedno vítězství ve válce a k likvidaci požáru není třeba volat hasiče, ale včas odstranit dříví z ohniště.

Tato Berthina slova byla kupodivu příznivě přijata i v baště militarismu – v německém Berlíně. Tamní militaristé se k ní ještě před nedávnem stavěli nepříznivě a tvrdili že „mír je pouze sen – a to ještě nikoli ten dobrý.“

Bertha si byla vědoma toho, že zřízení mezinárodní mírové společnosti a zřízení mezinárodního smírčího soudu k řešení sporů mezi vládami je jen jeden z prvních kroků k tomu, aby se ctižádostivým vládám, generálům a zbrojařům zabránilo v provádění jejich válečných plánů.

Alfred Nobel ji ve svých dopisech Berthě z tohoto období upozorňoval na úskalí šovinismu a touhy po válce a tisíce předsudků, které panují ve Francii. Bertha na rozdíl od Nobela chápala, že k míru a odzbrojování je třeba důsledně a soustavně vychovávat i ty nejširší vrstvy, nejenom lidi z vyšších kruhů, které mají větší možnost rozhodovat o válce a míru. K tomu je třeba využít tisku a kulturně vzdělávacích a společenských akcí. K tomu je zapotřebí mnoho peněz. Ale ty z výnosů různých bálů, tombol nebo příspěvků bohatších členů mírového hnutí šlo získat jen stěží. Bertha požádala Nobela o finanční příspěvek, ale ten přispěl pro něho jen skrovnou částkou – 80 librami!

Berthiny styky s rodnou zemí

Bertha udržovala styky s různými osobnostmi své rodné země. Setkávala se s básníky Svatoplukem Čechem a Jaroslavem Vrchlickým. Velice třeba obdivovala Vrchlického epickou skladbu Bar Kochba coby básnické ztvárnění vývoje lidstva. V dopise z 22. října 1899, který spolu s manželem adresovali Vrchlickému, mimo jiné stojí:[6]

„Již dlouho nás to nutí k tomu, abychom Vám vyjádřili svůj úžas a dík za toto nádherné umělecké dílo. Jest to vavřínový list, který čerstvě náleží do věnce, který Vám vzdělané lidstvo již dávno uvilo.“

Bertha též přispívala do české verze časopisu Odzbrojte!, kterou začal v Unhošti od října 1904 vydávat Bedřich Fricke, syn pruského zběha z prusko-rakouské války z roku 1866. Bertha si též vysoce vážila osvětových a vzdělávacích snah profesora Tomáše Garrigua Masaryka. Udržovala rovněž styky s prvními českými mírovými aktivistkami Jindřiškou Wurmovou z Brna a spisovatelkou, překladatelkou a teosofkou Pavlou Moudrou z Prahy. Obě tyto ženy hrály významnou roli při seznamování české veřejnosti s myšlenkami bahá’í víry, jejím učením i mírovým programem.

Syn paní Wurmové Miloš Svatopluk Wurm byl prvním člověkem, který ještě před první světovou válkou v roce 1913 v češtině obeznamoval české čtenáře s bahá’í vírou, jelikož z němčiny přeložil publikaci s názvem Zjev hnutí mírového na Východě, jež byla stručným představením této víry. Práci též doplnil mnoha svými doplňujícími informacemi o bahá’í víře. V této činnosti ho podporovala i jeho matka.

Pavla Moudrá šla při šíření povědomí o bahá’í víře ještě dále, protože byla na přelomu 20. a 30. let kontaktní osobou vznikajícího pražského bahá’í společenství a v roce 1932 dokonce přeložila z angličtiny do češtiny knihu Johna Esslemonta Bahá’u’lláh a nová doba, která čtenáře podrobně seznamuje s bahá’í dějinami, ústředními postavami bahá’í víry a různými aspekty bahá’í učení.

Berthiny aktivy ve prospěch mírového hnutí v 90. letech 19. století a prvních letech 20. století

První polovina 90. let 19. století byla pro Berthu ve znamení horečné literární činnosti a rozsáhlé práce pro mírové hnutí včetně účasti na různých mírových kongresech. Pod Berthiným vedením začal od ledna 1892 vycházet v Německu mírový časopis, který nesl stejný název jako Berthina nejslavnější kniha a do něhož přispívalo mnoho proslulých evropských osobností.

V té době ještě žil Alfred Nobel a probíhala korespondence mezi ním a Berthou. Nobel byl příznivcem mírového hnutí, ale jako pragmatický průmyslník požadoval od tohoto hnutí jasný program. K pořádání kongresů zaujímal spíše skeptický postoj, neboť při jednom rozhovoru s Berthou tvrdil:[7]

Neberte to osobně, ale na kongresech, konferencích a schůzích, se žádná velká idea, snad kromě bláznivých myšlenek, nikdy nezrodila… „Moje továrny na dynamit zřejmě ukončí války dříve než všechny ty vaše kongresy. Ten den, kdy dva armádní sbory budou schopné zničit jeden druhého během sekundy, se všechny civilizované národy s hrůzou odvrátí od války a rozpustí své armády.“

Dlužno podotknout, že se Nobel při hodnocení ochoty představitelů států rozpustit armády při pohledu na zcela zničující potenciál jejich zbraní bohužel až do dnešních dnů podstatně mýlil.

K největším Berthiným úspěchům z tohoto období patřilo zřízení stálé ústřední kanceláře mírového hnutí v Bernu, jíž se později stala čestnou předsedkyní, a rovněž zdárné snahy k ustavení mezinárodního smírčího soudu v Haagu, k němuž došlo v prvních letech 20. století. Tomu předcházela mezinárodní konference svolaná z podnětu ruského cara Mikuláše II. ze srpna 1898, v němž vyzýval představitele všech států, aby se sešli na mezinárodní konferenci, která by sjednotila všechny státy za účelem dosažení světového míru. Ve skutečnosti šlo o snahu uzavřít mezinárodní dohodu, která by přibrzdila zbrojení a nesmírné výdaje na ně, jež byly pro Rusko zničující. Ale představitelé některých států nechtěli ve skutečnosti zrušit válku nebo zastavit zbrojení, např. Francie si dělala nároky na Alsasko-Lotrinsko nebo Německo spřádalo plány na další územní zisky. Nicméně v den carových narozenin v květnu 1899 se představitelé 26 států skutečně sjeli do Haagu a bavili se alespoň o tom, jak učinit válku o něco „civilizovanější“ a přijali deklarace o zákazu bombardování ze vzducholodí, zákazu používání otravných plynů a ochraně civilního obyvatelstva. Konference zřídila Mezinárodní arbitrážní soudní dvůr se sídlem v Haagu, což bylo jediným dlouhodobým výsledkem této konference a úspěchem mírového hnutí. Manželé Suttnerovi nemohli na konferenci chybět a stali se jejími největšími celebritami.

Přelom století přinesl i citelné ztráty v Berthině životě. 10. prosince 1896 zemřel Alfred Nobel a přesně o šest později 10. prosince 1902 předčasně zesnul Berthin milovaný muž Arthur ve věku pouhých 52 let. Bezdětné šťastné manželství skončilo.

Baronka Bertha von Suttner se stává první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír

Následující léta svého života věnovala Bertha ještě usilovnější práci pro mírové hnutí, práci, která byla roku 1905 oceněna Nobelovou cenou za mír, jež byla jako první ženě na světě udělena právě jí, a to „za její statečnost vzdorovat hrůzám války“.

Na tradiční nobelovské přednášce, kterou pronesla v němčině 18. dubna 1905 v Oslu, se zabývala evolucí mírového hnutí. V této řeči citovala následující slova z jednoho Nobelova dopisu, jež jí byl adresován:[8]

„Při jiné příležitosti mi napsal: ,Mohlo by se a mělo by se brzy stát, že se všechny státy kolektivně zaváží k útoku na agresora. To by znemožnilo válku a donutilo by to i tu nejbrutálnější a nejnerozumnější Mocnost, aby se odvolala k arbitrážnímu soudu, anebo zachovala klid. Pokud by byly v Trojspolku všechny státy namísto pouhých tří, pak by byl mír zajištěn na celá staletí.‘“

Myšlence z tohoto dopisu, že by všechny státy měly být členy mezinárodního smluvního společenství, které se dohodne na všeobecném odzbrojení, ukončení válek a kolektivnímu potrestání státu, jenž zaútočí na nějaký jiný stát, se v bahá’í terminologii už zhruba od přelomu 60. a 70. let 19. století říká Menší mír. Zakladatel bahá’í víry Bahá’u’lláh a jeho syn a nástupce ‘Abdu’l-Bahá tento princip zavedli a podrobně vysvětlili. ‘Abdu’l-Bahá se už v roce 1875 o tomto principu zmiňoval následovně:[9]

„Skutečná civilizace rozvine svůj prapor v samotném srdci světa, až určitý počet význačných a šlechetných vládců – zářících příkladů oddanosti a odhodlanosti – povstane pro dobro a štěstí všeho lidstva, s pevným předsevzetím a jasnou vizí, aby ustavili Věc všeobecného míru. Musí tuto Věc míru podrobit všeobecné konzultaci a usilovat všemi prostředky ve své moci o založení Unie národů světa. Musí uzavřít zavazující dohodu a přijmout smlouvu, jejíž ustanovení musí být přiměřená, neporušitelná a konečná. Musí ji vyhlásit do celého světa a získat pro ni souhlas celého lidského rodu. Tento vrcholný a vznešený závazek – skutečný zdroj míru a blahobytu celého světa – by se měl považovat za posvátný všemi, kdož žijí na zemi. Všechny síly lidstva se musí zmobilizovat pro zajištění stability a trvalosti této největší Smlouvy.

V tomto všeobjímajícím Paktu by měly být jasně určeny hranice každého státu, jednoznačně stanoveny principy, jež jsou základem vzájemných vztahů mezi vládami a zjištěny všechny mezinárodní smlouvy a závazky. Podobně by měla být přísně omezena velikost ozbrojení každé vlády, protože pokud by se dovolilo, aby se přípravy na válku a vojenské síly jakéhokoliv státu zvyšovaly, vyvolalo by to podezření ostatních. Základní princip tohoto závazného Paktu by měl být určen tak, aby v případě, že jakákoliv vláda později poruší jakékoliv z jeho ustanovení, měly by všechny vlády na zemi povstat a přinutit ji k naprostému podrobení, ba lidský rod jako celek by se měl odhodlat, aby s veškerou silou, kterou vládne, tuto vládu zničil. Pokud se tento největší ze všech léků podá nemocnému tělu světa, zajisté se vyléčí ze svých nemocí a zůstane pak navždy v bezpečí a klidu.“

Konec Berthina života. Setkání s ‘Abdu’l-Baháem ve Vídni v dubnu 1913

Sklonek Berthina života probíhal ve znamení cest pro mírové hnutí, literární činnosti a přípravy mírového kongresu plánovaného na září 1914 do Vídně. Podzimu 1914 se však Bertha už nedožila a připravovaný mírový kongres se kvůli válce stejně nekonal.

O rok před tím však Bertha sama využila příležitosti se osobně setkat s jednou z ústředních postav bahá’í víry a v té době celosvětovou hlavou této víry ‘Abdu’l-Baháem (1844–1921) při jeho návštěvě Vídně v dubnu 1913. O rok dříve v létě 1912 pobýval ‘Abdu’l-Bahá i Bertha ve stejné době ve Spojených státech za účelem šíření myšlenek míru mezi lidmi a národy, a oba dokonce byli ve stejnou dobu v témže městě – Chicagu – které bylo místem velké koncentrace českých emigrantů a zároveň místem vzniku prvního bahá’í společenství v USA i na americkém světadílu.

O setkání Berty von Sutnner s ‘Abdu’l-Baháem ve vídeňském Grand Hotelu dne 24. dubna 1913, k němuž došlo na Berthinu vlastní žádost, se můžeme dozvědět z následujícího textu z pera dokumentátora historické návštěvy ‘Abdu’l-Baháa v Rakousku:[10]

„Jejich setkání ve vídeňském Grand Hotelu, v němž byl ‘Abdu’l-Bahá ubytován, zprostředkoval předseda rakouské teosofické společnosti John Cordes. Den před ‘Abdu’l-Baháovým odjezdem z Vídně přišel pan John Cordes k milovanému Mistrovi (‘Abdu’l-Baháův titul), a byl v doprovodu baronky Berthy von Suttner, nejznámější bojovnice za světový mír, která mimo jiné napsala oblíbenou knihu Složte zbraně!

Pan Cordes ji na odpoledne ohlásil u ‘Abdu’l-Baháa. Když o tom Mistr uslyšel, měl z toho radost a prostřednictvím svého tajemníka poslal této spolupracovnici na velkém úkolu míru mezi národy nádhernou kytici růží. Její návštěva u ‘Abdu’l-Baháa byla ohlášena na čtvrtou hodinu a dostalo se jí od něho nesmírně srdečného přijetí. Jeho slovům naslouchala s tím největším zájmem a zdálo se, jako by se sešli dva přátelé, kteří se znají už velmi dlouho. ‘Abdu’l-Bahá jí při té příležitosti sdělil, že oba dva už loni byli ve stejné době v Chicagu a Los Angeles, aniž by se spolu sešli. Baronka von Suttner byla jeho slovy očividně dojata a se slzami v očích mu děkovala za inspiraci, které se jí od něho dostalo.“

Skon Berthy von Suttner

Se zhoršováním mezinárodní politické situace na jaře 1914 současně docházelo i ke zhoršování Berthina zdravotního stavu. Byl jí diagnostikován nádor žaludku. Ubývala na váze, ztrácela síly, ale nechtěla se vzdát. V dopoledních hodinách dne 21. června 1914 vydechla ve svém vídeňském bytě naposledy. Těsně před smrtí ještě stačila zašeptat: „Odzbrojte! Všichni, co jste tady kolem, to říkejte dál! Všem!“ U jejího lůžka stála jen Arthurova sestra Louisa.

Odkaz Berthy von Suttner-Kinské

Nehynoucí odkaz této všestranně nadané a statečné ženy, jež se ve svém životě tak velice snažila poukazovat na důležitost přikázání Nezabiješ!, je patrný z toho, jakými všemožnými způsoby je stále připomínána. Samozřejmě že je nejvíce připomínána v Německu a Rakousku. I u nás vyšla roku 2013 osmnáctikorunová známka s jejím portrétem. Je po ní pojmenována řada ulic náměstí, vycházejí poštovní známky, staví se jí pomníky a busty, v Rakousku byl její portrét na tisícišilingové bankovce a i dnes se její podobizna nachází na rakouské dvoueurové minci. To vše svědčí o tom, že připomínat si její život, život jedné z nejslavnějších žen českého původu, a její neúnavný boj za mír je i nyní považováno za velice správné a inspirativní. A možná že to dnes platí ještě více než v letech předchozích.

Poznámky:

[1] Memoirs of Bertha von Suttner; the records of an eventful life, Ginn and Co, Boston 1910, str. 95.

[2] Lev N. Tolstoj je citován na zadní obálce moderního českého vydání Složte zbraně! (Prosvěta, 2019) a v knize Velké postavy rodu Kinských na str. 123.

[3] Citováno v: Ivan Brož, Velké postavy rodu Kinských, Petrklíč, Praha, 1997, str. 98–99.

[4] Bertha von Suttner´, Složte zbraně!, Prosvěta, 2019, str. 168–170.

[5] Bahá’u’lláhův Světový řád, Bahá’í nakladatelství, Praha, 2008, str. 236 a str. 61.

[6] Velké postavy rodu Kinských, str. 120.

[7] Velké postavy rodu Kinských, str. 112–113.

[8] Dopis Alfreda Nobela Berthě von Suttner ze 7. ledna 1893, citován v Memoirs of Bertha von Suttner, sv. I, str. 438–439 anebo v Nobelovské přednášce Berthy von Suttner.

[9] Bahá’u’lláhův Světový řád, str. 56–57.

[10] Citováno v knize Alexe Käfera, Geschichte der Bahá’í-Gemeinde in Österreich.

Náhledová fotografie: Poštovní známka s Berthou von Suttner s její nejznámější knihou.

Psali jsme v Dingiru:

téma Dingiru 17 (3), 2014: Náboženství při řešení konfliktůzde.

téma Dingiru 17 (4), 2014: Reformní hnutí uvnitř i vně islámuzde.

Kristýna Pilecká: S vizí nového řádu světa: Víra bahá’í: její zrod, principy a vize nového světového řádu.

Dingir 3/2001: Otevření zahrad u svatyně bahá’ í v Haifě se účastní i Češi (s. 26).

Dingir 2/2002: Víra bahá’í: pokus o reformu islámu (s. 2 – 4).

Dingir 3/2003: Rozhovor s Romanem Boháčkem, členem Národní duchovní rady Bahá’í v ČR (s. 90 – 91).

Dingir 3/2003: Do Prahy přijel pěvecký sbor příznivců víry bahá’í (s. 100).

Související příspěvky:

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments