Otakar Pertold (1884–1965) se stal prvním profesorem religionistiky na Univerzitě Karlově a prvním vedoucím katedry religionistiky (tehdy se nazývala „katedra srovnávací vědy náboženské“ a vznikla roku 1934). Odborný zájem ho vedl do Indie: ovládl indické jazyky a etnograficky studoval indická náboženství. Zároveň se orientoval i na teorii religionistiky, či spíše – tehdejšími pojmy řečeno – na srovnávací dějiny náboženství. Po druhé světové válce pokračoval na katedře religionistiky, ale jeho obor po roce 1948 ztratil samostatnou existenci a byl přičleněn ke katedře etnografie. Tu Otakar Pertold také vedl, a to od roku 1951. Jeho biografie a bibliografie je podrobněji k dispozice zde. V tomto krátkém připomenutí se proto raději budeme věnovat několika jeho publikacím.
Otakar Pertold je širší veřejnosti znám jako akademik, který pomohl komunistům vědecky legitimovat ateistickou ideologii. Není to ale tak, že by podlehl tlaku sekularismu, prosazovanému vládnoucí komunistickou stranou. Pertoldův postoj byl v tomto směru konzistentní. Například díky knižnici ateistického a antiklerikálního spolku Volná myšlenka se zachovala Pertoldova přednáška v sérii „Cesta k bohu“ rozhlasového Radiojournalu. Pod titulem Jak se atheista dívá na cestu k bohu ji Volná myšlenka roku 1938 vydala. Tak jsou například na straně 8 a 9 zachycena tato Pertoldova slova:
Rozhlédneme-li se po všech těch, kdo věří v boha, vidíme, že pro ně bůh je po ž a d a v k e m, a právě proto věří, že existuje. Bez boha si nedovedou představiti orientaci v životě. Bůh je pro ně také h o d n o to u, má pro ně c e n u, nebo jejich život je jim snazší, a tím i příjemnější, zejména tím, že mohou přenésti vyrovnání všech drsností a ran života do nějakého předpokládaného lepšího života posmrtného nebo do řady takových životů, jejichž podmínkou je ovšem existence nějaké absolutní bytosti. Budují si totiž svůj život na tomto předpokladu a žijí j a k o b y opravdu byla nějaká absolutní bytost a j a k o b y byl nějaký posmrtný život.
Podobně konzistentní byl Pertold i ve svém pojetí toho, co je náboženství. Jeho definice na straně 39 jeho nejznámější a doposud někdy citované knihy Základy všeobecné vědy náboženské z roku 1920 (Kladno: J. Šnajdr) není příliš odlišná od definice, kterou uvedl v knize Co je náboženství?, která vyšla roku 1956 v době vlády komunistické strany v populárně vědecké knižnici „Univerzita vojáka“ nakladatelství Naše vojsko. Na straně 12 se píše:
„Definuji tedy nyní náboženství jako city provázané a jimi určené vědomí závislosti na něčem, blíže určeném tradicí, co samo na onom stupni kulturního vývoje člověkova přesahuje jeho schopnost poznávací, kteréžto vědomí pak pod vlivem citů a tradice vyvolává v člověku volní stavy, vedoucí ke snaze buď nějak obměnit onu předpokládanou závislost, nebo aspoň vykonávat nějaký vliv na to, co člověk onoho kulturního stupně pokládá za příčinu oné závislosti.“
Hned na další straně 13 je nabídnuta zjednodušená, podle Pertolda „zredukovaná definice“:
„Náboženství je víra v to, co člověk ve svém stupni myšlenkového vývoje pokládá za nadpřirozené; je spojena s obřadným uctíváním, jež ve svém vývoji dává vzniknout novým útvarům organicky s ním souvisícím.“
Jeho posmrtně vydané dílo Džinismus (1966) považuji za dodnes relevantní skripta, která mohou dobře doplnit, a díky své systematičnosti dokonce někdy i vysvětlit či do-vysvětlit současná odborná díla o tomto indickém náboženství.
Náhledová fotografie ze zdroje zde.
Související články:
